Réžia:
Carl Theodor DreyerScenár:
Carl Theodor DreyerKamera:
Rudolph MatéHrajú:
Maria Falconetti, Eugene Silvain, André Berley, Maurice Schutz, Antonin Artaud, Michel Simon, Jean d'Yd, Alexandre Mihalesco, Léon Larive, Jean Aymé (viac)Obsahy(1)
Slavné zpracování příběhu o Johance z Arku není typický historický velkofilm. S výjimkou kostýmů se oprošťuje od dobových reálií, zato vyzdvihuje střet fanatismu a klerikalismu soudců se vznešenou prostotou nevinné dívky. Působivost procesu stupňuje užití detailů a i v následných scénách si kamera často všímá jen fragmentů lidské tváře. Němý film inspiroval nejednoho skladatele k hudebnímu „ozvučení“. Vilnius – evropské hlavní město kultury 2009 a filmové fórum Scanorama daly podnět ke vzniku osobité hudby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, kterou pro Febiofest nastudoval Orchestr BERG. (Febiofest)
(viac)Recenzie (127)
To, co bychom dnes nazvali soudním dramatem, prostě bez zvuku fungovat nemůže. Ne úplně. Utrpení Panny orleánské má jistě své kouzlo, ale čtyři hvězdy dávám jen z úcty - hrozně se to opakuje a neustálý mučednický výraz hrdinky se postupně stává tak trochu směšný. Uznávám ale, že jde spíš o mojí neochotu než o chybu snímku. ()
Emocionálne - vypätý majstrovský nemý - film - Carla T. Dreyera s božskou Máriou Falconetti, geniálnou kamerou, strihom, hudbou, či samotným spracovaním témy - Johanky z Arcu, ako som nikdy predtým nevidel. Najstrhujúcejší ženský výkon, aký vôbec môže byť, táto žena prežíva strastiplné vypočúvanie do extrému... Pesimistický a depresívny film. Ponižovanie, vysmievanie, potupa, to všetko a ešte viac - vystihuje, čo musí absolvovať ! Voľakedy som odmietol vidieť tento - nadčasový filmový počin, asi preto, že som nebol psychický pripravený, dnes sa to zmenilo a som nadšený ! Výnimočný film, ktorý neodporúčam večne pozitívne naladeným ľuďom, ten úsmev na tvári ich rýchlo prejde, keď uvidia Janu. ()
Co se dá psát o klasice takového formátu? Osobně mě uchvhátila jakási fllmovost tohoto díla. Již od prvního švenku, přejíždějícím přes soudní síň. zachycujícím círekvní pohlaváry v družných hovorech, totiž není pochyb o tom, že Dreyerovi se podařilo vytvořit velmi přirozeně půobící svět, kde se nenosí afektované předimenzované teatrální herectví. Naopak vše působí velice reálně a díky koncepci scénáře, která zachycuje pouze samotný proces vyvolává film velice sugestivní dojem. Nejvíce působivé mi přišly detailní záběry obličejů soudců, které s jejich herectvím navozují znepokojivou atmoséfru doby, kdy bych rozhodně nechtěl žít. Filmy je navíc pojat celkem neutrálně, nikoho nesoudí a díky téměř rekonstručnímu postupu může sloužit jako svědectví o bestialtiě oné doby. Geniální díla nepodléhají zubu času a to je i případ tohoto filmu, v němž je taková porce vyspělé filmařiny, že film vůbec nepůsobí archaicky. ()
Velmi známý film, o kterém toho bylo hodně napsáno. Dodnes má svoje kvality. A to nejenom filmařské, ale i spirituální. Dreyer vycházel z autentických soudních záznamů. Film je zajímavý tím, jak sleduje celý proces. Vše je ale zredukováno do jednoho dne, což není historická pravda. Střídá soudní síň a mučírnu (podle dokladů Jana ve skutečnosti pravděpodobně mučena nebyla). Film se nezabývá tím, že Jana byla autentická bojovnice, která posunula francouzské dějiny. Na filmu je důležité duchovní utrpení Jany a její duchovní prožitek. Na němém filmu je samozřejmě nejzajímavější obraz. Zde s mnoha ostrými detaily. Kameraman se dívá na tváře Jany a soudců z podhledu z vykopané díry. Tím je zdůrazněna až karikaturnost postav. A Dreyer dokázal z představitelky Jany vymáčknout dokonalé emoce. I slzy musely být pravé. Maria Falconetti byla neznámá herečka, kterou Dreyer pro film objevil. Jana z Arku byla pravděpodobně postižena psychickou chorobou, slyšela různé hlasy... Ve filmu se objeví řada známých i neznámých herců i neherců. Scéna je plochá a není nijak zprostorněná. Zajímavostí je, že film shořel a zůstala jen kopie s cenzurními zásahy, s kterými režisér nesouhlasil. Pak byl ale negativ nalezen v norském psychiatrickém ústavu. Doporučuji film shlédnout s hudebním doprovodem skladatele Richarda Einhorna. ()
Johanku jsem si představovala odhodlanou, vzdorující, bojující do poslední chvíle za svou víru a přesvedčení. I přes jiné zobrazení charakteru hrdinky, na mě film udělat velmi silný první dojem. Renée Falconetti obklopená muži a jejich otázkami, které nemají podstatu. Slzy stékající po tváři, vyplavují nepochopení, křivdu, bezmoc, každá vráska je zářezem zrady, která na ní byla páchána. Nakonec jí v srdci zůstal jen ten, v kterého věřila. Odmítla náruč církve a raději zůstala sama s bohem. Ještě že film je němý, slyšet zvěrstva které si mezi sebou muži šeptají, puklo by mi fimové srdce. ()
Galéria (93)
Fotka © Gaumont
Zaujímavosti (17)
- Jako scénograf na Dreyerově filmu pracoval Hermann Warm, který navrhoval dekorace i pro Kabinet doktora Caligariho. (Hwaelos)
- Režisér namiesto literárnych spracovaní príbehu vychádzal zo súdneho protokolu. (Adam.Kubala)
- Režisér Carl Theodor Dreyer prý nechal herečku Marii Falconetti (Johanka) klekat na ostrý kámen a výrazy utrpení, které natočil, pak ve střižně přehrával, aby vybral ty nejlepší, vypadající opravdu bolestivě. (Terva)
Reklama