jerry12

95%. Mimořádně elegantní, řemeslně hravé, esteticky atraktivní, herecky brilantní a hudebně nezapomenutelné komorní umělecké dílo, jeden z nejkrásnějších filmů posledních let a v kontextu žánru asi i historie, ryzí pocta filmovému umění a pravá, nefalšovaná továrna na sny par excellance. Filmy jako tento se už prakticky netočí; Damien Chazelle je přesně ten entuziasmem naplněný tvůrce, kterého Hollywood potřebuje, aby se mohl rozvíjet. Závěrečných 10 minut navíc patří k vůbec nejsilnějším závěrům v historii filmových i literárních romantických příběhů. Na první pohled možná řadová romance, při bližším rozboru ale mimořádně funkční dobový film, kde komplexní chemie všech prvků zafungovala tak, že by to prostě ani nešlo předem připravit. To se povede párkrát za desetiletí. Srdcová záležitost a téměř dokonalý film.

40%. The Final Problem vlastně docela dobře funguje, ovšem ryze jako samostatný prvek. V kontextu seriálu jako celku bohužel selhává, především proto, že postrádá tři pro Sherlocka nepostradatelně typické rysy - (a) narativní dynamiku (třebaže ta dramaturgická je excelentní); (b) legendární dedukce jakožto Sherlockův nejtypičtější charakterový aspekt, pro nějž je tím, kým je; (c) humor, cynismus a nadhled, které si Sherlock dříve zachovával i v těch nejdramatičtějších situacích. The Final Problem téměř nemá progresivní děj (v zásadě jen opakující se smyčku sice efektních, ale překombinovaných situací se zpravidla předvídatelným rozuzlením), nestaví na tradičních dedukčních monolozích (až na dvě chabé výjimky bez šance scenáristicky konkurovat dílům minulým) a nemá prakticky žádný nadhled (je zkrátka na Sherlockův vkus až příliš patetický). Jako nezávislý film (ač by mu v hlavní dějové lince chyběl kontext) by byl nadprůměrným popcornovým thrillerem s jistou paralelou v hororech typu Saw, jako dílčí prvek závislý na seriálu je bohužel (a zvlášť v komparaci s dosavadním vývojem seriálu) značně podprůměrný, tím spíš vzhledem k faktu, že jde o absolutní finále, od něhož fanoušci (včetně mě) přirozeně očekávali mnoho. Nemluvě o tom, že z jednoho z nejlepších antagonistů všech dob scenáristé udělali pouhou loutku v rukách nerealisticky inteligentní a manipulativní persony, což jim budu těžko odpouštět. Snaha tvůrců o epický závěr se v jistém slova smyslu podařila, ale je to závěr až příliš přemotivovaný a místy proto až hloupý a teatrální. Od samého finále bych čekal spíše komorní náladu, nálož odkazů na předchozí epizody seriálu, čekal bych víc Baker Street, intenzivnější zapojení vedlejších postav jako Lestrade či Molly, a především bych čekal, že se tvůrci udrží na hranici mezi realističností a psychologickým sci-fi, na níž se drželi po celých 7 let, a ne, že ji budou značně překračovat prakticky po celou epizodu. Škoda, i když jde o přirozené vyvrcholení dlouhodobě upadající kvality seriálu (zhruba od 3.dílu 3.série), přesto jsem doufal v mnohem důstojnější rozloučení; experimenty s přehnanou mimořádností jsou zkrátka příliš riskantní a Sherlockovi by do závěru dle mého názoru sedl spíše klidnější a vůči divákům možná i lehce sentimentální konec, který by mohl být paradoxně mnohem epičtější, než tahle likvidace atmosféry a genius loci, jež seriál po celou dobu vysílání - včetně prvních dvou dílů 4.série, kde už to ale výrazně pokulhávalo - udržoval, a jež by si taky zasloužil.

100%. Patrně jedny z nejvíce strhujících devadesáti minut v historii televize i filmu.

100%. Naprosto orgasmických sedm minut, které vrátily Sherlocka do hry tím nejatraktivnějším možným způsobem. Pomyslná hranice mezi Sherlockovým koncem a novým začátkem na několika minutách říká víc, než leckterý díl v hodině a půl. Jednohubka, které nechybí důvtip, ironie, famózní kreativita i kus tajemna účelově naznačující další vývoj seriálu. Zpracování navíc naprosto geniální; fanoušci Sherlocka si skutečně nemohli přát lepší výplň brutálně dlouhé čekací doby mezi sériemi. Fantazie.

90%. The Crown je řemeslně téměř bezchybný seriál naznačující o britské monarchii leccos, nejvíc ze všeho však to, že Buckinghamský palác byl vždycky mj. plný debilů. Kromě toho, že je přísně realistickou sondou do zákulisí vzpamatovávající se poválečné georgovské monarchie a nastupující modernity, zároveň ukazuje, že život v Buckinghamském paláci je - byť zahalen monstrózní konzervativní symbolikou britské monarchii vlastní - stejně lidský a lidsky zkažený, jako kterýkoliv jiný. U seriálů podobné povahy bývá často problém vychytat ideální poměr mezi autentičností a dramatičností; ne tak pro Petera Morgana, který dokázal, byť s pozvolnějším rozjezdem, vytřískat z příběhu maximum atraktivity a zachovat přitom stoprocentní královské genius loci. Další excelentní práce Netflixu, který v dnešní seriálové produkci, snad až na HBO a občas AMC, nemá konkurenci. Navíc výkony Claire Foy a především Johna Lithgowa doslova berou dech. Perfekcionistická práce. A abych nezapomněl, ještě jednu věc jsem si díky The Crown uvědomil - kdyby se Eduard VIII. nevzdal trůnu ve prospěch George VI., britská i světová historie 20.století by vypadala dočista jinak a bezpochyby dočista hůř. Dějiny jsou determinovány vývojem, který by v každém dílčím bodě mohl nepatrnou změnou převrátit vývoj celého lidstva. To je fascinující představa.

65%. Rogue One byl v mých očích od začátku ryze komerční projekt, tudíž jsem mu v rámci metanarace Star Wars nepřikládal téměř žádnou uměleckou váhu. Disney prahne po kvantitě, velmi často i na úkor kvality, tudíž jsem i u Rogue One očekával honbu za miliardami a obával se, že se tato priorita podepíše i na filmu samotném. To se potvrdilo naštěstí jen napůl. Na druhou stranu, dějová linie, která interpretuje krádež plánů k Hvězdě smrti, mohla mít sotva hodinu a vlastně bychom v rámci narace o nic zásadního nepřišli. Zbytek je jen omáčka, která nebyla nezbytná a děj nikam neposouvá; díkybohu je ale aspoň natolik atraktivní, že se na ní hezky kouká, a tak se dá i leccos z narativních přešlapů odpustit. Efekty tradičně excelentní, hudba bez Johna Williamse neškodná, herecké výkony decentní, ale velmi ambiciózní, scénář bohužel příliš jednoduchý, ale to se dalo vzhledem k cílení na co nejširší publikum očekávat a je to nutná daň za komerční povahu projektu. Rogue One není špatný film, ale ani nebude patřit mezi nejlepší Star Wars filmy nebo mezi filmy roku. Je vlastně docela fajn, ale je "jen" fajn, což by u kteréhokoliv jiného filmu mohlo stačit; ne tak u Star Wars, od kterých vždycky očekávám strop. Rogue One se ho dotýká jen v pár momentech, a to ještě navíc v těch, které jsou právě onou omáčkou a nikoli hlavní dějovou linií. Třeba scéna ze závěru, ve které se "rozsvítí" Darth Vader, je brutální a bude patřit mezi moje oblíbené scény ze všech filmů a přesně v podobných scénách Rogue One exceluje. Jako celek je ale ryzím průměrem, i když důstojným, za nějž se Star Wars nemusejí stydět. A to byl vlastně asi i cíl.

100%. Mel Gibson už ve svém režijním debutu The Man Without a Face prokázal, že je nejen schopným hercem, ale i tvůrcem. V Braveheart pak potvrdil, že jím vybíraná témata budou nadále mimořádně citlivá a že má odvahu pouštět se jako tvůrce do kontroverzních pozic, jejichž výsledky balancují na hranici emocionální snesitelnosti (nejen) Američanů a o jejichž respekt bude muset u veřejnosti i kritiky bojovat. Pak čekal téměř deset let, aby na plátna vtrhl se superkontroverzním The Passion of the Christ a hned posléze s Apocalyptem; oba filmy ukázaly, že Gibsonova důsledná práce s emocemi a odvážným vyprávěním se vymyká všemu, na co jsme byli doposud v Hollywoodu zvyklí, a že boření paradigmat je možné i v Americe, která na historických paradigmatech přímo stojí. A když už se zdálo, že je Gibsonova kontroverze nejen jako tvůrce, ale i jako člověka přirozenou součástí hollywoodského genius loci a že už těžko může něčím překvapit či dokonce šokovat, přišel s Hacksaw Ridge, uměleckým dílem, vedle něhož jeho předchozí filmy působí pouze jako velmi kvalitní předkapela na koncertě. Hacksaw Ridge bychom mohli rozdělit na tři zhruba stejně dlouhé (a stejně podstatné) části - (1) Začíná poměrně nenápadně. Zpočátku se tváří, že si chce hrát na sociální melodrama podle konzervativního mustru, který jen těžko něčím překvapí, protože jsme ho ve filmech viděli už mnohokrát. První část však plně doceníte až později, kdy zjistíte, že Hacksaw Ridge není o válce nebo o příbězích, ale primárně o postavě, se kterou nás trochu obyčejnější, ale klíčová první třetina typickým charakterovým vývojem seznamuje. Objevují se tu tradiční prvky jako romantická zápletka, rodinné problémy, vymezení povahy hlavní postavy a komplexy, z nichž její povaha pochází. Nic, co by se mohlo pyšnit výjimečností, ovšem jak později zjistíme, v kontextu celého filmu má i tato část svou zásadní funkční úlohu. (2) Druhá třetina začíná narukováním Dosse do armády. Tady se romantické drama rázem mění v něco, co by šlo označit za vážnějšího, ale cyničtějšího Forresta Gumpa. Doss je prezentován jako outsider, což v důsledku hraje velkou roli pro třetí část, aby transformace z válečného vyvrhela v národního hrdinu byla co nejintenzivnější. Nakolik si tady Gibson pohrával s realitou pro dramatizaci audiovizuálního zpracování a nakolik se ve druhé části odráží skutečné události, o tom lze spekulovat, ovšem nenahlížíme-li na Hacksaw Ridge jako na dokudrama, ale "pouze" válečné drama skutečnými událostmi inspirované, je odpověď na tuto otázku nejen irelevantní, ale dokonce nežádoucí. Kolik první třetina obsahovala patosu, tolik má druhá část humoru, nadsázky a postupného přelévání vah mezi Dossem a armádou, jejichž vzájemný "souboj" končí jejich přirozeným splynutím do poslední části filmu. (3) Třetí část je pravděpodobně jednou z nejbrutálnějších interpretací válečné reality s tak názornou obrazovou prezentací, na jejíž realizaci může mít dnes odvahu snad jen někdo formátu bizarního Gibsona. A jak se mistr válečných dramat Steven Spielberg vývojem proměnil v striktně chladného vypravěče faktů (The Bridge of Spies), tak se z Gibsona stal mistr patosu, ovšem bez špetky pejorativního významu toho slova. Třetí, zdaleka nejzajímavější třetina Hacksaw Ridge je něčím, co dle mého názoru nemá v dějinách kinematografie obdoby. Ne snad, že bychom už dříve neviděli přísně realistické guerillové boje na hraně emocionální snesitelnosti, kdy chvílemi až odvracíte zrak (Saving Private Ryan), nebo hrdinskou linii postavenou na přísných náboženských hodnotách (Schindler's List). Hacksaw Ridge však obojí kombinuje, a to bezprecedentně citlivým způsobem, o kterém se jen těžko mluví, protože víc než kde jinde je potřeba to vidět na vlastní oči. Gibson dokázal postupně vygradovat z romantického dramatu přes vojenskou cynickou tragikomedii až po neskutečně brutální a režijně silně efektivní strohou ilustraci války okořeněnou hrdinským patosem, který už jen pro jeho autenticitu neškodí, ale přehazuje si divákovy emoce jako horký brambor, aby ho v závěru totálně rozdrtil. A to, co by leckomu mohlo připadat jako zbytečně přemotivované a emocionálně vyhrocené, mně mimořádně svědčilo, byť obvykle přímé útoky na emoce ve filmech nevidím rád. Velmi silné dílo, které se nebojím nazvat uměleckým a kterým Gibson dokázal jednu mou dřívější teorii - jako herec je výborný, ale jako režisér naprosto výjimečný. A přestože je to znovu dílo kontroverzní a s různými možnostmi diváckého přístupu od toho mého až po označení ho jako naprosto nežádoucího v kontextu historického výkladu válečných událostí, je nutné mu jedno nechat - Gibson tu excelentní formou předložil to, co už jste o válce většinou dávno věděli, ale nikdy jste to nedokázali cítit. Teď už ano. Tak krvavé a přesto tak citlivé. Velmi, velmi těžko se mi dýchalo.

80%. Eddie Redmayne na mě do této doby, neznámo proč, dělal dojem uhlazeného puberťáka úrovně High School Musical. Dnes to považuji za jeden z mých největších omylů a výkon Redmayna v The Theory of Everything za jeden z nejlepších hereckých výkonů v dějinách kinematografie. Snad nikdy se nikdo v mých očích nestal z neschopného ulízance během 123 minut velkým oblíbencem, navíc tak silným způsobem. Z trapného herce z béčkových romantických komedií v jednoho z mnou nejuznávanějších herců se to podařilo snad jen Matthew McConaugheymu, ale to byl mnohem delší proces. Eddiemu na to stačila jediná role. Role ve filmu, který není dokonalý, ale je silný právě a především díky Eddieho šokujícímu zhmotnění pojmu "herecká autenticita".

90%. Jen těžko byste hledali na poli hororového žánru film, který by dokázal tak prostým, jednoduchým a přímočarým způsobem takhle intenzivně budovat atmosféru. Síla Halloweenu je především v jeho lehkosti a v tom, jak Carpenter naprosto geniálně dokázal zprostředkovat noční můru jen pouhým dýcháním nebo chůzí hlavní postavy, absolutně beze slov nebo činů. Na tvorbu emocí, na něž jiné horory potřebují několik desítek minut, aby se dopracovaly k fyziologickým kolapsům u pozorného diváka, Halloweenu stačí jediný záběr, ve kterém se vlastně vůbec nic neděje. To je vzácnost, se kterou hororoví tvůrci uměli pracovat v 60., 70. letech. Dnes už je taková forma pasé, sází se na laciné lekačky a překombinovaná vyprávění. Není tak divu, že i po téměř 40 letech je Halloween nepřekonanou (a asi už nepřekonatelnou) legendou.

90%. Přímočarý Eastwood, tak se mi to líbí. Téměř bez sentimentu, zato otravné cynické byrokracie a psychologického thrilleru jedné mysli je tu dostatek. Hodina a půl, na drama mimořádně krátká stopáž, která toho však řekne víc než leckteré dvakrát delší filmy, bez zbytečné omáčky okolo. Vystavování charakterů perfektní, práce s rekonstrukcí událostí jakbysmet, herecké výkony uvěřitelné, režie některých scén dechberoucí (záběr přistávajícího letadla do řeky z hlavy dlouho nevymažu), citlivá hra s emocemi. Encyklopedické mainstreamové (ne ve smyslu "obyčejné a ničím výjimečné", ale ve smyslu "přijatelné pro všechny") skorodokudrama.