Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Akčný
  • Horor
  • Dokumentárny

Recenzie (303)

plagát

Noc Oscarov (2016) (relácia) 

Velká bída, v kterou se v posledních letech předávání cen zvrhává, byla završená letos tou nejodpornější pseudohumanistickou agitkou za práva černých ve jménu politické korektnosti v dějinách filmového byznysu. Samotné ocenění v pořádku, řada zajímavých a originálních filmů v čele s Mad Maxem, takže z pohledu ryze uměleckého OK. Ale filozofie ceremoniálu a jeho organizace byla nastavena na tu nejnechutnější pozitivně-diskriminační hranici, s kterou se Akademie snažila zlehčit ty nesmyslné a šovinistické protesty černých před předáváním, a pokud se to příští rok nezlepší a Akademie si nezačne všímat filmu jako umění bez ohledu na politicko-společenský kontext, který při předávání cen nemá co dělat na pořadu dne, bude to také po třinácti letech můj poslední večer s Oscary vůbec. Glenn Weiss to úplně nevychytal, za tohle by zasloužil bělošskou inkvizici. Nic proti odlišným národnostem nebo barvám pleti, nejsem rasista, ale kurevsky nenávidím pozitivní diskriminaci a když se prvoplánově a bezhlavě prosazují menšiny na úkor většiny jen proto, aby se dodržel společensko-politický trend západního světa. A Joe Biden? Vážně? To vážně z velkého filmového svátku uděláme totálně nefilmovou politickou frašku, v jejímž čele budou stát skuteční politici a nevtipný černoch, jehož text byl pravděpodobně napsán pět minut před předáváním na koleni, protože neobsahoval snad jediný vtipný nebo vhodně připravený a načasovaný moment? Ne, ne, ne, takhle tedy ne.

plagát

Trumbo (2015) 

70%. Krásná interpretace iracionální paranoidní necivilizovanosti, která provázela Studenou válku a vyžádala si celou řadu zničených životů, jejichž historie by dnes vypadala jinak, kdyby svět už dávno dospěl ke schopnosti spolupráce a tolerance namísto ostrého egocentrického boje o politicko-společenské postavení. Dalton Trumbo byl utopický idealista a ani omylem nevěřím tomu, že se spokojil s tím konzervativně patetickým výsledkem, který zobrazuje film. Co ale vím jistě je, že jsem snad nikdy nechoval takové sympatie ke komunistovi, a to je pozitivní, protože to naznačuje, že McNamara dokáže lámat předsudky. Trumbo má krásnou dobovou výpravu i precizní představitele v čele s vždy geniálním Bryanem Cranstonem, a v podstatě mu k dokonalosti chybí jen nějaké výraznější WTF momenty nebo zapamatováníhodné scény, situace, které by z něj udělaly hit; dá se říct, že si v podstatě jen tak plyne svým vlastním životem, aniž by se snažil o to vyšťavit každou scénu do posledního joulu energie... což je na jedné straně nevýhoda, protože kvůli tomu má Trumbo řadu hluchých míst, na druhé straně je to však obrovský benefit, protože zobrazuje autentický životopis idealisty, jehož život možná nebyl nejzábavnější na vyprávění, ale o to pestřejší uvnitř...

plagát

Izba (2015) 

65%. Milé, ale na můj vkus až příliš učebnicové vykreslení dramatického paradigmatu do feel-good roviny, snažící se o výraznou emocionální stopu, kterou ve mně bohužel nezanechal, a to i navzdory nezáviděníhodnému životnímu osudu především hlavní hrdinky; nutno vidět, to asi bezpochyby, ale mám za sebou řadu mnohem víc zdrcujících snímků pojednávajících o mnohem méně dramatických okolnostech, a takový nepoměr závažnosti událostí a interpretovaného WTF efektu bohužel deformuje dojem z filmu jako celku. Brie Larson fantastická, "holčička" Jabob Tremblay jakbysmet, ale celkem jednoznačně dominuje ženská hrdinka, pro níž je Room životním dílem. Audiovizuálně pěkné a nerušivé, ale určitě ne fascinující nebo působivé; jaké tvůrčí prvky bych chtěl ovšem vymýšlet na prostoru 4x4 metry? Room je kvalitní film, ale nesází na konzervativní filmová měřítka, nýbrž převážně na emocionální sílu, která v mých očích mohla mít daleko výraznější dopad.

plagát

Pozůstalí (2014) (seriál) 

100%. Jeden z nejsurrealističtějších, nejepičtějších a nejnedoceněnějších seriálů historie. Grandiózní intelektuálně-psychologická jízda od prvního dílu až po dechberoucí závěrečné finále. Fascinující, nepředvídatelné, šokující, emocionálně zdrcující, herecky bezchybné a scenáristicky úchvatné. Nepřeháním. Pravda, The Leftovers nejsou pro všechny. A většina vašich známých o něm pravděpodobně nikdy neslyšela. A to je dobře. Dělá je to ještě výjimečnějšími.

plagát

Rick a Morty (2013) (seriál) 

100%. Jedna velká nekonvenční jízda, jejíž scénář se dotýká hranic absolutní dokonalosti. Ať jsou to nadmíru atraktivní nearchetypální charaktery, geniálně vystavěné subsvěty nebo nová generace černé audiovizuální satiry hrubě následující sarkastický styl humoru z animované seriálové tvorby posledních třiceti let v návaznosti na jednotlivé šílené a velmi originální příběhy (jejichž strukturovanost se zdá jednoduchá, ale přitom nekopíruje žádné obecné vzorce a nabízí víc, než leckterý celovečerní film), Dan Harmon je prostě génius a jestli Community mnoho mainstreamových diváků nedokázalo docenit, Rick a Morty má výchozí pozici ještě o to složitější, protože je podstatně odvážnější, lhostejnější vůči zažitým dogmatům a nedělá si hlavu z ničeho, ať už zrovna paroduje sebe sama, nebo třeba umírající děti. Takový seriál tu ještě nebyl a zatraceně chyběl. Justin Roiland by navíc zasloužil Nobelovu cenu za pravděpodobně nejlépe namluvenou postavu (vlastně dvě) v dějinách animované tvorby. Rick a Morty je ostrý, nepředvídatelný, ortodoxně černohumorný a překvapivě hluboký klenot, kde každý další díl je obrovským zážitkem a dvacetiminutovým primitivně-intelektuálním orgasmem, z kterého se nemohu vzpamatovat. Sofistikovaný jako Back to the Future, hravý jako Futurama, sympatický jako Smolíkovi, společensky nekorektní a zvrhlý jako South Park, vtipný jako Simpsonovi v kombinaci s Johnem Oliverem a to vše znásobené stem. A těch hlášek, z nichž řada má ambice - i přesto, že si je očividně nijak nenárokuje - stát se kultovními... taková tvůrčí nezávislost a nekonformita tu nebyla hodně, hodně dlouho.

plagát

Rusák (2015) (študentský film) 

35%. Celkem nudná rádoby konverzačka, které chybí idea, inteligentnější pojetí i spád. Ani pěkná kamera a ambiciózní herecké výkony nezachraňují tu prázdnou atmosféru a studený styl. Pokud to byl záměr, tak se nepovedl; rutinní téma by třeba mnohem lépe vyznělo jako černohumorná satirická feel-good komedie, než jako snaha o drama na zamyšlení. Škoda, z potenciálu kameramana i herců by mohl režisér vytěžit víc, než jen chladně moralistickou hříčku na efekt...

plagát

Hriešny tanec (1987) 

90%. Naivní, ale nádherná, přenádherná pohádka. Nemám rád ve filmech přehnanou patetickou romanci a jsem alergický na to, když se cpe i tam, kde nemá co dělat (muž a žena utíkají před davem zombie, ale mají dost času na to si vyznávat lásku a líbat se; WTF?!), ale Dirty Dancing si mé srdce získal nevratně. Čím, to je mi samotnému záhadou, takže objektivitu nečekejte; jeden z duchovně nejčistších romantických feel-good filmů.

plagát

Osem hrozných (2015) 

80%. The Hateful Eight je film fanoušky už dlouho dopředu předurčený k tomu, aby se stal "tarantinovsky" kultovním, a to i navzdory mezerám, kterých má víc než dost. Tříhodinový opus, kterým si obdivovaný tvůrce splnil další sen, má spoustu nepopiratelných kvalit - hudba legendárního Morriconeho je excelentní, výkon Samuela Jacksona tradičně fenomenální a i ostatní herci sekundují nad očekávání... ovšem tříhodinová stopáž je bohužel fatální a nepochopitelně ambiciózní přešlap, který se Tarantinovi nevyvedl a z nějž vychází i většina těch klíčových faulů, které následují. Minimálně tedy v první polovině, zhruba do první vraždy (která se na Tarantinovy poměry objeví až podezřele pozdě), je totiž The Hateful Eight jen prachobyčejná konverzačka, která těží z jediného - z jména "Quentin Tarantino" v titulcích. V kině asi o pět sedadel vedle mě seděl pán, který se (jako jediný) smál prakticky při každé druhé hlášce, až to působilo nuceně a nepřirozeně. Ne, že by ve filmu vtipné momenty nebyly, ale mám dojem, že tento pán hezky charakterizoval jádro fanouškovské základny "filmaře z videopůjčovny": Ano, Tarantino je rozhodně legenda a má za sebou minimálně dva opravdu kultovní filmy, o tom nehodlám pochybovat; ovšem jsou fanoušci s to připustit, že se i mistrovi žánru něco tak úplně nepodařilo? Nestal se Tarantino tak trochu kultem osobnosti, kterému jsme ochotni odpouštět i to, co by měli jiní, méně respektovaní tvůrci na talíři po celou kariéru? A to je případ The Hateful Eight, filmu, který toho sice má dost co nabídnout, ale je to vše roztahané do nesmyslně dlouhé minutáže, podložené krajně nerealistickou (i když překvapivou) zápletkou, zvláštní motivací postav a předlouhými, nicneříkajícími, prázdnými a děj nikam neposouvajícími dialogy, což je pro Tarantina typické, ale nelze se spoléhat pouze na to, protože když to nezafunguje - a to se stát skutečně může i u tohoto muže - není už nic, čím by Tarantino přesvědčil. Kromě toho, že mizanscéna je vždy perfektní a plná výstavních obrázků (a skvělých brutálních scén), stejně jako hudba na pozadí, která má ambici stát se (jako asi to jediné tady) kultovní, se tak The Hateful Eight stává pro mě celkem zklamáním. O tom, že Tarantino opakovaně vykrádá sám sebe, což by jinému tvůrci v životě nemohlo projít, vůbec nemluvě. A jsem si jist, že kdyby nešlo o Tarantina, hodnocení mnohých jeho fanoušků by vypadalo zcela jinak. V souvislosti s tím si dovolím říct něco, co se ve fanouškovských kruzích dá považovat za kacířství - Tarantino není zase takový zázrak a (často) umí i přešlápnout. A ať se na mě nikdo nezlobí, ale film, který mohl být klidně o celou polovinu kratší a dějově by neztratil jediný záchytný bod, prostě nemůžu respektovat jen z obdivu k Tarantinovi. Příliš sebevědomé a ambiciózní dílo, které se tváří jako výjimečné, ale kromě toho, co Tarantino opravdu prokazatelně umí - totiž vtipné nesmyslné dialogy a krvavé scény, kdy divák nikdy neví, kdo kam kdy zrovna vystřelí - nenabízí autor nic, co by stálo za zmínku, natož za zapamatování. A to je pro mě prostě málo. Po skvělém Djangovi krok vedle, který Tarantinovi neodpustím, a i přesto, že nepatřím k nějakým jeho výrazným fanouškům, na jeho filmy se i tak obvykle těším dlouho dopředu; The Hateful Eight bych si klidně nechal ujít, ale ještě raději bych ho viděl jako zhruba hodinovou středometrážní akční nezávislou slátaninu bez ambicí, kterou byli třeba Gauneři, ne jako tříhodinovou hru na velkofilm, ze které ta kdysi tradiční tarantinovská béčková atmosféra není vůbec cítit. Bohužel. Overrated Tarantino, again.

plagát

Věříme v Boha (2000) 

90%. Pointa přesně od poloviny filmu předvídatelná, ale nápad brilantní a zpracování fantastické.

plagát

Pánu učiteľovi z lásky (1967) 

65%. S Dead Poets Society se To Sir, With Love srovnávat nemůže, Peter Weir dokázal problematiku společensko-školského systému vyjádřit mnohem silnějším, emotivnějším a zábavnějším dojmem a i navzdory značné dramatičnosti na mě pořád působí Dead Poets Society víc než tento jako feel-good film. Přesto lze obě díla srovnat v jednom bodě, a sice hereckých výkonech hlavních hrdinů; jak Robin Williams, tak Sidney Poitier se svými paranormálními výkony dotýkají nebeských hranic. Škoda hluchých míst a slabého scénáře, s trochou sofistikovanosti navíc by byl snad i zapamatovatelnější; jako peaceful movie na hezký večer ale více než dostačující.