jerry12

90%. Jeden z nejsilnějších pilotů vůbec, který mne v osmdesáti minutách stačil psychologicky dokonale rozebrat. Od počátku se mu daří zároveň procházet seznamovací fází s postavami, nápadně představuje všechny budoucí svědky a další klíčové charaktery, a přitom to nedělá nudným a strohým způsobem, ale formou nekonvenčního vyprávění, které od prvních minut nedovoluje divákovi byť jedinkrát odvrátit zrak od obrazovky; atraktivitou tu vysloveně srší každá scéna, a každá zároveň skrývá i obrovské množství indicií, jež očividně divák jako aktivní prvek v budoucím odhalování příběhu může, ale nemusí využít. The Night Of je psychologicky silně determinované a interaktivní dílo, kde každý záběr má svou váhu pro budoucí příběh, jeho autenticita navíc bere dech, a tak mu prozatím nelze nic vytknout; u HBO tradičně skvělý výběr herců už je jen bonus k mimořádné síle scénáře a práce režiséra s divákovým vědomím i podvědomím. Jen tak dál.

80%. Předvídatelná pohádka pro dospělé vystavená podle konzervativního rámce, o jejíž realističnosti lze vážně pochybovat. Výrazné patetické ladění (manželky, problémy v rodině, melodramatické výstupy, ...), jemuž se tvůrci klidně mohli vyhnout, protože nepředpokládám, že by cílovou skupinu tolik sentimentu zajímalo, je tu asi právě proto, aby mohl být Warrior zacílen na širší a masovější publikum, což je trochu - ač z komerčního hlediska pochopitelná - škoda (nemluvě o množství patosu v průběhu finálového zápasu). Co však Warriorovi nechybí, je atmosféra, nápaditost (zvláště vítám pro primární naraci sice zbytečnou, ale zato velmi citlivě zpracovanou vložku o dezertérovi) a prakticky bezchybné herecké výkony; Tom Hardy tu předvádí další ze svých životních rolí (už mi na ně nestačí prsty). V poslední době raketově rostoucí popularita MMA ruku v ruce s brilantním marketingem vynesla UFC na úroveň ostatních významných amerických sportovních lig jako NBA či NFL, o nichž už filmů existuje celá řada; i MMA si - ač to není film přímo o UFC - svůj film zasloužila, a je to film rozhodně přinejmenším důstojný, ač bych si jej představoval přece jen trochu méně hollywoodským.

65%. Hutná atmosféra, brilantní flashbacky, ale co do psychologie postav brutálně nerealistické. A ač jde o Agathu Christie, pro kterou je takový styl nanejvýš charakteristický, je And Then There Were None vizuální snobárnou (sic typickou pro předválečné období), kterou mé oči zrovna dvakrát dobře nenesou; snad bych uvítal zasazení do moderní doby a sofistikovanější zpracování charakterů a jejich vzájemných vazeb. Navíc intenzita zvratů se postupně zhutňovala a v poslední části je toho řečeno mnohem víc, než v částech předchozích, takže nevyváženost jednotlivých epizod vytváří dojem, že přinejmenším první část byla nudnou a pouze nutnou výplní před skoro epickým finále, které ku mému podivu přineslo i slušnou katarzi. Určitě nejlepší zpracování Deseti malých černoušků, ale i tak by to šlo (byť třeba v mainstreamovějších kruzích pod vedením např. Davida Finchera) podstatně lépe.

100%. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí a energií dokáží bratři Dufferovi realizovat své nápady. Intelektuálně velmi osobní dílo, audiovizuálně honosný a odvážný blockbuster, v kterém tvůrci dokázali skloubit originální a sofistikovanou metanaraci s obří dávkou citlivých, ale evidentních odkazů na slavná díla 80. let, u kterých každý filmový fanoušek nejen této hollywoodské éry musí div nebrečet nadšením. Ať už jsou to časté odkazy na Spielbergovy klasiky jako E.T. - Mimozemšťan nebo Blízká setkání třetího druhu, ať už jsou to patrné easter eggy z proslulých hororů jako Věc, Vetřelec nebo Noční můra v Elm Street, ať už je to geniální propojení originálního subpříběhu s legendárním tématem z Návratu do budoucnosti, ať už jsou to dílčí odkazy na Terminátora, Star Wars, Karate Kida či Krotitele duchů, v čele s naprosto famózní vsuvkou z Nekonečného příběhu... Dufferovi prostě ví, jak v divákovi vzbudit brutální nostalgii, a dělají to se vším respektem a poctou, díky čemuž je Stranger Things nezpochybnitelnou žánrovou oslavou audiovizuální tvorby 80. let. Není to ale jen "vykrádačka", která by na slavných dílech parazitovala; je to zároveň neuvěřitelně propracovaný opus, který má svůj vlastní příběh, svou vlastní atmosféru a jakousi jedinečnou originalitu, s kterou dokáže parádně míchat žánry, prudce, ale přesto přirozeně, a tak není výjimkou, že sentimentální a infantilní scénku jako vystřiženou z muzikálu střídá scéna, kde Rusové za doprovodu stříkajících cákanců krve třískají Američanům hlavy o beton, nebo kde Demogorgon saje z lidí srdeční sval zaživa. Dufferovi dokázali na scénářích k Stranger Things vystavět fikční svět, který hltám od začátku do konce a zdá se mi čím dál lepší. Přispívá k tomu i herecké obsazení, v němž naprosto excelují (nejen) David Harbour, Gaten Matarazzo a zejména Millie Boby Brown; spousta a spousta hereček mnohem vyššího věku i zkušeností se po celý život (a často marně) snaží stát se herečkou s takovým talentem, sebejistotou a kvalitami, se kterými tento největší objev tohoto tisíciletí patrně už narodil. Stranger Things spolu s herci postupně dospívá, dětští herci jsou vyzrálejší, a společně s nimi se vyvíjí i tvůrci, kteří ve třetí sérii, ať už ze scenáristického, nebo režijního hlediska, předvedli neuvěřitelnou show v jednoznačně nejlepší, nejvyzrálejší, nejsofistikovanější a co se emocí týče nejsilnější sérii; nevzpomínám si, kdy jsem si po skončení televizní řady s takovým nadšením pouštěl uplynulé scény a skoro doslova slintal nad jejich dokonalým, dechberoucím a emočně fascinujícím zpracováním. A těch pár přešlapů, kterými Stranger Things od začátku vysílání trpí, především v motivaci postav, se dá v rámci žánru bez problémů odpustit. Myslím, že Stranger Things by mohlo mít slušně nakročeno k tomu překročit hranice "obyčejného" seriálu a stát se díky své sofistikovanosti a pestrosti postav i jednotlivých událostí po vzoru Star Wars či Marvelu komornějším, ale podobně poutavým universem, k čemuž tvůrci patrně zlehka směřují, jelikož už o "universu" Stranger Things vychází i knižní odnože. Jeden z nejlepších fantasy seriálů moderní doby, který má potenciál stát se kultovním a pro mě už jím po dechberoucí třetí sérii definitivně je.

80%. The Nice Guys se zpočátku tvářili nevýrazně, aby po plytkém úvodu strhali plátno svou lidskostí a zvláště přímým humorem. Konzervativní narativní mustr i diametrální kontrasty mezi hlavními hrdiny nepřekvapují a nic nového nepřináší, ale fungují a to je hlavní. Účelově přetažené akční scény nepůsobí trapně perfekcionisticky, ale jako nutný doplněk jinak spíše konverzačně zvládnuté kriminálky, kde dominují především krátké a explicitní dialogy otec/dcera, které jsou k popukání. Navíc bych nevěřil, že se dožiji filmu, kde bude Russell Crowe sekundovat Ryanu Goslingovi; ne snad, že by byl Crowe průměrný. Ale zkrátka už má nejlepší léta za sebou, Gosling možná naopak. Další příjemná americká feel-good komedie do sbírky...

80%. Kokosy na sněhu po britsku. Na můj vkus až moc imperialistického patosu, ale jinak tenhle tolik oblíbený žánr feel-good pohodových komedií Britové umí lépe než kdokoliv jiný. Z výpravného hlediska téměř bezchybná životopisná exkurze, která sice sleduje konzervativní mustr, jehož body obratu jen málokoho překvapí, ale představa, že je to příběh inspirovaný skutečnou událostí s snad ne významně překroucenou realitou, pak ta neschopnost překvapit nebo dokonce šokovat ani nevadí; i to, co čekáte, je tak pozitivní a nadějeplné, že budete - i s tím americkým patosem za zády - celkem dojatí. Vesměs neambiciózní projekt, za jehož pojetím humoru a přístupem k nadhledu jako lidské vlastnosti znatelně svítí osobitost Matthewa Vaughna. Fajn film, víc takových.

95%. Pro každého filmového fanouška, diváka i kritika existuje nějaká filmová mana, svatý grál, zázračný film, pro který má slabost pro jeho obrovskou energetickou sílu, ač se třeba nemusí jednat o film nikterak výrazný nebo řemeslně revoluční. Film, kde v subjektivních očích všechno sedí jako dokonalé puzzle, jež z něj tvoří dílo výjimečné, byť třeba ani nelze přesně a nezaujatě charakterizovat, co onu mimořádnost definuje. Pro mě je tím filmem Walk the Line. Nevím proč a nevím jak, ale v mých očích je to snímek emocionálně zdrcující. Je - naprosto objektivně - skvěle napsaný, zrežírovaný a především zahraný, ale v kontextu historie ničím nijak zvlášť nevyčnívá; přesto pro mě zůstává nepochopitelně speciálním. Walk the Line je pro mě důkaz, že ani při sebevětší snaze nedokážu být vždy úplně nezaujatý a že i filmoví recenzenti, ač se často tváří jako exaktně strojoví kritici nenechávajíc se ovládat emocemi, jsou pořád jenom lidé. I já jsem jen člověk, proto pro mě Walk the Line zůstává filmem sahajícím daleko za mé racionální schopnosti hodnocení; proč, to nevím ani já sám.

90%. Trabantem do posledního dechu je dokument koncepčně naprosto shodný se všemi předchozími ze série, nenabízí žádná překvapení a rozhodně nelze mluvit o originalitě pojetí nebo velké inovativnosti co se postav týče (vozíčkáři jsou velmi sympatičtí, ovšem nejsou příliš vidět a hlavní roli tu nadále hrají klasičtí, ale ověření Dan Přibáň a Marek Slobodník). Stejně tak i tady, možná ještě víc než kdy dřív, platí stížnosti některých kritiků, že se Trabanti tváří jako cestopis, a přitom se tam toho o patřičných zemích mnoho nedozvíte a spíš než zápiskami z cest je strukturou, atmosférou i tou typickou nadsázkou spíše takovým nepřímým pokračováním Top Gearu. Přesto je to již tradičně další velmi inspirativní Přibáňův feel-good dokument, který se navíc může ve vztahu k předchozím epizodám chlubit dvěma "nej" - dle mého názoru je rozhodně zdaleka nejzábavnější a zároveň i nejlidštější. Množství humorných scén lechtajících bránici je tady zhuštěné do sta minut oproti předchozím filmům s daleko vyšší intenzitou (Marek znovu neskutečně perlí), přesto však působí maximálně přirozeně, z čehož pramení ona lidskost - Trabanti si nehrají na dokonalost ani perfekcionismus, jsou takoví, jací jsou, a ani přítomnost dvou hendikepovaných vás nemá obměkčit, ale jen tomu přidat trochu pokory navíc, ovšem ne nuceně, a to je strašně fajn. A když navíc může být i technicky díky mnoha sponzorům doveden téměř k dokonalosti (záběry z ptačí perspektivy jsou báječné), nelze si ho nepochvalovat, ať už je vyprávěním (v porovnání s předchozími díly) rutinní jakkoliv. Jeden by se skoro bál, že přítomnost mileneckého páru by mohla zavést "trabantí výpravu" někam k nechtěnému bulvárnímu melodramatu; to se však díkybohu nekoná (až na jednu scénu, která je ale pojatá spíše humorně), a tak si lze vychutnat další velkou a silně motivační epizodu této seriálové situační komedie (protože prvky z tohoto žánru bezpochyby má) naplno. Opakovaný, ale neopakovatelný zážitek (paradoxní, já vím).

90%. Americký Kingsman. Takhle by měly vypadat všechny Marvelovky - plné pohody, humoru a feel-good nálady, a přesto se zachovanou velice slušnou a nápaditou akcí i příběhem. Struktura vyprávění se sice s ostatními superhrdinskými filmy víceméně shoduje a je tradičně předvídatelná, ale ta originalita, odlehčenost a nadsázka Deadpoola z něj dělá zdaleka nejlepšího Marveláka vůbec. Obvykle Marvel a jeho neustále naprosto stejně strukturované a hrubě předvídatelné subsvěty nemusím, protože jsou většinou jako přes kopírák, jen se zaměněnými jmény a archetypy postav, ale tady vyšlápl správnou nohou a suchý skoro britský absurdní humor mu prostě sedl. Epický a konečně pořádný super(ne)hrdina.

90%. Po druhé projekci zvedám do plných. Fascinující a obrovský příběh, jehož literární, řemeslné i kreativní zpracování prakticky nemá jedinou chybu. All the President's Men třetího tisíciletí, leč sleduje zapomenutelnější a bulvárně podstatně méně zajímavý příběh, a přitom o mnoho vážnější a důležitější, než kdy aféra Watergate byla.