Baxt

Přiznaná neschopnost převyprávět skutečný příběh začíná být v Hollywoodu v kurzu. Schématu se drží i David O. Russell, pro kterého se film plný převleků, dvojrolí a falše stal záminkou k prozkoumání spojitosti mezi realitou a jejím "pravdivým" výkladem. Něco z toho se opravdu stalo a lidé věří tomu, čemu chtějí věřit, jak ostatně přímo uslyšíme. I tak je Affleckovo Argo lepší, už jenom svým zaměřením na matoucí povahu filmu. Affleck navíc nemá potřebu imitovat Scorseseho v nadsazování jeho nejproslulejších vypravěčských a stylistických fíglů.

Jasně nejhorší film, co jsem letos viděl. Průhledná, demagogická, hysterická, falešná a mizerně odvyprávěná sračka. :-)

Tragédie letu č. 93 byla s filmovým zpracováním daleko víc kompatibilní. Greengrassova tradiční krizová struktura vždy nevyhnutelně směřující k dramatickému vyvrcholení, se lépe rozehrává ve stísněných prostorách, kde až do závěru není možnost vývoj událostí nijak ovlivnit. Vypravěčskou formuli narušuje v Kapitánu Phillipsovi několik zvratů, při nichž vychází najevo nezanedbatelný fakt - ani jedna ze stran nemá situaci plně pod kontrolou. Když mají piráti navrch, jednoho si odchytíte. Když mají navrch rukojmí, vezmete jim kapitána atd. atd. Krize tak vůbec nepřijde, vzdor ani není potřeba. _____ Henry Jackman je skladatelský loser n. 1, chudák režisér ho v klíčové scéně musel nahradit osvědčeným Powellem.

Z hlediska žánru "jiné" a propracovanější v profilaci postav a jejich nadprůměrném počtu. Jenže jen co se linie Warrenových a Perronů protnout, pobíhá po domě deset lidí a všichni do jednoho musí být demokraticky postrašeni / vláčeni po podlaze. Co s tím? Použít paralelní montáž, skákat od jedné akce k druhé a nejvýživnější scény v polovině přerušovat. A psychický teror postupně nahradit partičkou maskovaných umrlců. Dojem jakékoli autentičnosti navíc mizí s fotografiemi před závěrečnými titulky, tvůrci tak prakticky přiznávají, že skutečnost nahradili chabou vizuální pomůckou. Blah.

Strnulé. Podstatně záživnější bylo procházení jmen tvůrců, co za touhle břečkou stojí. Scénárista a kameraman Renoirovy Velké iluze, skladatel a vedoucí výpravy Carného Dětí ráje, střihač Ophülsova Reje, kostymér Cocteauova Orfea... Snaha o důstojnou a opatrnou adaptaci to očividně táhne dolů. Kinematografie kvality "v nejlepším".

Lživé to je, jakože jo (na těch proklamovaných 600 milionů v závěru se dnes už nikdo nechytne). Nehodlám se zabývat do jaké míry je tvrzení expornohvězdy a samozvané mučednice pravdivé oproti tvrzení několika desítek jiných pornohvězd, filmu ta rétorika neuškodila, bojuje za správnou věc. Vadí mi, že je to film tak strašně cudný a chudý. Dejme tomu že to není tak diletantsky přímočaře vyprávěné jako Hitchcock, ale v ostatním se uchyluje ke stejným přehmatům: neosvětlí motivace postav, ani výjimečnost natáčeného snímku. Spásou by bylo alespoň osvětlit kontext doby, v níž Hluboké hrdlo vzniklo, popravdě, mluvíme více o fenoménu než o dobrém filmu, ale i na to se nějak zapomnělo. Patrně se hodně stříhalo, jinak si neumím vysvětlit štěky Chloë Sevigny a Erica Robertse.

Zdaleka nejlepší je úvod s jen hrubě načrtnutou zápletkou. Snaha o komplexnější sci-fi s jakýmsi přesahem je tu úplně marná. Zejména mě pak dostalo, jak se scénáristé pokusili zavděčit oběma stranám diváckého očekávání. Hrdinovi je nejenže dovoleno sebeobětování ve prospěch lidstva, ale i návrat k milované. SPOILER. Jinými slovy, líbí se mi představa, že se postava obětuje s vědomím, že mu po čase přebere dívku, dceru i vlastníma rukama postavený dům jeho vlastní klon. Bravo.

Pravý opak amatérské dementní mluvící hlavy Douga Walkera v TGWTG. Diskuze o filmech jsou vsazené do svérázného dějového rámce dvou flákačů předstírajících opravu videopřehrávače senilního důchodce. S nezbytností vyprávět příběh tohoto mikrosvěta (čítajícího i nevábné okolí Millwaukee) se pojí nutnost určité filmařské profesionality a jak příjemné je zjištění, že chlapci základům rozumí a hojně jich užívají v intencích amerických sitcomů 80. let. Výsledný pořad je patrně nejvtipnějším a nejlepším současným zpravodajem o mainstreamovém filmu a cizí mu naštěstí je i vší fanboyství, což je něco nevídaného (viz komentář dO_od, který zhlédl zdrcující kritiku Muže z Oceli poté, co měl po celý čas projekce gigantickou erekci).

Suverénně nejslabší Kitanův film. Nebývale suchá televizní inscenace se slaboučkým scénářem, jehož myšlenka "jednou yakuza, navždy yakuza", by možná byla pro režisérovu kariéru emblematická, ale to by ji už nesměl zpracovat s prvním dílem. Samotná zápletka je neskutečně všední a ztuha by uspěla v podobě seriálové epizody. V nejsmutnějších chvílích Kitano zapírá svůj někdejší jedinečný styl a veškeré sáhodlouhé schůze režíruje jako užvaněnou směsici polodetailů v pohledu / protipohledu. Asi je mu z toho tak studno, že se většiny z nich neúčastní. Ve filmu pobude asi půl hodiny.

Podstatný posun od Bůh a ďábel v zemi slunce. Rochova jedinečná formální progresivita, ne nepodobná Godardovi, pasuje k politické alegorii mnohem lépe, než k spirituálnímu westernu. Často zmiňované brechtovské odcizení se pak projevuje v obsazení hlavní role i v expresivní práci se zvukem. Rozhodně film na více zhlédnutí, napoprvé musí každému zákonitě uniknout kvanta věcí.