Baxt

V porovnáním se Sacro GRA se Požár na moři jeví jako přístupnější Rosiho počin. Tematicky je zřetelněji vymezen a vyhlíží atraktivněji. Představuje také větší filmařskou výzvu – prostor a lidé v něm se neustále mění a statické záběry ze Sacro GRA byl Rosi nucen vyměnit za pohyblivou kameru. I tak je Rosi, který je svým vlastním kameramanem, schopen zachytit dechberoucí výjevy, vzhledem k tématu až rouhačsky překrásné. Režisér se v závěru snímku ukazuje jako mistrný inscenátor, který opravdovou tragédii takticky oddaloval. Záběry záchrany uprchlíků následuje neodvratné přenášení mrtvých nebo polomrtvých těl. Rosi nezaujímá zřetelné stanovisko, jeho obrazy mluví za sebe. Požár na moři nemusí být nutně společensky a politicky důležitý počin, ačkoli možná právě toto hledisko mu zajistilo Zlatého medvěda. Neoddiskutovatelně ale zpravuje o flexibilitě a bravuře režiséra a jeho stylu.

Kdo zhlédl krátký film Interesting Ball, poskytne mu to dobrý obraz toho, co v celovečerním formátu od režisérů očekávat. Ačkoli se to ze synopse nemusí zdát, Švýcarák je se svým smyslem pro absurditu a pro amatérské filosofování nad nejpalčivějšími životními otázkami ukázkový crowdpleaser. Na této rovině ovšem nezůstává a ze své podstaty si neustále utahuje. Emocionálně nejpůsobivější scény, v nichž postavy objevují sami sebe a triumfují nad nemilosrdným osudem, režiséři inscenují například za asistence hrubého a naivního fekálního a sexuálního humoru, tak jako ve výše zmíněném krátkém filmu. _____ Švýcarák nás zpravuje o tom, že vše je spojeno se vším a všichni jsme vždy v centru vesmírného dění, ale jen když jsme schopni si hlasitě ulevovat na veřejnosti. Je to málokdy viděná hříčka pohrávající si s tematickými a stylistickými tradicemi vlezlých emocionálních crowdpleaserů.

Jarmusch necítí ke každodenní rutině to, co bratří Coenové pesimisticky ukázali V kůži Llewyna Davise. Každý den je pro něj nová radost. Zcela se vyhýbá sociální kritice a ani šablonovitě nevypráví o útrapách talentovaného, ale (dobrovolně) neobjeveného umělce. Naopak, snaze probudit v sobě umělce za každou cenu se skrze figuru manželky trefně vysmívá. Režisér ale nikdy není v tónu zlomyslný. Každá lidská bytost má v Patersonovi své důvody k občasným hloupostem, které dělá a může při tom vyhlížet ohromně trapně. Jarmusch se ukazuje jako citlivý humanista a v neposlední řadě brilantní režisér, který trpělivě stupňuje vyprávění přes týden až k očekávanému víkendu. Paterson má na to stát se klasikou americké nezávislé kinematografie, což se již několikrát podařilo filmařovým předchozím snímkům.

Ačkoli není radno se slovem "béčko" v současné kinematografii moc ohánět, při sledování Warcraftu se mi ten pojem neustále dral na jazyk. Pokleslost implikuje asi tak všechno. Lajdácká práce s filmovým časem, která obzvlášť vyniká, když se ani nenaznačí, jestli mezi dvěma scénami uběhl den nebo rok. Epizodický děj plný průhledných zrad, podvodů, přetvářek, které nejsou ani trochu šokující. Mohutný a kompletně CGI prolog, zdvojené vyvrcholení, minutový epilog. Postavy, které jsou řízeny jen nejjednoduššími motivacemi. Příšerně přehrávající herci vyjadřující se primárně ve vtipech nebo patetických proslovech. Zelená Paula Patton, která přes své umělé zuby nemůže artikulovat a mluví výhradně v postsynchronech. Vnucená a zcela zbytečná mezidruhová romantická linie. Fanouškovské úlitby (Murlock). Jeden opakující se burácivý hudební motiv. Hrubé kamerové kompozice nechtěně usekávající lidem vlasy a ramena. Záběry evokující herní RTS pohled. Důraz na dvě barvy: zlou (zelená) a dobrou (modrá). Naleštěné pastelové výzbroje a "papundeklové" kulisy velmi věrné předobrazům ze hry World of Warcraft. _____ Komentuji seznámen s mytologií a jako bývalý hráč RTS i MMORPG. Nedokážu popřít, že je na tom něco upřímného, tvrdohlavého a v kontextu současných fantasy jedinečného, ačkoli se to jako vyprávění rozpadá.

Naprosto šílený zástupce Bordwellovy parametrické narace. Film, co "přežvýká a vyplivne". Padesát let (!) od Walk-over a Skolimowski stále režíruje za deset. Zvláštní poklonu pak skládám střihačce, protože tohle musel být sakra oříšek.

Minulost Hollywoodu už bratři Coenové reflektovali v několika svých předchozích filmech (Bratříčku, kde jsi? odkazovalo na Sullivanovy cesty, v Bartonu Finkovi přetvořili vlastní tvůrčí krizi v Hollywood satirizující dílo). Ačkoli světy Bartona Finka a Ave, Caesar! dělí jen zhruba třináct let a některá témata se v nich protínají, jedná se o dost odlišné snímky. Když ve vyprávění přijde na řadu nahlodávání studiového systému, byl scenárista Fink v nevýhodnější pozici než hlavní postavy Ave, Caesar! K Hollywoodu přistupoval zespoda, neznalý a konsternovaný z dehumanizujícího kolotoče výroby. Tři hybatelé děje z Ave, Caesar! naopak k Hollywoodu přistupují seshora a hlediska těchto figur Coenové využívají k prozkoumání takřka všech zásadních složek hollywoodské tvorby první poloviny 50. let. Snímek ale netematizuje jen nádheru dobové kinematografie. Naopak se snaží přiblížit, jaké obrovské množství zákulisních tlaků produkci ovlivňovalo. A co je ještě pozoruhodnější, mísí v sobě nejen historickým výzkumem ověřená fakta, ale i vyvrácené mýty. Režiséři tak vytváří svět, v které koexistují skutečné a bulvární reality Hollywoodu 50. let. Spojit tyto dva pohledy do jednoho fungujícího fikčního světa stálo jisté úsilí. Je škoda, že plynutí děje narušuje občasně klopotné tempo. Série nevysvětlitelných scenáristických pochybení pak přichází ve finále, kdy se několik linií uzavře opravdu jen velmi volně a film úsečně končí. Jde o pozoruhodný přešlap v kariéře režisérského a scenáristického dua, které dokázalo umně zakončit i své méně povedené snímky (Lupiči paní domácí). Ave, Caesar! se nevyhnutelně stane slabší součástí jejich filmografie, což i tak znamená zdařilý počin. Sloužit může jako stvrzení jejich cinefilství a jako podvratný pohled do produkčního zázemí Hollywoodu 50. let, o jaký se zatím žádný americký filmař s takovým nasazením nepokusil.

Film, který se tváří neprostupně, ačkoli nám vlastně mnohými formálními postupy jde na ruku (postavy ozřejmující problematiku do kamery, slavné osobnosti seznamující nás s termíny, rámující paradokumentární pasáže). Mnoho "vysvětlovaček" je navíc skryto v dialogových scénách, které budí dojem, že posouvají vyprávění dál, ačkoli vlastně jen stojí na místě a (po)uč(uj)í. Začlenění je to ale přesvědčivé, nerušivé a popravdě mě ale nenapadá způsob, jak jinak děj s takovým kvantem veřejnosti nesrozumitelných informací a tolika paralelními liniemi poskládat dohromady. _____ Ještě otázka: Má být výrazný diskontinuální střih ve scéně s Margot Robbie odkaz na Vlka z Wall Street? Jestli jo, tak McKay zareagoval dost rychle. :)

V Lincolnovi došel Steven Spielberg ke zjištění, že demokracie musí být ve výjimečných případech prosazena i na úkor demokratického rozhodování. Tématem se v minulosti zabýval i v Zachraňte vojína Ryana nebo Mnichově, nikdy ale neměl potřebu toto politické myšlení legitimizovat. _____ Obsazení Toma Hankse je prozíravé. Není schopnějšího herce, který by byl symbolem amerických hodnot a zároveň z něj vyzařovala lidská dobrosrdečnost, která, jak se film a Spielberg snaží často sdělit, vězí v každém z nás. Je zcela ideálním průvodcem dobou, kdy lidé tváří v tvář Sovětskému svazu přestávali věřit v sílu lidskosti. Kritika, že Hanks odehrál jen svou "šarži" není na místě – v kontextu vyprávění musí vypadat jako náš dobročinný soused, ne jako hrdina sbírky klipů pro oscarový večer. _____ Prostřední část vyprávění, ve které zlomově proběhne přeorientování ze soudního dramatu ve "vyjednávání o demokracii", je jediné s citelnými nedostatky. Jinak se Spielberg opět ukazuje jako naprosto suverénní vypravěč, srozumitelně podávající komplikovanou zápletku a brilantně stlačující dlouhé roky do 141 minut stopáže.

Kameraman kaskadérem. Rozkročena mezi moderním uměleckým filmem a subžánrem kriminálního heist movie, Victoria realizuje tento přechod naprosto plynule a vytváří úchvatný mix spojený vzrušující formou. Vše je natočeno v jednom záběru (což se po zohlednění prvků heist filmu stává pozoruhodnější) a čas syžetu je skoro roven času projekce (blížeji než Gravitace). Na tento fakt se upomíná — Victoria se ve vyprávění vyznačuje vysokou mírou sebeuvědomění, čehož se nevzdává ani v pozdějších akčnějších a více vtahujících scénách. Kamera se nikdy nevzdaluje hrdince a prostor je vystavěn za pomocí pečlivě zvolených a nasnímaných vodítek rozesetých ve vyprávění, na které se později navazuje. Jako málokdy je důležitým referenčním bodem konstruujícím okolí zvuk mimo záběr. A svět se bez jediného střihu mění, noc v den a štěstí v tragédii...

Příběh o zapovězeném pornofilmu, který odvážní režiséři v 21. století oprášili a udělali z něj umění, selhává s přihlédnutím k historii kinematografie. Už před 40 lety vznikaly formálně vyspělé „artové“ pornografické filmy, jen se samozřejmě nikdy nestaly jednotným proudem. Ve svém estetizujícím pojetí pohlavního styku není Noého Love nikterak objevný. _____ Love je Noého patrně nejosobnějším filmem a není to dáno tím, že se v něm mísí stylistika celé jeho dosavadní tvorby. Zdá se, že se více než kdy předtím snaží vybudovat jakousi osobní mytologii – sebereflexivně odkazuje na svůj život, kariéru a nesplněné sny. Vyvstává otázka: naprášil na sebe tímto buřič Noé skutečnost, že považuje lásku za vrchol lidské existence? _____ Paralelně k erotickým scénám skládáme dohromady životní příběh hlavního hrdiny, který je prezentován v nelineární síti flashbacků. Sestavení komplexní představy, jaký byl jeho vztah k přítelkyni, se stane hybnou silou. Sex je stále přítomen, ale málokdy je do vyprávění včleněn s jiným účelem, než demonstrovat momentální stav vztahu. Je to sice vyspělejší než chabě motivované sexuální scény v pornofilmech, vzhledem k Noého způsobu fragmentárního vyprávění a prosté charakterizaci postav jsou však scény dost jednotvárné. Hrdina se velmi záhy projeví jako sebelítostivý pokrytec a přítelkyně jako nepochopená tajemná bytost, v souladu s hrdinovým mužským pohledem. Jejich soužití je vzrušující, experimentální, poté vždy rozpačitě nenaplňující. Máme brát jako lidskou tragédii, že se jejich vztah rozpadl? _____ Když přijde čas vypovídat se z erotických výstřelků, pokouší se Noé poprvé v životě o filosofické dialogy. Je udivující, jak banální moudra postavy pronáší. Progresivní auteur Noé se jako scenárista ukazuje dost neschopný. _____ Temnota 3D obrazu neprospívá, Noé si ale dokáže pohrát s hloubkou ostrosti a ve dvou třech záběrech rozesměje dětinskostí ukázaných oplzlostí. Ani touto snahou se Love nestává experimentálním filmem roku. Pověst ho předchází, až na zobrazení intimit je vlastně konzervativní, ať už formálně (zejména v porovnání s Vejdi do prázdna), nebo myšlenkově. Že je láska nejkrásnější věcí a rozchody bolestivé, je zpráva, jakou nás kinematografie krmí odnepaměti, a Noé k ní moc nepřidává.