hopskulak

Splněný sen. Toto měl na mysli teoretik Edgar Morin, když tvrdil, že „film směřuje do stále větších výšek, ke snovému světu, k hvězdnému nekonečnu – k nekonečnu ,stars‘; úkaz svlažovaný hudbou, obydlený obdivuhodnými a démonickými bytostmi, daleko od všednosti, jíž by měl zdánlivě být služebníkem a zrcadlem.“ (Casetti, 2008: 61). Mimořádný a bohatý vizionářský film, kterému snahy spoutat jej výhradně se skutečností zbytečně ubírají na významech a diváckému zážitku na síle.

Mistrovské dílo o umělém životu, které, pokud budete hodně citliví a budete jej pozorně vnímat, probudí život váš a všechny vaše smysly, i ty, co nejsou u běžné 2D projekce zpravidla tolik zaměstnávány. Hlavní hrdina K ve spoustě scén zakouší různé vzruchy pro svůj smyslový aparát - v úvodu spolu s ním slyšíme bublat a později syčet jídlo na sporáku, detailně popisována je jídla vůně. V jiné scéně slyšíme a skoro cítíme kapky deště na kůži. Později tak blízko slyšíme bzučení včel. Každý úder, řezná nebo střelná rána zanechá stopu. O obrazových kvalitách není třeba psát. ______ Závěrečná konfrontace ve westernovém stylu je hypnotizující a svojí komorností alespoň pro mne byla neočekávaná, poetický epilog tomu všemu pak naplno rozpumpuje srdce.

Láskyplný památník jednomu historickému období, jednomu žánru, jedné ženě. Překvapivě i velmi empatický a dojemný - povšimněte si, kolikrát se některá z postav (Cliff, Rick, Sharon, Rickova mladinká herecká kolegyně) zeptá jiné, jestli je ta v pořádku, nebo projevuje zájem o její dobré bytí. Nebo zkuste porovnat svoje pocity ohledně postav, když jste je poprvé potkali na začátku, s pocity při loučení na konci - hlavní hrdinové filmu (Booth, Dalton) nejsou takoví, jací se mohou na první pohled zdát. Tím, jak ve filmu rozšiřují reálný svět, se stávají na naší úrovni diváků hrdiny mytologických rozměrů.

Neuvěřitelně živoucí film, který působí jako zjevení zejména díky důmyslnému designu. Každé zobrazené zákoutí Citadely, každé upravené vozidlo, každý kostým a maska nese spoustu informací o historii daného fikčního světa, vyprávění si tak vystačí s jednoduchou zápletkou s jasnými vývojovými vzorci, přičemž celá akce Furiosy, oh krásné Amazonky Furiosy, se ukáže být v rámci vývoje událostí v dalších dílech zásadní. V ní jí pomůže Max, oh raněné zvíře Max, jenž se k hlavní linii příběhu připlete nedobrovolně a v pasivní roli coby živý štít a zásobárna krve, aby v závěru jako správný velký hrdina bez jakýchkoliv nároků na zásluhy zmizel mezi prostým lidem a objevil se tam, kde bude jeho činů opět potřeba. Strhující průjezd písečnou bouří musí být jednou z nejkrásnějších sekvencí vůbec.