hlošík

Námitky ohledně černobílého pojetí postav, kdy proti sobě stojí čistě kladné a čistě záporné postavy, jsou možná trochu přehnané. Každá postava se řídí primárně touhou po přežití, zpočátku nejsou ani vzájemné sympatie některých představitelů obou "rodů" jistotou, ale vyplynou až z vývoje událostí, které některé postavy rozdělí, jiné spojí. Jedinou (výraznou) zápornou figurou je tak opičák Korba, Oldmanův Dreyfus je navzdory krátkému času na plátně zajímavou postavou právě tím, že tragické dopady jeho jednání nejsou motivovány zlými úmysly, ale naopak touhou "chránit lidskou rasu". Takové rozvržení charakterů pak celkem dobře odpovídá Úsvitu planety opic jako prostřednímu dílu trilogie, předělu, který má vyústit nejpravděpodobněji v osudový konflikt mezi opicemi a lidmi. S tím souvisí i větší zapojení akce a vizuálních efektů, které jsou zde ale trefené přímo na úzkém průniku mezi uvěřitelností a vizuální opojností (poutavé kompozice některých záběrů, dynamická akce). Jako jediná slabší část se tak jeví scénář, neboť o příběhu nelze říct, že by patřil mezi ty nejvíce strhující (byť to je možná nutný rys prostředních dílů série), a logické nedostatky také nejsou zrovna výjimkou.

Námět spočívající v setkání mimozemských útočníků s pistolníky divokého západu nemusel být nutně odsouzen k neúspěchu. Je ale zarážející, že se film s takovým bezmála obskurním nápadem bere až smrtelně vážně a postrádá nadsázku i známky humoru. Aby jej tak ale brali i diváci, musel by být vybaven propracovanější mytologií - takhle z Kovbojů a vetřelců lze příliš cítit, že se jedná o adaptaci, která z předlohy ale jen převzala řadu prvků, jejichž smysl není vyjasněn širším kontextem. I když se v některých scénách projevuje snaha poskytnout větší ukotvení postav, případně ozřejmit motivaci invazním vetřelcům, stejně zůstává ve scénáři řada nesmyslných děr. Nicméně ani to nemůže obstát jako vysvětlení pro to, proč Favreau nebyl schopen vygenerovat ani stopové množství stylové akční podívané. Jeho režie je synonymem pro nenápaditost, akční scény během noci jsou podivně osvětlené, navzdory časté statičnosti nejsou zcela přehledné a všehovšudy je ve filmu jen jediná zajímavá a zapamatování hodná scéna. Jediným silnějším místem KaV tak je charizma ústředního dua, které hraje přesně tak, jak se od nich v podobných rolích očekává. Nicméně to, že budou zvučná herecká jména jediným lákadlem takhle nákladného blockbasteru, je dost málo.

Docela smutně umrtvený námět, který mohl dát příležitost nahlédnout na lidickou tragédii z jiné perspektivy. Ale ačkoliv se Lidice svou stylizací a neustávající patetickou hudbou snaží dost urputně navodit dojem pomníku velké události našich dějin, je až zarážející, že k našim dějinám neřikají vůbec nic neotřelého, motivujícího k zamyšlení. A vlastně ani ona vizuální stránka není tak strhující, jak by se mohlo zdát - pod sofistikovaným obalem se totiž bohužel skrývá neschopnost vyprodukovat více než dvě zajímavě komponované scény. Řečem o velekýči asi rozumím, ale zase nemůžu tvrdit, že by mi byly Lidice nějak zásadně protivné. Spíše se jedná o dost znatelné minutí výsledku s předsevzatými ambicemi.

Skvělé guilty-pleasure, které kombinuje snahu být tvrdou kriminálkou západního střihu (kde je snad všechno - romové, neonacisté, prostituce, privatizace...) s naopak velmi zaostalou provinčností, která je nejvíce vidět na tuposti, s níž jsou zmiňovaná témata podávána. Do očí bijícím příkladem je pak čechoameričanka Nancy, která všechny věty říká z poloviny cool angličtinou, ale i tak je vlastně vykreslena jako pouhá naivka, která se nemůže orientovat v pražské kriminální džungli, neboť na všechno má informace jen ze svých - skutečnosti vzdálených - univerzitních kurzů. :) Vlastně by to šlo kvůli nablblému půvabu začátku 90. let hodnotit lépe, ale to by film nemohl být většinu času tak odporně rasistický, a když už se to svým finálním vyzněním snaží změnit, upadne snad do nejbanálnějšího možného projevu deziluze z polistopadového vývoje u nás.

Navzdory minimalistickým prostředkům (film byl financován skrze crowdfunding) i pojetí to má až překvapivě hezkou vizuální stránku, která v prvních dvou třetinách zajímavě vystihuje atmosféru nočního města, v poslední třetině zase nabízí působivé kompozice záběrů v interiéru. Ačkoliv Stockholm nedosahuje takové přesvědčivosti a vztahové chemie jako trilogie Před úsvitem/soumrakem/půlnocí, i tak se na první část plnou vzájemného oťukávání a přesvědčování dobře kouká a film je tak vlastně napínavý neodhadnutelností svého vývoje. V tom se ovšem ke konci celkem utápí scénář, neboť se vydává cestou možná zajímavých, ale skoro až laciných a rádoby-kontroverzních zvratů, které nevyplývají z nastíněných motivů postav. Když film skončí překvapivě a nás to šokuje, je snadné se oddat tomu, že se jednalo o neobvyklý zážitek - zrovna tak se ale může jednat o zvrat, který je zde jen na efekt, neboť si scénáristé už nevěděli rady.

Po Eden Lake další film, který staví na problému mladistvé delikventnosti a kriminality s až přehnanou snahou šokovat. Zatímco však Eden Lake bylo kvůli vlastnímu žánrovému zařazení celkem tolerovatelné, s Harry Brownem už mám větší problém. Film totiž takřka nabádá diváka k tomu, aby přijal rozhodnutí hlavní postavy jako relativně neproblematické, jako jediné možné východisko, jímž čelit situaci, která se už vymkla policii i institucím z rukou. V závěru tak film vlastně ani neví, čím chtěl původně být - na drama jsou postavy příliš nezajímavé a jejich motivace je dost triviální, na akční film je zde akčních scén příliš poskrovnu, případné hledání nějakého sociálního podtextu by film srazilo až mezi ta nejhloupější díla.

Navzdory celkem sympatické podobě a nápadu (výborný předěl ve formě televizní reportáže o trochu jiném úspěchu pro hlavní postavy, než jaký si ony samy přály) film prošumí bez vyvolání většího diváckého zájmu. Ten je sice občas vybuzen celkem dobrými herci či vtipně napsanými scénami, ale film jako celek padá na charakterní jednorozměrnosti postav, která divákovi umožňuje v půlce filmu odhadnout jeho další vývoj, který nakonec opravdu dospěje jen do předvídatelné a jednoduché moralitky.

"Co to je?" - "Modrý světlo" - "A co to dělá?" - "Modře svítí"... Při sledování tohoto dílu už je občas obtížné rozlišit mezi jeho určitými scénami a jejich skvělým parodováním ve Žhavých výstřelech (zvlášť kvůli poslední půl hodině a hereckému angažmá Richarda Crenny v obou filmech). Navíc je pak fascinující, jaký ideologický oblouk tahle (původně) trilogie v 80. letech opsala. Od prvního snímku, který byl možná naivní, ale stále celkem sympatickou reflexí vietnamského traumatu (proti níž z principu nelze příliš namítat), přes snímek druhý, jenž je bipolárním viděním světa doslova prosycen - až po toto veledílo, kde se ze stejného přístupu stává nechtěná parodie. Afghánští rebelové, kteří se Rambovi svěřují s tím, že sovětští vojáci mají ve zvyku rozpárat těhotným ženám břicha a děti naházet do ohně, toho jsou příkladem. V závěru původního VHS vydání prý stálo "Věnováno statečným mudžahedínským bojovníkům", později už byla tato věta z pochopitelných důvodů nahrazena jinou.

Proti uhlazené stylizaci asi nelze z principu nic namítat, dokonce si i myslím, že v tomhle ohledu může film v určité míře konvenovat lidem prahnoucím po své představě o "20s retru". Problém ale je, že Luhrmann opět neznal míru a namísto opulentní, ale zajímavé vizuální podívané servíruje divákovi přeestetizovaný kýč, který je často téměř nesnesitelné sledovat, a kde forma přebíjí obsah (což samo o sobě jindy vůbec nepovažuji za problém) takovým způsobem, že je obtížné se emocionálně angažovat ve vývoji příběhu. Hloubka postav tu vlastně není, ani herecké výkony to nezachraňují - Maguire navíc hraje opět toho vyjeveného klučinu jako snad v každém svém dalším filmu. Takže u této monstrozní podívané není paradoxně na co dívat - prostředí neuchvacuje, ale svou přeplácaností připomíná spíš atrakci z Disney landu. Ona přepálenost vizuální stránky filmového celku navíc způsobí, že film ztrácí na dynamičnosti - ačkoli postavy se v jednu chvíli baví, v druhou chvíli trpí a jindy prožívají zase něco jiného, my pořád sledujeme spíše předražený videoklip bez výraznějších změn nálad.

Film v mnoha ohledech rozkročený mezi totálně nezáživným thrillerem a atmosférickou detektivkou se zajímavým námětem. Bohužel, s námětem je tomu jako téměř se vším ostatním. I ona pozoruhodná hra s hororovou fikcí a jí následujícími skutečnými brutálními vraždami je zde totiž jen jako pouhý zmařený potenciál, nepatrný náznak něčeho, co mohlo být více a zajímavě rozvíjeno. Baltimore 19. století skýtá krásné scenérie, avšak i ty jsou v tomto snímku (paradoxně stavějícím primárně na výtvarné stylizaci) nevyužity v podstatě nijakým aranžováním scén. Havran určitě není filmem, jehož sledování by působilo nějaké trvalejší následky, nicméně je až zarážející, že nic než šedivý průměr nenabídne v žádném ze svých momentů - ani jako detektivka nestrhne a závěrečné odhalení vraha diváka jen utvrdí v tom, jak pramálo byl filmovým děním zaujat.