jatamansi

Mladý Rdford, ještě dost mladý, považuji jej za nejlepšího ve středních letech. V Žít po svém je na můj vkus zase už příliš starý. Spolupráce s Pollackem nela své ovoce a naplno se zúročila ve Vzpomínkách na Afriku. Ve filmu mne štvalopříliš nelogismů. Loví ryby, spadne do vody, a pak je najednou suchý a teprve rozdělává oheň, kde se v tom mrazu stihnul usušit a nezmrznout? Třeba jako lovec, na kterého v horách narazil? Ale medvědobijka sehodí, ať už se získá jakkoli. A kde vzal toho osla, když mu zahynul kůň? „Na hladovýho mladíka seš dost sebevědomej.“ Stejně jako starý lovec osobitý. „Ženský prsa jsou nejtvrdší hory na světě. Já nevím, co na tom ty chlapi maj.“ „Los neví, koli noh má kůň.“ Scenerie maximálně působivá, až kýčovitě, porostlá úbočí, modrá obloha, sníh. A zase – kde v těch horách vzal k oslovi dalšího koně? To mne míchne. Já vím, nemusí být vše po lopatě, lae přece jen, kde se ta zvířata brala? Víte, že jsem v dětství četla kalumet jako Kamulet, prostě jsem si to přehodila. Povídám to při sledování kamarádovi a on s úsměvem: „Já taky.“ Ten pruhovaný kabát Redfordovi vymyslela šílená kostymérka. Možná byl dobově správný, Ale hrozný. Ta ženská fakt bláznivá. „Nechte si ho.“ Dobrý je dát si oholit hlavu, aby nebylo co skalpovat. Byl to vysušený misionář, nebo figurína Krista na kříži, v té osadě? Obé bylo možné. Jak už v té době byla jazyková vybavenost požehnáním. Darovanému koni na zuby nehleď a darovanou Labuť prostě ber. Jak snadno se dá někdy přijít nejen k ženě,ale i synovi. Někdy může být i výhodné, když si lidé nerozumí, a stejně se mohou v noci sbližovat. Odpdnou zbtečné řeči. Jsem mnohomluvná žena, ale mám ráda málomluvné filmy. Až se děj začne komplikovat, končí idyla. A že se klid mrtvých indiánů nemá rušit ví i průměrný divák a je nabíledni, co bude následovat. Špatná tušení jsou prostě špatná tušení. Na tu divočinu má redford stále velice kultivované vlasy a vousy, měl být malinko neupravenější, to labuť byla místy poctivě ušmudlaná až špinavá. Ale jinak dojem celkový dobrý, nepřikrášlený. Léta na jeremiahovi až tak vidět nejou, myslím teď stáří filmu, viděla jsem jaj tak bratru po 30 letech a stále to šlo. Jen mírně rozvláčné. A věřte nevěřte, když tak se sami přesvědčete, v závěru zarostlý Redford hodně připomínal Jona Voighta v Návratu domů. „Dobře is vedl, když ti zbyly vlasy. A šlo ti po nich tolik lidí. Doufám, že se ti bude dařit.“

Další z řady filmů o americkém traumatu, válce ve Vitnamu. Film obnažený, drsný, nelítostný. Nic pro slabší povahy či citlivější jedince. Trochu moc katolické, ale poplatné Americe a možná i Gibsonovi. I když jemu to proklamované katolictví nějak nevěřím, a to nejen ve stínu událostí pozdějších, ale vůbec nemám ráda fanatiky. „Připravte si své nejlepší šaty, budou chtít oslavovat.“ To je zase tvář pravé americké vymydlené manželky. Stejně jako hromádka žlutých telegramů. Nejvtipnější okamžik filmu? Dva pradědové bez nohy u ševce, aby si nechali udělat nový pár bot. Jinak všeho moc, moc krve, moc střílení, a hlavně nekonečně mnoho patosu.

Barbara Wood mi sice nic neříká, ale dle doby vysílání a prvních záběrů to odhaduji na obdobu Rosamundy. „Je hrozné přemýšlet, kolik lidí tu obětovali bohům.“ „Rozhodně méně, než kolik jich zabili Španělé.“ Průhledné, čitelné, děj se dá odhadovat ne na minuty, ale desítky minut, ba co dím, až do konce. Dívala jsem se jen proto, že mi zůstal na obrazovce barrandov, kde jsem předtím sledovala Medenou vežu. A vydržela jen proto, že kamarád byl v květnu v Mexiku a nebudete tomu věřit, v Meridu.

Lákadlem režisér John Frankenheimer a pochopitelně Mifune. Autorem hudby je Jerry Goldsmith a toho já moc nemusím. Proč hned na začátku Japonec zaútočil a zranil malého kluka? Na odpověď je nutné dodt dlouho čekat. Čekal jsem od toho víc. Mifune jen zastřešil běžný akční film, kde místo drog, uměleckých děl nebo jiných americko-evropských artefaktů prostě šlo o starý samurajský meč. Nutno dodat, že zde už 62letému Mifunemu nechybí mrštnost a pohyblivost, a už vůbec ne charisma. Dokonce se dá říct, že mu vyšší věk vyloženě sluší. No, vyšší, pokročilejší střední. Při té večeři se mi dost zvedal žaludek, ale to asi každému běžnému Evropanovi. Fakt je, že se klasicky dostala ke slovu čest, vzácné koření. Munzar toho moc nenadaboval, Mifune mluvil půl česky a půl japonsky, ale lepší hlas v dabingu opravdu najít nemohli. Nakonec se z toho vyklubal slušný průměr a i Goldsmith se dal poslouchat. Bylo by to možná jen za **, ale třetí přidávám kvůli Scottu Glenovi.

Protože nemám ráda ani Mastroianniho ani Noireta a už vůbec ne Tognazziho, čekala jsem spíš utrpení a začínala film sledovat s velkým despektem, v podstatě kvůli partnerovi. Piccoliho snesu a tak jsem to brala tak, že se soustředím na něj. Mimochodem, hrál ve filmu všechna sóla na klavír. Tehdejší „umělecké fotografie“ byly erotičtější než dnešní druhy porna. Obdivuhodná byla Piccoliho pohyblivost, baletní průprava, a k tomu ten klavír. Renesanční umělec. Tanga jako páska přes oko boží, hodná vyzkoušení. „Marlon Brando“ úplně skvělý. Okořeněno děvkami, a paní učitelkou, přicházím tomu trochu na chuť. A taky dostávám hlad a chuť a pomalu plánuji jídelníček na víkend. „Představ si, že jsi hladovějící malý Ind v Bombaji.“ Na žranici je nejhorší, že člověk neví, jestli má větší chuť jíst nebo šukat. Balet přežraného Piccoliho nemá chybu. A jetšě prdění (jinak se to nedá nazvat) excelentní. Stejně jako dvě mrtvoly ve vitríně. Třetí způsob byl pak jeden z nejpříjemnějších pro muže, alespoň co si tak myslím. V rámci pravidel konec prozradit nesmím, ale čekala jsem jiný, tvůrci mne překvapili.

Dojímavý příběh venkovskéhoprosťáčka, který díky setkáním a hovorům s pablem nerudou vyspívá, roste, získává vlastní názory. Kouzlo velkého ducha dokáže opravdu pozvednout. „Báseň nepatří tomu, kdo ji napsal, ale tomu, kdo ji potřebuje.“ Rudé myšlení se ovšem u maria uchytilo dost rychle. Massimo Troisi jako mario Noiretovi víc než zdatně sekunduje, ba co dím, mýma očima viděno jej předčil. Navíc byla jeho devizou poměrně neokoukaná tvář a lze jen litovat, že už toho nikdy víc nezahrál.

Stará dobrá klasika. Film, herecké výkony i Lalo Schifrin. Poctiví, ano, i padouši jsou zde poctiví, jednoznační. Queenovy modré oči něco mezi Henry Fondou a doktorem Housem. Slavná tramvaj v San Franciscu. Má oblíbená doba, muži v kravatách, ve svrchnících, s rukavicemi. Upravené dámy se sponami ve vlasech, kožešinovými štolami nebo v norcích. Jen pamatuji lepší dabing, ale to je nevýhoda vyššího věku. Bisset byla opravdu krásná žena a v pánské košili jí to po ránu moc slušelo. Hra na hodného a zlého policajta je sice klišé, ale tady zabere i na diváka. Honička v úzkých a strmých uličkách Frisca s jejich muldami pak přímo ze zlatého fondu podobných scén, pravda dnes už trochu inflačních. Kde by ti Amíci točili, kdyby malebné San Fransico neměli? Zvuk motorů lahodil i mému ženskému uchu. Že Steve odřídil všechny scény sám je notoricky známé. Pochopitelně dnešníma očima byla ta auta pomalá. Co je na Bullittově případě úsměvné je stará sdělovací technika. Pokrok spěje ne mílovými, ale desetimílovými kroky. Bude pro naše vnuky úsměvný Matrix? „Poslyšte, řeknu vám to na rovinu, nemám vás rád.“ Queen se uměl nádherně mrazivě a pohrdavě podívat.

Clint Eastwood a jeho nesmrtelné pončo. Jak jinak než úchvatný Ennio Morricone. Županič Clinta dabuje mistrně a dlouho a skoro výhradně, ale titulky jsou titulky. (Mimochodem v titulcích se tyká, v dabingu vyká, obvyklá nemoc překladatelů.)Leone nakonec musel Amíkům ukázat, jak se točí westerny. Dolary začal, pocvičil se a pak vystřihnul mistrovské Tenkrát na Západě. Vůbec jeho a Morriconova spolupráce gradovala, a Tenkrát v Americe to tklivými pasážemi završilo. Ale zpět. Eastwood v mládí či středním věku zase nebyl až tak můj tip, zrál jako víno a pochopitelně jako ženské se mi nejvíc líbil v Madisonských mostech. V Grand Torinu je už starý moc. Oprátka už evokuje Tenkrát na Západě, Leone si pohrával a dovedl některé sve etudy k dokonalosti. Mexicko-incké či jaké zvuky ovšem dokonalé, Morricone si umí pohrát s nástroji, zvuky, ruchy, používá nehudební prostředky pro skvělé vyjádření nálady, atmosféry, rytmus nerytmus. Kradmé pohledy za okenicemi větší problémy. Všechno vdovy. Ve městě se prostě moc zabíjí. Město hřbitov. „Kde kvete obchod, musí být všichni bohatí.“ Ale co když má město dva šerify? Nejlépe se vede výrobci rakví. A která z band je silnější? Pro leoneho mám slabost, byť je upřímně řečeno na jedno brdo, ale na to jeho brdo se krásně kouká. Eastwood má úžasné oči a ještě úžasnější mušku a hned je potřeba další rakvičku. Bratři mohou být hlupáci. A když nebezpečí, tak ženské. No, můj dojem mírně kazil jen Volonté, neb toho opravdu, ale opravdu nemusím.

Chvály Kurosawovi a černobílým japonským filmům není nikdy dost, stejně jako úsečnému hrdelnímu hlasu monumentálnímu zjevu Mifuneho. Pane Bože díky, že nikoho nenapadlo jej dabovat, dost na tom, když mluvil česky v Šógunovi, to byl otřesný zážitek. Jasně, není nad samurajské eposy, ale i současné drama je strhující. To bezeslovné pronásledování zloděje hned na začátku je mistrovské. Vůbec je toulavý pes málomluvný film, velkou roli hraje hudba, světlo a stín, prostřihy obrazů. Zarputilý, ten film je zarputilý. Zarputilý Kurosawa, zarputilý Mifune, zarputilé hledání zlodějíčka. Skvostné. I když je Mifune jako policajt malinko nešikovný. Zajímal by mne japonský název, anglické a potažmo české Toulavý pes mi nesedí, já z kontextu cítila vzteklý pes.

„Mám díky ní sperma tak nízko, že si na čurání sedám.“ De Niro a Al Pacino, naprosto osvědčená dvojice, ať už jsou soupeři nebo partneři. Jen zde Robert blbě nadabovaný. Stejně je zvláštní, že většina hvězd má v české kotlině svého dabéra, jen toho Boba si stále přehazují jak horký brambor, jako by čeští dabingoví režiséři nebyli schopni najít k němu ten správný hlas. Fakt, sláva titulkům, pokud je možnost výběru. Zjevově jsou ovšem oba aktéři ve skvělé kondici. A na doplnění někdo, kdo se mi nevejde do TOP, ale patří k mým oblíbencům, netuctový Brian Dennehy. Překvapivě zestárlý. „Pánové, půjdete odpočívat na gauč k psychologovi.“ „Jsou jako Lennon a McCartney, není mezi nimi ani škvírka.“ „Na střílení není nis špatnýho, pokud jsou zastřeleni správní lidé.“ !Hodně lidí respektuje odvahu. Všichni respektují zbraň. Navíc jsou takové filmy pastvou pro mého muže, ctitele zbraní. A že tady bylo co klíčovatPravidlo že na každého jednou dojde tu možná ctí de Niro. V mém životě to moc neplatí. Na mužích je skvělé, jak stárnou, udíž jsou přirozenější než stárnoucí herečky. Výjimkou je faceliftový Michael Douglas, ztratil veškerý šarm, charisma, už je jen směšnou tváří nepřirozených rysů. To mimochodem. „Čas na zabíjení? Nebo jen zabíjí čas?“ Je to celé hrozně průhledné, Nevěřícně průhledné. Kdo čtete mé komentáře víte, že k de Nirovi jsem zbožně nekritická. V čemkoli kromě Fotrů a Přebírání. (Tedy, k de Nirovi kdysi, kdy ten natočil naposledy opravdu dobrý!!! film?) Ale tady má takový takový zjednodušený obličej, koutky dolů, přinas… výraz. Zjednodušené prvoplánové herectví, ale co taky hrát s tímhle scénářem, že. Měj se na pozoru před tím, co je nabíledni. Tak tak nějak to skončilo. Takže 3*, Robertovi, Alovi a Brianovi, každému jedna. A to jsem se předala.