xenopus

Záblesky geniality se střídají s absolutní dekadencí. Černý humor mám rád, absurdita mi nevadí, mrtvoly kočky, pošťáka či sociální pracovnice přejdu s klidným srdcem a vůbec se při tom netřesu hrůzou. Za originalitu a dílčí momenty ale - i když by si to film zasloužil - nemůžu dát ani jednu *, když jako celek to prostě na mě vůbec nefunguje.

Přenést atmosféru vysokých Alp ke mně do pokoje, na to je potřeba kus umu, stejně jako k přenesení atmosféry starých časů, kde nikdo se nehoní za mamonem a kde tvrdá každodenní práce má svůj řád a dává smysl celému pokornému životu. A toto se tvůrcům povedlo. "Nebojím se smrti... vychovali jsme naše děti tak, aby se samy protloukly. Bez nás." Navíc má film svou cenu díky množství detailních záběrů i jako instruktář k domácí výrobě sýrů. Tak trochu Hledání ztraceného času Karla Čáslavského, jen s aktuálními obrázky.

Nejlepší Jakubiskův film, který jsem doposud viděl. Nejspíš kvůli tomu, že zde příliš neplýtvá poetikou a lyričností a navíc ji střídá s tragikomikou, cyničností a absurditou situací daných těmi situacemi samotnými i historickým pozadím. Asi nejsem jediný, kdo považujte postavu Pepeho za Polívkovu nejlepší filmovou roli. Ne, že by v Dědictví dostal méně prostoru, ale přece jen Bohuš je venkovský buran, zatímco Pepe je prostě komplexnější postava. Škoda předabování Pavelky, ztrácí se tím hodně. Každopádně dobrý film, na který se ještě někdy podívám znovu.

Tak jsem se na to po letech kouknul no a musím říct, že: příběh je jednoduchý, ale účinný, hudba sice poněkud jednotvárná, nicméně funkční a posunuje příběh dále, i když o smyslu částí některých textů by se polemizovat dalo, herci si také hrají svoje, oči Ivany Pavlové jsou nezapomenutelné a myšlenka filmu stále živá. Čím víc jsem starší, tím víc vidím to kouzlo oněch mladických let, kdy se peče celý budoucí život. Technická kvalita snímku utrpěla při samotném natáčení i časem stráveným ve filmovém archivu, ale chtě nechtě musím přiznat, že toto je bez váhání nejlepší písničkový film (muzikál?) v historii československého filmu. "Vidíš, ho, hajzla?"

Byl jsem až překvapen, jak dobře tehdejší filmaři natočili letecké záběry i záběry letadel (i když pravda, některé se opakují a vy tušíte, že je to ta samá situace, jen nasnímaná kamerou stojící o sto metrů dál). Největší slabinou je příběh, který zejména v prostřední části zabíjí celý film vzpomínkami na minulost hlavních postav. Nicméně závěrečných deset minut je výborných, přináší rozuzlení situací všech postav, je doprovázeno dobrým hudebním motivem a hezkými záběry MiGa ve vzduchu. Málo známý československý film s netradiční tématikou, ve zpracování ale víceméně průměrný.

Na art seru z vysoka. Tohle jde mimo mě, po celou dobu nechápu, o co těm třem floutkům vlastně jde a proč to dělají. Monia Chokri vypadá na víc, než na pětadvacet, kolik tvrdí, že jí je. Nesnáším hovory o ničem a nesnáším ještě víc, když se toto nic snaží mluvčí kompenzovat přemoudřelým polemizováním nad hlubším smyslem čehokoliv používajíce k tomu neznámá jména nedůležitých levicových intelektuálů a jejich naprosto nedůležitých děl o stejně nedůležitých otázkách. Barbar nejsem, cit pro estetiku mám, to se nebojte. A právě proto pohaním mimo jiné použití Bachovy cellové suity coby hudebního doprovodu do mrdání dvou buzen. FUJ! Kniha o Bauhausu, byť položená na přesný střed okna i celé scény, ze záběru neudělá obrázek hodný zarámování, a to z jednoduchého důvodu - takový záběr totiž postrádá obsah! A nezachrání to ani Wagnerův Parsifal. Pozérství, maloměštáctví a duševní nevyzrálost, to je to, co spojuje všechny tři hlavní hrdiny, a neopustí je to ani "o rok později", kdy s klidem odcházejí opakovat své chyby k podobnému frajírkovi jako byl ten první, tentokrát v podání francouzské obdoby Roberta Patyzóna, Louise Garrela. No, vydržel jsem až do konce, abych mohl s klidným srdcem napsat, že odejít z kina dřív jako spousta ostatních by byla větší výhra než tam zůstat a sledovat tento bolestínský pseudoartový šmejd. Bože, jak já nesnáším přetvářku - když se něco nebo někdo tváří jako něco nebo někdo, čím nebo kým není a být nemůže. Přetvářku nesnáším i u sebe, a proto se netvářím jako seriózní filmový kritik, a tím pádem u tohoto neonanuji blahem, majíce při tom omotané dvd kolem hlavy a nasávajíce jeho vůni z plných plic, protože si musím neustále připomínat, jak je to úžasné a opojné.

Robert Carlyle tedy nevypadá moc jako strýček Adolf (Brunovi Ganzovi jsem ho věřil se vším všudy) a navíc jaksi postrádal charisma (asi za to mohou jeho hnědé nepříliš výrazné oči). Nicméně se snažil a snažili se i ostatní, tudíž přes dlouhou stopáž jsem se moc nenudil a film plynul svým neměnným tempem od začátku až do konce. Pravda, většinu historických událostí jsem znal, a ty, které jsem neznal, mě tolik nepřekvapily, historická věrnost bude zřejmě v pořádku. Věrnost lokací ale nebude to pravé, když vidím, jak SA mašírují k Muzeu, Hitler vylézá z auta na náměstí Jana Palacha atp. No, Amíky a Kanaďany to nezaujme, mě to ruší. Vcelku bezpohlavní hudba dokresluje tak trochu impotentní film, který mě nedokázal vtáhnout do dvacátých a třicátých let. Celkově jsem ale rád za nadprůměrný televizní film o letech života Ády, která nejsou filmově zpodobňována příliš často.

Atmosféra chladná až mrazivá, i když v závěru se trochu oteplí, Holubová jako pekelná svině a mladá Geislerová ukazující téměř všechno, co lze vidět. Jako nebylo to špatné, ale Pepsi, motorest, účesy a oblečení, hudba hraná v motorestu, výherní automaty - jsem jediný, komu to do roku 1984 nějak nesedí? Pak že je to podle skutečnosti... No ale co, má to být film, ne dokument. Film je kvalitně natočený, ale mě tedy téměř ničím nezaujal (i když Hrzánové jsem tedy její Johanku žral i s navijákem).

Zpočátku mi vadila hudba Mikea Oldfielda, ale postupně jsem zjišťoval, jak výborně se do filmu hodí. Spolu s ní, kamerou, thajskými přírodními scenériemi (film byl natáčen v Thajsku) a hereckými výkony zejména ústřední dvojice se z Vražedných polí stal jeden z těch nejlépe udělaných válečných filmů, které jsem doposud viděl. Tenhle film mě prostě dostal a tento zážitek jsem ochotný upřednostnit před patosem, sentimentem a možná až citovou podbízivostí, kterýmžto se vždy vehementně bráním a jimiž opovrhuji. Vyčetl bych snad jen jistou nesourodost dvou polovin filmu, kdy jsem musel jakoby přepnout a začít sledovat trochu něco jiného.

Kdepak, toto mi radost nepřineslo. Kdekdo Kajínka srovnává se Sametovými vrahy, chápu, že krimi založené na skutečných událostech je pojítkem. Ale Sametoví vrazi měli lepší spád filmu (a obhajujte si Brabcovu kameru jak chcete, já ji nemám rád), lepší gradaci a především působili realističtěji. Kajínek postrádá kousku dokumentárního charakteru vrahů, víc sází na thrilling momenty, které ale vyznívají trochu doztracena, neboť mě u nich ruší kromě kamery i střih a také hudba. Jako fakt nevím, jak nad Noidovým výtvorem může někdo tak onanovat, mě to štvalo. No vůbec celý zvukový projev mě štval - postsynchrony i přepálené ruchy. Jinak zpracování příběhu mi přijde spíš jako spekulace a fabulace, což u mě na hodnocení také ubírá. Pozitiva nejsou, ale další negativa také ne, 2*.