Torimmer

On ten film asi není nic extra. Ale zajímavý satirický obraz Klasického Hollywoodu. Se svojí přemrštěností myšlenkově nabývá na velmi zvláštním rozměru. Je to takový ten správný životní bizár. Jestli to takhle tenkrát bylo nebo ne, neřeším. Každopádně ten výjev liliputů táhnoucí maketu letadla z toho slavného konce Casablancy je něco. To se jen tak nevidí. Tenhle výjev reprezentuje celou myšlenku díla.

Velmi šťastně zvolený formát s perspektivou, a právě to, co z filmu dělá zajímavý kousek. Vnímání očima té či oné postavy totiž není o úplně jiných scénářích, o časoprostorově protichůdných situacích, ale spíš jen o těch detailech, nuancích, někdo něco vynechal, kdo se jak podíval, kdo se jak tvářil, jak se ten člověk cítil, to je kolikrát ta hra domněnek a různých fabulací, o které bych řekl, že je zde celkem věrohodně znázorněná. Srdcem příběhu a jakýmsi těžištěm je sice Marguerite, byť člověk už tak jako může čekat, kam se to bude ubírat - alespoň teda myšlenkově, jinak to bylo napínavé, to jo. Mně ovšem zajímala postava Damonova rytíře (i když herecky nejvíc přitahoval moji pozornost Adam Driver), protože bych řekl, že až na jednu jeho situaci, šlo o typ muže s klasickým komplexem, co není tak úplně jasně filmově zařaditelný.

Sedmdesátkové osvícenství. V nitru rebelujících, feminizujících, anti-válečných a jiných silných politických proudů tady září upřímná romance dvou lidí ztracených ve všem tom zmatku kolem. Dojem z toho, jakoby se prostě jen zapnula kamera, a zbytek se jel intuitivně, z toho mám velký. Citlivost a naturálnost. To je ono. Tahle dekáda v tom byla jasná, pak to sem tam v různých obdobích a proudech navazovalo dál. Možná se taková progresivita někdy zas v nějaké další formě v kinematografii zjeví, kdo ví. Ale bylo by to fajn.

Neřeknu jestli je to lepší nebo horší než Gravitace. Gravitace ale prostě používá k dosažení hrdinova statusu "all is lost" různé urychlovače a líčidla. To tady není, ale zároveň to tak trochu pokulhává s přiblížením toho, že vše je opravdu ztraceno. Bez kontextu, a s pouhou myšlenkou přežít se tady ovšem rozjíždí univerzálnější příběh. A celé to má takovou trochu úroveň toho, že jde o čistou zprávu o člověku jako takovém, když nic nemá, jen duši a tělo. Což se hezky překrývá s tou chladnou praktičností hlavního hrdiny. Pořádnější trancendentálnost tomu dodává hudba Alexe Eberta.

Co já si strašně na The Office cením... Tedy kromě výborného humoru, úplně přesného castingu, a dalších spousty věcí. Je (jak můžu po ukončení celého seriálu říct) to vytvoření jedné velké kancelářské rodiny, kdy všichni měli mezi sebou nějaké vztahy, nějaké společné scény, ať už vtipné nebo smutné, anebo prostě jen seděli v kanclu naproti sobě. Tvůrci využili toho spoustu a spoustu času ve velkém množství epizod a všechno důkladně konstruovali. A i když se začátek držel více anglické chladnější verze, a poslední série trochu ztrácely směr, tak za celou dobu se nepřestalo zaměřovat na ústřední postavy jako na kupu lidí, kteří se opravdu divákovi podbízet nebudou, a sympatie k nim kolísají nahoru a dolů, ale drží spolu, v jednotě, i když nám to furt nepředhazujou. A čeho si taky hodně cením je, že zatímco jsem se držel na začátku těch "normálních" postav Jima a Pam, které jsem považoval za to gro seriálu, tak po celém tom zážitku to byli právě ti podivíni, outsideři, šílenci, ti chladní a drzí, bez kterých by to nešlo. To je rodinka. Kdepak nějaká slušná americká za bílým plotem na předměstí. Tahle sebranka. Která ukázala, že pro ně nemusí být místo v konvenčním světě, ale oni si ten rodinný prostor vytvoří s tím, co mají k dispozici.

Žánrová exhibice se všemi svými patřičnými hollywoodskými pompéznostmi. Pomalu nic víc v tom člověk nevidí. Chcete noir? Tady máte noir. Chcete červenou knihovnu? Tady je. Nic víc. V dnešní době je to old-school, ale pro mě zbytečné, bez aktualizace. Samozřejmě jak jinak obsah a myšlenku filmu vyplnit, než pouhým nástinem současných problémů, které jsou zde prezentovány jen pomocí základních pohádkových vzorců a ukazování v kontextu, ve kterém se to hodí tvůrcům. Jen tak trochu to líznout, ale aby se téma zároveň zmínilo a označilo za důležité v dnešní době. Takže obří vila mocných a vládnoucích jasně izolovaných od dojebaného zatopeného světa samozřejmě nesmí chybět. Uuu, to je hluboké. Asi jako ta voda v ulicích.

Nejdelší úvodní titulky života.

Je to opět obrazová poezie, stejně jako Baraka. Jen se u toho možná tak neuklidním. Víc apelativní a nepříjemné (zbraně a roboti). Tím pádem větší důraz na věci, které už se mě tak nedotknou. Více archetypálnější a základnější Baraka mi je prostě bližší. Jednoduše řečeno, ta má pro mě úchvatnější obrazy a jejich spojení s hudbou. Stejně v lecčems hezký pohled na samsarické chování lidí. To tady prostě tvůrcům jde znázornit.

Celokulturní epitom. Pocta. Rozdíly a tradice. Lidské artefakty. Nevyjadřuje se, jen tak jakoby ukazuje ten základ z toho, co tady lidi na té planetě vlastně tvoří. Portrétní záběry úchvatné. Netlačí se tady moc na pilu. Sem tam se ukáže moderní člověk pochodující v mravenčím průvodu uprostřed města, sem tam neúcta ke zvířatům, sem tam chudoba a bída. Ale celé vlastně krásné, používající kontrasty a dostávající člověka do takové klidné, pokorné zóny.

Prostřední část filmu super, kdy jsem cítil tu bezradnost situace, a váhal jak z ní asi vybruslit. Těžko říct, jestli v našem porno národě může vzniknout takhle nepříjemné stigma, ovšem je to asi jedno, a spíš to dobře poukazuje na předsudky a sílu předsudků celé společnosti. V té prostřední části to fungovalo, bylo to bezvýchodné, chladné, nekompromisní a odvážné. Pak se to nějak zpomalilo a začalo to zapadat do klišoidnějších rámců. Emě jsem fandil, když jsem ji viděl jako stojící proti ostatním. To spíš s postavou Tomáše mám problém. Je takový zvláštní, a je těžké ho zařadit, i po dokoukání filmu, s tím, jak on se tam vlastně choval a co tam dělal. Celý ten konflikt vlastně pro mě dopadnul docela zjednodušeně.