Jack.Pott

Odvážná kritika zkorumpované politiky, prorostlé krvelačným zbrojařským průmyslem, bohužel nebyla natočena v Evropě. Drama Na odstřel doplácí na černobílé postavy a nepravděpodobně časté zvraty, jež vrcholí závěrečným obratem o 180 stupňů. Téma privatizace veřejného prostoru (přesněji privatizace bezpečnostních složek státu) je samo o sobě dost silné, není třeba po americku dosypávat šoky a samoúčelná překvápka.

Ve své době musela být Mzda strachu vskutku napínavým thrillerem. Zaujala mě představa místa kdesi v rozvojovém světě, které je spojeno s civilizací prakticky jenom leteckými spoji. Partička evropských ztroskotanců, která sem hloupě utekla z rodného kontinentu, zkusí vydělat prachy na drahé letenky prací pro americkou ropnou společnost. Cestou necestou mají přejet k hořícím vrtům, přičemž na korbách dvou náklaďáků se třesou barely s neuvěřitelně výbušnou sloučeninou. Líbí se mi, že hlavní dvě - tuze nesympatické, takřka odporné - postavy zemřely bídnou smrtí. A taky pobavila explicitní - více než půl století aktuální zmínka, že Amíci se vždycky roztáhnou tam, kde jde tahat ze země "černé zlato".

Původní, reálný příběh pirátského Rádia Rock, jež vysílalo z lodi v Severním oceánu, je fascinující. Bohužel Richard Curtis a spol. tuto historii tupě znásilnili. Anekdoty o tom, jak si tlusťoch chtěl po souloži uprodnout, ale místo toho si vedle milenky usral... To je fakt bez ceny.

Strašlivě nudné; přímo tísnivě prázdné! Chlápek pokládá jointa za normální cigáro... Zapije staré prášky pivem, načež vidí na kuchyňském dřezu králíky... Naštve se a kope do všeho kolem; přitom omylem trefí dceřiným zvířátkem obrubu dveří, zrovna když v televizi dá fotbalista tyčku... Trapky jedny filmařské vachlerské.

Nejen vůči Janu Hřebejkovi bude milosrdné, když Nestydu hodíme do záchodu, spláchneme a zapomeneme. Samotné Vieweghovy povídky by si dvě až tři hvězdičky zasloužily, ve filmu jim ovšem chyběla pointa a byly osekané (v bordelu přece měl být bývalý pan učitel a dnes nejprodávanější český spisovatel se svým vydavatelem Martinem Reinerem alias Pluháčkem!). Narážky na aktuální reklamní slogany, rádoby parodické přirovnávání Osvětimy ke kravínu, výroky typu "dřív jako zdravotní sestřička jsem vynášela moč po stařících, kteří mi teď coby prostitutce říkají, ať chčiju na ně"... To by byl mezi kvalitní kinematografií nepřijatelný svinčík.

Zábavné! Cynický veterán chce zneužít, zkazit a ekonomicky využít talentovaného kluka. Nakonec neodolá mladickému, čistému nadšení, vykašle se na prachy a zase se oddá staré lásce - kulečníku. Ze spontánního, upřímného žáka je ale najednou vychcaný soupeř...

Doktor Živago má grády díky velkolepému geo-politickému kontextu. Ani plné rty a tragický pohled Julie Christie v obětí citlivého chlapáka Omara Sharifa, potažmo celá jejich triviální sladkobolná romance by nestála za řeč, nebýt děsivě fascinující ruské revoluce. Postava cynického oportunisty (Rod Steiger), který se dokáže napakovat za každého režimu, ovšem v úvodní části pronáší pozoruhodnou myšlenku: Jsou dva typy lidí - sobečtí nihilisté všechno přežijí, a naivní idealisté jsou odsouzeni k záhubě. Domnívám se, že právě kvůli dualistickému, kontrastnímu vnímání a prožívání světa bývají lidé nešťastní a propukají zbytečná krveprolití. Dobro a zlo nejsou striktně oddělené, jin a jang se prostupují. Pakliže jedinec či společnost zavře oči před nekonečně komplikovanou komplexností sociální reality a individuální psychologie, lehce zmagoří.

Líbivý hollywoodský film. Cesta od totální bídy ke splněným snům, naplněná láska cucáka a šéfovy manželky, neodolatelná zvířata, potrestaná krutost. Voda pro slony bavila, bohužel mě k dalším slovům neinspirovala. Snad jen - potěšila polština, mateřština hlavního hrdiny, které rozuměla i slonice Rosie.

Až 30 tisíc lidí zmizelo za vojenské diktatury, která v Argentině na přelomu 70. a 80. let pronásledovala především levičáky - odboráře, studenty, novináře, marxisty, sociální demokraty... (Například při "letech smrti" - vuelos de la muerte - byli zajatci shazováni z letadel do Atlantiku.) Film Buenos Aires 1977 byl natočen podle výpovědí několika politických vězňů, kteří byli uneseni a mučeni v jakémsi opuštěném baráku, načež dokázali utéct, většinou emigrovali a po pádu totality svědčili proti hrůzovládcům. Pozoruhodné je, že tajní policisté vlastně chtějí po zajatcích jediné: kontakt na jakéhokoli kamaráda a svěděctví o jeho protirežimních tendencích. Jmenuj nějakého přítele či příbuzného, označ ho za levicového odbojáře a třeba tě pustíme. Takhle, nespravedlivě, na základě křivého obvinění se dostane do průšvihu fotbalový brankář Claudio Tamburrini. Nato čelí obrovskému tlaku, aby taky někoho prásknul, chce-li mít alespoň naději. Navíc si uvědomuje - a to je krajně podivuhodné, že v depresivní mučírně zpravidla nový mukl dobrovolně pečuje o svého utýraného kamaráda - zoufalého udavače, kvůli kterému se zde ocitl. Velmi působivé a myšlenkově věru podnětné.

Alejandra Gonzáleze Iñárrita i Javiera Bardema mám (samozřejmě) rád, ale Biutiful se jim nepovedl. Děj a atmosféra jako z dickensovského či zolovského realismu - hlava rodiny v prdeli, manželka v prdeli, celá rodina v prdeli, byznys v prdeli atd. Do toho těžký osud gastarbeiterů, kteří migrují z rozvojových zemí do Evropy za prací, aby zde byli vykošisťovaní, plus mystika... Nepřipadlo mi to hezké, chytré, ani vtipné, a především Biutiful podle mě není trefnou glosou, alegorií či provokativní kritikou evropské současnosti. Je to spíš natahovaná, předvídatelná, patetická nuda.