Jack.Pott

V posledních měsících často jednám s jednateli různých firem, od drobných živnostníků po šéfy akciovek a v.o.s. A zpravidla čím mocnější panáček, tím rafinovanější hajzlík, čehož důkazem je, že v každým vidí potenciálního podvodníčka (podle sebe soudím tebe). Fakt, největší prachy se netočí v zemědělství, řemeslných dílnách a průmyslu, nýbrž v casinech, bordelech, makléřských společnostech, exekučních a likvidátorských kancelářích atd. Životní byznys Czech Made Mana je taky legální, ale není legitimní, neboť nevytváří nic užitečného, nečiní nikoho spokojenějším, koneckonců ani úhlavního spekulanta - protože prachy jsou bez solidárních mezilidských vztahů na nic. Budař podle mě sehrál svou životní roli, když excelentně - bravurně - dokonale ztělesnil českého polistopadového vychcánka. Srandovně, pochopitelně, je takovým fikanějším Bohušem z Dědictví.

Věříte, že existuje společnost? Někteří lidé ne, považují lidskou populaci za pouhý souhrn jedinců, kteří mají svobodnou vůli a jsou strůjci svého individuálního osudu. Johnny Depp alias Bojovník chrání svou rodinu jako lev, nakonec ale nemůže udělat nic lepšího, než bídně chcípnout. Když se totiž narodíš na skládce, všem potenciálním zaměstnavatelům nepřekonatelně vadí Tvůj etnický původ a Tvou papundeklovou chatrč zdemoluje bagr nadnárodní korporace, jsi ztracenej. Vyhraješ, leda když se necháš ukřižovat.

Osobně hážu do koše, protože dialogy neměly žádný obsah a postavy byly psychologicky interesantní asi jako retardovaná vosková figurína; ale viděl jsem Twilight i další díly rád - vždyť je svým způsobem fascinující nahlížet do odpadkových košů - hledat mezi smetím skyté, zapomenuté poklady, především ovšem studovat haldy věcí absolutně zbytečných, bezvýznamných, a zároveň nepřiměřeně objemných a čpících.

Dorota Kedzierzawska nepostrádá filosofickou hloubku a lidskost Krzysztofa Kieslowského (Dekalog na motivy Desatera Božích přikázání a série Tři barvy: Modrá, Červená, Bílá inspirovaná heslem Francouzské revoluce Volnost - Rovnost - Bratrství), navíc je ovšem její Jestem jaksi zábavnější - oduševnělejší. Přitom děj je jednoduchý, pozvolný - zároveň ale strhující. Možná protože je pouhopouze o tom nejdůležitějším, co máme a prožíváme - o lidské existenci.

NHL za druhé světové války bojovala o diváky, přesněji o přežití. Aby neslavnější hokejová liga přitáhla fanoušky, byla velmi, velmi tvrdá. A pro někoho ještě tvrdší: Pro frankofonní hokejisty z provincie Quebec, kde žije čtvrtina kanadské populace. Pro mě osobně je novinkou, jak byli ještě v 50. letech frankofonní severoameričané diskriminovaní, přehlížení, dokonce i na hokejovém kluzišti je rozhodčí považovali za otloukánky, kteří snesou - či snad zaslouží více ran než ostatní. Maurice Richard má zpočátku problémy se zraněními. Ale nevzdá se. Přirozeně touží po výtězství, a kvůli nacionalistickému bezpráví vidí rudě. Ačkoli musí snášet zákeřné, nepotrestané fauly, úžasnými výkony vybokuje Montrealu Canadiens šňůru titulů. To ovšem nestačí, dříve nebo později se musí postavit samotným šéfům NHL, kteří přehlížejí ponižováni frankofonních hokejistů...

Mela Gibsona ani jeho filmy jinak rád nemám, ale Gallipoli nemá chybu. Hudba Jeana Michela Jarreho, přátelství dvou krásných atletů, kteří svorně trhají osobní rekordy, přecházejí nedozírnou poušť, cestují přes rodný kontinent jako černí vlakoví pasažéři… Rozhodně nejde o typicky válečný film, ačkoli pointou je bitva o průliv Dardanely na ostrově Gallipoli, která se pro Australany a Novozélanďany stala národním traumatem… Samozřejmě se nabízejí paralely, jako honák krav od protinožců jede z hecu střílet Turky – stejná absurdita jako když kluk z Přerova jede za prachy střílet Afghánce, ale Gallipoli je čistej křišťál.

Každý jedinec v každé době a každé společnosti bývá obětí přetvářky, rituálního pokrytectví a nevědomé lhostejnosti. Kupříkladu v maloměšťácké pospolitosti se všichni tváří, jako by modernější plazmová televize, luxusní nábytek či fáro stály za oběť nejvyšší: veškerý náš pozemský čas. Dítě je v takové atmosféře mnohdy dezorientované, manipulované. Truman Show se tohoto existencialismu téměř dotýká, bohužel ale sama zůstává stejně bezobsažná. Zastavuje se u zbytečné kritiky módních reality shows, přičemž ústřední herec - Jim Carrey předvádí šaškovské, šoumenské komedianství, stejně laciné jako samotný Bog Brother nebo VyVolení.

70 %. Historické katastrofy, jakou byla rwanská genocida, jsou nejpůsobivěji a nejvěrohodněji připomenutelné formou dokumentu. Jak arogantní musí být režisér, jenž chce podobnou událost zintentivnit studiovou hudbou? Jak arogantní musí být režisér, který namísto skutečných pamětníků pozve na natáčení profesionální komedianty? Fatálním tématem je bezmocnost jedince, jenž nedokáže změnit brutální společenský systém (vedoucí mírových jednotek OSN ve Rwandě Romeo Dallair nesmí bránit katům v popravách, nechce-li stanout před válečným soudem). Tak silná otázka je ale plnohodnotně zpracovatelná pouze v nadčasovém příběhu, nikoli coby větev uměle naroubovaná na strom jiného poznání.

Je příznačné, že nejoblíběnější kapelou Sama Dunna je Iron Maiden. Global metal není o geniálních stupnicích, rytmech a rozsazích, které činí z nejtvrdšího žánru důstojného nástupce vážné hudby. Global metal je o odvěkém antropologickém jevu: Lidi rádi podléhají davové psychóze a náleží k mohutné, rituálně udržované smečce. Sám Bruce Dickinson ostatně v dokumentu definuje celosvětovou metalovou scénu následovně: "Děcka jsou děcka. (Ať už v Indonésii, Japonsku nebo Norsku). Potřebují si sem - tam stoupnout a zařvat. A my tomu děláme doprovod." Jen okrajově a povrchně Sam Dunn zavadil taky o politickou či sociální dimenzi metalu, jež mnohdy tvoří podstatnou část skladeb: texty. I zjednodušující slogan ovšem může být působivý, jak dokazuje Max Cavalera ve vzkazu všem, kdo omylem pokládají Prahu za součást Západu: "Je si to docela podobný, ať už v Brazílii, Indii nebo východní Evropě... Rebelie, nasranost na všechno, na život, na to, že musej vyrůstat v takový díře... a asi v ní i umřou. Takže co s tím udělají? Začnou poslouchat metal."

Krzysztof Kieslowski je v posledním díle trilogie nejblíže své inspiraci - ctnostem francouzské revoluce. Starý soudce dovádí do absurdně logického extrému Ježíšovu evangelijní výzvu. "Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem" parafrázuje ještě altruističtější myšlenkou "Kdybych byl na místě ostatních, taky bych po sobě házel kameny." Tři barvy: Červená: Idea bratrství se stává absolutní. Jestliže v prvním modrém díle Juliette Binoche pasivně pozorovala stařenku, jež nemohla dosáhnout k otvoru vysokého kontejneru, Irène Jacob již vstane z lavičky a důchodkyni pomůže. Škoda poněkud laciného závěru, v němž Kieslowski shrnuje všechny díly zbytečně explicitně a vlastně bezobsažně.