Jack.Pott

Nadčasově skvělé. Pointa je nadálá, její kontury bystrý divák rozezná už z dálky, o to rozkošničtěji si ji ovšem může vychutnat. Dojemné je, jak charakterní, hrdí a sympatičtí jsou ústřední kriminálníci. Autoři zjevně chápali, že vzpoura proti okolnímu systému může být ospravedlnitelná. Michel Foucault, autor pronikavé studie o krutosti tradičního vězeňského systému, byl ostatně Francouz. Díra z roku 1959 je poctivěji vykopaná, a proto hlubší než Prison Break z následujícího tisíciletí.

John Pilger vypráví, jak „Spojené státy americké“ po konci druhé světové války zkusily (mnohdy úspěšně) svrhnout (mnohdy demokratické) vlády v Argentině, Belize, Bolivii, Brazílii, Chile, Kolumbii, Kubě, Ekvádoru, Salvadoru, Francouzské Guineji, Grenadě, Guatemale, Guyaně, Hondurasu, Nikaragui, Panamě, Paraguay, Peru, Surinamu, Uruguay a Venezuele. Mučení tisíců disidentu ve stylu osvětimských esesáků. Zbídačení většiny obyvatelstva v zemích, neuvěřitelně bohatých na ropu, zemní plyn, zlato a stříbro. Duchovním otcem masakrů a nedozírného bezpráví byl radikálně pravicový ekonom, advokát bezohledných predátorů Milton Friedman, jenž si pochvaloval „léčbu šokem“ (podobně jako jeho milovník Václav Klaus po roce 1989). John Pilger je ale ve War on Democracy poslem dobrých zpráv. Svědčí o relativně nedávném masovém povstání Venezuelanů a Bolivijců proti útlaku a diktátorům, respektive proti washingtonským loutkářům. „Demokracie je vláda lidu lidmi pro lidi. Společnost, kde lidé jsou její součástí a jsou si rovni, kde není vyloučení a bída, kde vládnou lidské hodnoty,“ říká na kameru venezuelský prezident Hugo Chavéz: „Vždycky jsem říkal, že naším cílem není stát se milionáři – nikoli americký sen. Naším cílem je dostat se z extrémní bídy a žít důstojně.“

Stejně jako po roce 1945 mnoho českých mladíčků a slečen nekriticky propadlo autoritářsky-levicovým názorům, i dnes je kolem nás mnoho svazáků, kteří fanaticky zbožňují ideu volného trhu, globálního kapitalismu a práva silnějšího. Teoreticky můžu reklamní spot Přemluv bábu brát jako poučnou demonstraci této skutečnosti, prakticky jej ale považuji za zoufalou trapnost. Osobně respektuji všechny demokratické politické strany, a jsem ochoten vážně a trpělivě diskutovat s kýmkoli, kdo k debatě přistupuje stejně; protože pouze při vážné, trpělivé a tolerantní komunikaci lze kultivovat společnost. Uvědomme si, prosím, že třeba i Masaryk spolupracoval se sociální demokracií, která v 19. století začala prosazovat toho času šokující nápady - volební právo pro ženy, minimální mzdu, všeobecné zdravotní pojištění (potažmo právo na lékařskou péči) atd. Právě "levicové" odbory potom měly lví podíl na pádu autoritářských totalit ve východní Evropě, když v Polsku vytvořily obrodné hnutí Solidarita. Když si tady pod spotem Přemluv bábu čtu názory některých jedinců, že "bábu je potřeba rovnou umlátit kladivem, pokud volí třeba sociální demokracii", nemohu než takové komentátory považovat za hlupáčky.

Impotentní kadeřník dostane zákonitě kopačky od francouzské krásky, protože fyzicky nedokáže naplnit jejich společné manželství. Zahazuje proto nůžky a vrací se do domovského Polska, kde zrovna probíhá postkomunistická ekonomická transformace. Stačí jedna dvě šikovné spekulace a z uťáplého holiče je sebevědomý multimilionář, který lehce získá expartnerku zpátky... Místy vtipné, konec ovšem opět jaksi inťoušsky nemastný - neslaný - nijaký. A stejně jako Modrá, i druhý díl trilogie má s údajnou inspirační předlohou nemnoho společného. Tři barvy: Bílá má prý symbolizovat prostřední ctnost francouzské revoluce - Rovnost, ale je spíše její cynickou parodií.

"Dokud máš dobrý příběh a komu ho vyprávět, nic není ztraceno." Legenda o 1900 zjevně vznikla právě pro radost z vyprávění a naslouchání. Neuvěřitelný osud nalezence, který nikdy nevytáhnul paty ze zaoceánského parníku a odmalička hraje na klavír jako bůh, rozesměje i dojme. Nakonec virtuóz jménem 1900 vysvětlí, že nedokáže vkročit na pevninu, neboť se orientuje pouze na jednoduché stupnici - klávesnici - kyvadlové dopravní lince, ale mezi tisícovkami cest - adres - lidí by se cítil ztracený. Příjemný večer, ale nikoli osudový zážitek pro diváka. Taky protože proslulý skladatel Ennio Morricone zůstal při komponování filmové hudby dlužen své pověsti.

Laskavý "český" humor po italsku. Vzpomínky na dětství nezklamaly, podobně jako v Obecné škole, Amarcordu... V sicilském maloměstském biografu Paradiso obsluhuje promítačku hodný strýc Alfredo, za kterým neustále leze bystrý snědý rošťák Toto. Kníratý sympaťák se pro mladíčka stane rádcem, ať už jde o řemeslo, anebo první milostné vzplanutí... Toto se vrací do rodiště až po 30 letech, už jako úspěšný režisér, na Alfredův pohřeb. Setkává se s první láskou, a zjišťuje, že nebožtík byl vlastně intrikán a manipulátor... Za nejzávažnější okamžik Cinema Paradiso považuju právě scénu, kdy Alfredo Totovi přikazuje: "Už nechci poslouchat, co povídáš; chci poslouchat, jak si ostatní povídají o tobě. Když tady žiješ den za dnem, máš pocit, že domov je pupek světa, potom ale na rok - dva odjedeš, a všechno je jinak. Odejdi do Říma, zapomeň na minulost a nevracej se! Jestli se vrátíš, neodpustím ti to!" Toto Alfredovi vděčí za zářnou kariéru, zároveň ale taky za rychlý konec životního vztahu.

Mozaika velkých detailů, koncert vynalézavé obrazotvornosti. Ženské tělo snímané coby odraz na rohovce oka. Kostka cukru, dotýkající se pouze nepatrně kávy, avšak lačne hnědnoucí a vlhnoucí. Dětský pohled ze zadního sedadla automobilu: rozmazané čáry reflektorů, pomíjivé jako deformované zvuky rychlejších vozů... Dějově ovšem rozpačité. Scénárista si pomohl, když nechal zemřít "velkého skladatele evropského formátu", který "nestihl dokončit symfonii pro Radu Evropy, pro výroční oslavu sjednocení kontinentu"; osudy obyčejných, "nevýznamných" lidí by byly opravdovější, méně patetické, jemnější, a právě proto obtížněji uchopitelné. Modrá - úvodní díl trilogie Tři barvy má symbolizovat první hodnotu francouzské revoluce: Volnost. Popravdě příběh spíše asociuje Rovnost: Vdova (Juliette Binoche) nakonec musí uznat, že dílo zesnulého manžela patří všem, a dokonce i jeho tělo, srdce a geny patřily stejným dílem více ženám.

Daniel Schweizer ve snímku Skinhead Attitude dokumentuje, že v evropských a severoamerických státech převažují tradiční - tedy levicově zaměření, na domovskou dělnickou třídu hrdí, multikulturně tolerantní skinheadi nad "boneheads" - tedy tupci, kteří původní hnutí zprofanovali coby neonacistické gumy. Slyšíme britské, francouzské, polské, italské, kanadské skiny, kteří se vymezují vůči globálnímu kapitalismu, ale taky rasismu a materialistickému snobismu. ("Drahé fáro a vilu s bazénem nepovažujeme za úspěch.") Závěrečná tragédie v Las Vegas naznačuje odpověď na otázku, proč jsou přesto fašouni viditelnější. Banda nácků tam chladnokrevně popravila dvojici tradičních skinheadů (černocha a bělocha). Důsledkem masakru je, že původní skinheads z nevadské metropole prakticky vymizeli, zatímco hnutí "Blood and Honour", potažmo C18 (Combat Adolf Hitler) tam zažívá rozkvět.

Slavný spisovatel (Gérard Depardieu) má výpadky paměti, jeho dílo ovšem dokonale zná komisař a vášnivý čtenář (Roman Polanski). Nesouladá dvojice tráví deštivou noc ve zchátralé policejní stanici kdesi na venkově. Nedaleko literátova sídla byla nalezena mrtvola, avšak namísto znetvořeného těla kriminalisté přivážejí naditý pytel. Je plný fotoportrétů, které romanopisec odjakživa pořizoval, aby nezapomněl tváře kamarádů, známých, ani nepřátel. Na jednom snímku zvěčnil obličej svého učitele - podivínského bezdomovce, který do mnoha sešitů zapisoval mraky, oceány zdánlivě nelogických sousloví. Ponutý, neurotický zmatek dostává určité, šokující obrysy; přibývající informace jsou pádné jako kladivo, zatloukající víko rakve... Pět let po evropském thrilleru Giuseppa Tornatore natočili Američané slavný mysteriózní horor, uzavřený obdobnou geniální pointou. Pouhá formalita je ale kompaktnější, propracovanější a důstojnější.

Dlouho jsem byl rozpačitý. 451° Fahrenheita ně mě působilo šablonovitě, předvídatelně, anachrnonicky, parodicky. Bradburyho futuristické představy jsou totiž soustředěny kolem tištěných médií a televize, a proto mohou v éře Internetu vypadat omezeně. Zlom přišel s detailními záběry na plameny, jež vypalovaly do stránek obrazce, pohlcovaly slovo za slovem, otáčely listy knih a měnily je v popel. Nikdy mě nenapadlo, že tištěný text může ve spojení s ohněm tvořit tak umělecké, ačkoli zároveň strašné obrazy. Vrcholem je závěrečná vize paralelní společnosti; mimo materiální civilizaci, v lesích žijí "Lidé knih" - svobodomyslní rebelové, kteří se naučili nazpaměť svou neoblíbenější publikaci. "Dobrý den, jsem Červený a černý od Stendhala." "Těší mě, jsem Platónova Ústava." Drama nese výrazné symbolické poselství: I když nám zakážou číst, i když nám zakážou všechno, svoboda nakonec je, anebo není v naší hlavě, v našem nitru. I v nejtemnější totalitě, dokud budou existovat vnitřně svobodní jedinci, nic není ztraceno.