Cinemagoer

Wim Wenders prozrazuje svou filmařskou osobitost hned prvním záběrem, pohledem z výšin na blikající soudobé Tokio jako na dlani. V Dokonalých dnech sděluje obsah více obrazem než slovem. Překvapí, jak dlouho divák musí čekat na delší promluvu, nebo dokonce souvislý rozhovor, což nastane až ve druhé polovině. Do té doby se film zdařile brání zdlouhavosti moc pěknou kamerou a nepříliš dlouhými záběry, které často zachytí něco dynamického (živé město, tančící stíny a listí, hbitý úklid atd.). Hlavní postava, mlčenlivý a dobrácký pan Hirajama ve vás hned vzbudí sympatie, Kódži Jakušo umí skvěle hrát obličejem. Po málomluvné části do příběhu vstoupí Hirajamova neteř a obsah se začíná vykládat, o čem nakonec film je? O štěstí, které můžete zažívat i jako stárnoucí a osamělý uklízeč toalet, z něhož je zklamaná vlastní rodina? O pokoře, s níž má člověk přistupovat k životu? O lidské odvaze být, protože život je natolik ohromující, byť se z osamělosti přátelíte s oblíbeným stromem? O vděčnosti za to, co je, kterou nezruší ani nemá omezovat těžký úděl? Hořkosladkost života, myslím, nejzřetelněji dosvědčila finální obměna úsměvů a náběhů na pláč za doprovodu Feeling Good. Mimochodem vybrané hity se poslouchaly skvěle a dobře komentovaly situaci. Za silné dojmy a pobídnutí k úvahám o životě nakonec za čtyři, 7/10.

Sisu: Nejde o to, zda jsi nejsilnější, ale o to, zda to nevzdáváš. A s touto motivující hláškou tenhle finský akční nářez představuje nový druh akčního hrdiny, který nemusí mít největší svaly, ale který mnohdy vítězí silou vůle a odvahou.  Z rutiny žánru film vybočuje taky nezvyklým prostředím zmrzlého Laponska, nebo nápaditými akčními scénami. Režisér se otevřeně hlásí k Tarantinově stylu členěním děje na kapitoly, notnou dávkou krve a sem tam tvrdě chlapskou hláškou. Naopak tradiční znaky zůstávají–hlavního hrdinu lze sotva zabít (ani pád letadla nepomůže); na mluvení mu nezbývá čas; i když se dostane hanebným nacistům na mušku, padouch zavelí nestřílet a s hlavním padouchem je třeba se vypořádat až na konci. Díky kratší stopáži se rozhodně nenudíte, ačkoliv kapitoly blíže začátku příliš akční nejsou. Vizuální efekty jsou ve velkolepějších scénách slabší (opět musím zmínit letadlo), jinak uspokojivé. Další škodou je, že přestřelek nebo jiných akčních střetů nebylo přeci jen více, příležitostí by se našlo dost. Vypořádání s padouchy bylo podle mě příliš koncentrované do poslední kapitoly.  Přesto za přínos žánru nakonec za čtyři, 7/10.

Tragický příběh o slečně, která po zdrcujícím zranění a zmařené sportovní kariéře našla východisko ve filmech pro dospělé, než jí nakonec stihlo smrtelné onemocnění. Její tělo nebude českým filmem roku, kvalitativně má co dohánět, přesto jde nepochybně o pozoruhodný domácí počin, který v souvislostech a bez předsudků predstavuje, co člověka může dovést k pornoprůmyslu a jaký dopad na něj samého i na okolí takové rozhodnutí má. Je překvapivé, že filmaři námět dle skutečného příběhu Andrey Absolonové nevyužili již dříve, přece jen, od událostech ve filmu uplynulo přes 20 let. Největší předností filmu je mimořádně pohnutý život hlavní hrdinky, což už však vzhledem k reálnému předobrazu nebylo třeba vymýšlet. Velkým úkolem tvůrců však bylo dohledat podrobnosti a příběh zachytit sepsáním vhodného scénáře – vystihnout postavy a důležité události, následně vše herecky ztvárnit. Děj vůbec nenudí, rozdělení do 3 časových milníků umožňuje časovou přehlednost, spád, časově siroce pokrytý příběh. Malý rozpočet sice byl znatelný, především v první třetině, ale proč by bylo nutné sledovat velká sportoviště, zahraniční exteriéry, zranění vteřinu po vteřině? Myslím, že důležité okolnosti sportu vidět byly, koneckonců je to film o člověku, ne o průběhu soutěže. Větší pozornost se však měla věnovat postavám, které byly v určité části příběhu výrazné, ale poté jejich další vztah s Andreou zůstal neznámý nebo se vyvíjel jen v náznacích – mám na mysli trenérku, přítele, obchodní partnery. A ze všeho nejvíce psychologii samotné hrdinky.  Velký vliv na výsledek má výkon Natalie Germani. Vzhledem k choulostivým a výkonnostním scénám, a navíc k sužované psychice Andrey role bez diskuse náročná, vyžadující sportovní průpravu, odvahu, šarm a přesvědčivé ztvárnění psychického vývoje hrdinky. Až na poslední položku vše bravurně zvládnuto. Avšak: Andrea jako herečka je ztvárněna, myslím, přesvědčivě, mnohem zdařileji, než Andrea jako mistryně republiky. Zvláště vedle své uražené, výřečnější a impulzivní sestry působí poněkud otupěle, odměřeně, nevýrazně. Je to záměr daný scénářem nebo tady chybí živější herecká póza? Jistě bylo snahou zahrát před úrazem vysílenou a po úrazu zoufalou mistryni kvalifikovanou na olympiádu, ale problém je, že sklíčená Andrea je herecky přesvědčivá, kdežto spokojená a energická Andrea už ne. Vnitřní pochody a prožívání, negativní i pozitivní emoce, mělo by být zjevnější a pro diváka uvěřitelné. Ale opět–možná herci jen dodržují pojetí scénáristy. Po vizuální stránce je to pěkný film dobové prostředí se napodobit podařilo, i díky hudbě. Zajímavě (různé úhly kamery) jsou natočené scény z pornofilmů, které žánr karikují i bez příkras ukazují, co se běžně na place děje. Otevřených sexuálních scén není málo ani příliš, těch nefalšovaně pornografických jen pár (doslova). Je třeba pochválit odvahu a vážnost, s níž režisérka k tématu přistoupila. Film nabízí na pornografii nezvyklý pohled – Andrea vstupem do branže získává svobodu, sebevědomí, kontakty, je to pro ni úspěch. Avšak ztrácí její blízcí, kteří se za ni stydí, vykládají si to jako nevěru, ztrátu cti. Závěr byl na můj vkus zkratkovitý, ale přesto působivý. A právě v tom je potíž – to nejlepší, nejpůsobivější z celého filmu, už tvůrci měli předchystáno – námět. Její tělo, jako každý řádný snímek podle skutečných událostí, umožňuje divákovi strhující příběh tohoto druhu přehrát před očima, a to v souvislostech pestrého života, a v tomto případě navíc s nevšedním hlediskem na pornografii. Po první projekci 7/10, zatím silné ***.

USA v meziválečných 30. letech, pohnutá doba proslulá hrdiny na straně zákona i zločinu. Oblíbený to kus historie zlákal i Michaela Manna, který do nich zasadil příběh o tehdejším veřejném nepříteli č. 1, Johnu Dillingerovi, vycházeje ze stejnojmenného románu B. Burrougha. Výsledkem je dobová podívaná se skvělou výpravou, spolehlivými hereckými hvězdami, oslnivými přestřelkami, zdařilou hudbou nebo se zajímavou prací kamery. Avšak 140minutová stopáž je tentokrát opravdu příliš. Film kvůli tomu místy působí zdlouhavě, především v první polovině, a to navzdory tomu, že na scéně jsou známé tváře ve věrohodně napodobeném dobovém prostředí. Z herců mě nejvíce zaujal oblíbenec Christian Bale, Johnny Depp se do role fešáckého lupiče určitě hodí, výrazný výkon předvedla Marion Cotillard, např. při tvrdém výslechu na stanici FBI. Na Dillingerovi jsem postrádal totéž jako Billie – nevěděl jsem, jaký doopravdy je. Chyběl mi širší psychologický rozměr postavy. Není nutné vědět, jak žil před událostmi ve filmu, což ostatně bylo jen zmíněno, ale představit jeho motivace, názory, dojmy či svědomí mohli tvůrci více. Naopak velmi zdařile lze hodnotit přestřelky, které jsou natočeny přehledně, při nočních scénách efektně, potěší zpomalené záběry, až na výjimky přitom působí realisticky. Druhá polovina filmu rozhodně lepší než první, velmi povedený je podle mě závěr, jednak číhání před kinem je napínavé, jednak následný rozhovor agenta s Billie nenuceně emotivní. Škoda, že napětí ani záživnost film není možné přiznat mnoha jiným scénám, jež takto byly zamýšleny – dokonce i některým přepadením bank podle mého chyběla vážnost hodná krimi dramatu. Film měl určitě na víc, alespoň alternativní (režisérský) sestřih by pomohl. 7/10

Očekávaný Bod obnovy nepovažuji pouze za statistické navýšení seznamu českých science fiction, ale mnohem více za vizuálně velmi povedený a obsahově podnětný kinematografický počin. Budoucnost roku 2041 je zobrazena skvělými triky, které vnímám v českém prostředí jako převratné. Vizi velkoměsta budoucnosti se tvůrcům zdařilo zobrazit velmi přesvědčivě, nápaditě a velkolepě. Vidíme obrovské členité budovy, upoutávky běžící na širokých prosklených stěnách, noční záběry hýří světlem. Na město se přitom díváme nejen z ptačí perspektivy, ale také pomalu vzhlížíme do vyšších pater. Ve filmu je k vidění několik vychytávek z budoucnosti jako promítání hologramů, digitalizovanou partituru se synchronizovanou klaviaturou, noviny s živým textem a jiné. Líbila se mi kamera, která několikrát nabídla nevšední úhly pohledu, např. ruská ruleta v nočním doupěti, jízda autem v lese. Technická stránka je obecně velmi povedená, ale naštěstí je, myslím, v rozumném poměru k ději. Jistě lze vytknout, že krimi zápletka je poněkud předvídatelná, a tak tedy nedokáže příliš překvapit. Podle mě plní především funkci dynamiky, tj. aby se příběh odvíjel, přičemž tvůrci jej nechávají prostoupit filosofickými úvahami o lidské smrtelnosti nebo etice a právu, výzvách, které technický pokrok moderní společnosti přináší. Právě ve filosofické lince vidím hlavní přednost filmu co do jeho obsahu, která vás pobízí k vlastnímu přemýšlení. Překvapilo mě, že herci ve výraznějších rolí hráli odměřeně, chladně jako digitální život v budoucnosti. Andrea Mohylová byla po celou dobu atraktivní, dokázala udržet záživnost filmu, ač byla ve scénách někdy sama, avšak chvílemi bych čekal výraznější projev emocí a vnitřních pochodů. Totéž u Matěje Hádka. Možná však celkový dojem trochu kazí scénář, který jim jejich postavy takto prostě stanovil zahrát. Akční scény, rvačky a přestřelky žel sestříhány na můj vkus málo přehledně, nepodařilo se navodit uvěřitelné napětí, zdály se mi příliš hrané. Velkou pochvalu si naopak zaslouží originální námět, novátorsky pojímající oblíbené sci-fi téma cestování v čase. Líbil se mi i hudební doprovod. Velmi silné pasáže před konečným vyústěním dávaly tušit temnému závěru, nakonec neuskutečněnému, což trošku zklamalo. Celkově mám z tvůrců velikou radost, zdařilý stylový zářez ve výrazně české koprodukci. Silných 8/10.

Silné drama o lásce v pekle Osvětimi, navíc v české koprodukci s mnoha tuzemskými herci. Námět podle Lustigovy knihy Colette z Antverp je sám o sobě strhující a dějová linka z koncentračního tábora je natočena velmi působivě. Prostředí tábora je zobrazeno mrazivě přesvědčivě, filmová výprava, kulisy i masky na překvapivě vysoké úrovni. Líbila se mi kamera i hudební doprovod. Škoda, že celkový dojem v tomto ohledu ruší sem tam zjevně digitální trik (např. šlehající plameny z komínů). Film podle mě  vrcholí ve chvílích, když sledujete každodenní boj o přežití, proplétání jednotlivých osudů, úsilí o zachování naděje, to vše za nepochopitelné nacistické zvůle a všudypřítomné smrti (lidská zvrácenost tu s nevinností kontrastuje převelice). Scény z New Yorku jsou už méně zajímavé, ale pro příběh jsou potřebné a nakonec jich (záměrně) není mnoho. Potud je Colette zdařilé životopisné drama, jenže kvalita začne klesat s důrazem na romantickou zápletku. Už od  seznámení Viliho a Colette jsem se neubránil dojmu, že mezi herci není potřebná sehranost, přesvědčivé ztvárnění lásky, která obstála v tak hrůzostrašných podmínkách a ještě tolik let poté. Na vině mohl být zčásti dabing, zčásti zrychleně vyprávěný vývoj vztahu. Myslím, že role Jiřímu Mádlovi nesedla, nedokázal být dostatečně výrazný a přesvědčivý, přestože stopáže na to měl poměrně dost. Romance mi tak vyzněla žel kýčovitě, nezvrátil to ani fanatický padouch Weissacker (dobře zahraný) ani půvabná Colette. Celkově jsem však moc rád, že se naši tvůrci velkou měrou podíleli na zfilmování silného příběhu, po technické stránce je to film zdařilý, po obsahové vyzdvihuje opravdu podstatná témata, lásku, statečnost, nespravedlnost. Hlavně o nastolení spravedlnosti pro oběti i vrahy jsem v závěrečných titulcích ještě přemýšlel. Uvědomí si někdy Weissacker a jemu podobní padouchové, co vlastně způsobili? Slabších 7/10.

Bohdan Sláma dokázal vymyslet ( vlastní námět i scénář ) i zfilmovat depresivní drama, v němž lidské štěstí trpí pod vleklým nánosem nešťastných komplikovaných vztahů a zoufalství. Začátek nás rovnou vystaví hlavním  postavám, určitě proto prospěje, když si předem přečtete stručný popis děje. Otázkou je, jestli chybějící kontext považovat za chybu, na druhou stranu film díky tomu není tuctový. Vytkl bych však propletenost postav, což chvílemi ubírá příběhu na uvěřitelnosti. Celková zajímavost a částečná uvěřitelnost příběhu je podle mě podmíněna výbornými hereckými výkony, kteří se nebojí ukázat naplno své citové rozpoložení. Pavel Liška hraje měkkosrdcatého outsidera, svým chovaním chvílemi nechtěně vtipného, což je role, v níž se už několikrát osvědčil, tady opět podává skvělý výkon. Stejně tak Taťána Vilhelmová jako obětavá, ale ve vztazích nerozhodná a hledající Monča, nejtěžší roli má asi hvězdná Aňa Geislerová, která hraje chorobně paranoidní maminku Dáša, trpící neustálým pocitem osamění. I Bolek Polívka, Simona Stašová (i když chvílemi už možná přehrávala) nebo M. Daniel potěšili. Posmušilé exteriéry nebo pomalejší scény točené na jeden střih dokreslují tíživost jejich života. Hudba nebyla podle mého vkusu s výjimkou melodické balady v závěrečných titulcích. Přemýšlím, co o životě příběh sděluje. Že je Štěstí v upřímné vzájemnosti a nikoliv v pouze zabezpečeném vztahu? A že ošuntělý  kluk, který žije v rozpadem statku, je lepší než snový život v Americe? Nebo že upřímnější lásku má ten, kdo své štěstí obětuje ve prospěch štěstí druhého? Škoda, že B. Sláma nenaznačil více, takhle smysl hledám sám. Ale možná je to tak schválně…. Silných 7/10

Hodně dobrodružné science fiction s působivě pochmurnou budoucností. Z hereckého obsazení mě nejvíce potěšil M. Caine ve vedlejší roli pohodáře Jaspera a pochopitelně Owen jakožto hlavní hrdina Theo a J. Moore v roli jeho bývalé ženy. Jejich osudy jsou nakonec nečekané, což velmi oceňuji, ale nemohu to dále rozvádět, abych neprozrazoval tvůrčí záměry. Nedivím se, že má film poměrně vysoké hodnocení (7,9 na IMDB, 84 na Metascore), přednostmi jsou podle mě – neotřelý příběh, velmi zdařile představená temná budoucnost, již zmínění herci a filosofické otázky ( i když těch je tu k mému zklamání málo). Námět o lidské neplodnosti a absenci dětí výborně vyhrocuje prostředí upadlé civilizace, v níž se už skoro nikdo necítí bezpečně a spokojen. Pochmurnost je opravdu působivá, a to díky chytře vybraným přírodním exteriérům nebo ušmudlaným šedivým kulisám velkoměsta, také často zobrazovaná divokost a násilí postav k tomu přispívá. Děj má spád, Theo se přesouvá z místa na místo, jeho záchranná mise za bájnou lodí Tomorrow je mimořádně dobrodružná, nechybí jí dostatek akčních scén a tragédií. Z technického hlediska film vrcholí úchvatným brutálním ostřelováním vybydleného domu v uprchlickém táboře. Jako byste se dívali na živý přenos z válečné zóny, je z toho až úzko. Od chvíle, kdy Theo vybíhá za šíleného zmatku válečné vřavy dovnitř, aby našel Kee s děťátkem, je scéna natočena jedním záběrem (alespoň to tak vypadá), kameru přitom ostříknou kapky krve, které v obraze setrvají při pohledech na smrště kulek, odlétávající kusy betonu, létající trosky interiéru, výbuchy, prach, kouř,... Je z toho špičková filmařská práce. Samotná zápletka už však nebyla tak propracovaná. Zaznívají tu otázky o smyslu neštěstí, o naději, řeší se politika, ale nemohu si pomoct, po prvním zhlédnutí mi vše vyznělo prostě a repetitivně. Možná je třeba více dbát na osobitý způsob režisérova sdělování, možná nemám chtít výslovné odpovědi z úst postav, ale hledat hloubku příběhu v celkovém vyústění. Přesto tvůrci mohli rozvíjet úvahy o lidském životě mnohem více, do zápletky by to bylo možné vhodně zařadit, klidně na úkor akčních scén. Silné čtyři, 8/10.

Nikdo začíná nenápadně, ale brzy se změní v akční nářez, což platí stejně pro film jako pro stejnojmennou hlavní postavu. Rodinné drama vystřídá krimi, druhá polovina je již v duchu akční práce sem tam stylizované do akční černé komedie.  Boba Odenkirka vidím v jakékoliv filmové roli prvně, svého Hutche (Nikoho) však ztvárnil velmi přesvědčivě, jak v melancholických rozpoloženích, tak brutálních soubojích, honičkách nebo přestřelkách. Dokáže bez problémů zaujmout, i když je na scéně úplně sám, jednoznačně nejvýraznější tvář příběhu. Příběh sice začíná záměrně tuctově, poněvadž Nikdo v této fázi ještě skrývá své pravé já za fasádou nudného opatrného táty a manžela, ale přesto je to záživné, a rychlé střihy denní rutiny dodávají ději spád. Po amatérské vloupačce a nalezení zlodějů se Nikdo naplno projeví ve skvěle natočené autobusové rvačce. Přehledně nasnímané chvaty a údery, brutalita, celková dynamika doplněná o několik krátkých pauz, přesvědčivá práce maskérů a další aspekty z ní dělají nejlepší akční scénu filmu. Zdařilá je taky přestřelka v domě, likvidace mafiánů v autě a konečně i velkolepé finále uvedené noční honičkou. S příchodem starého táty je akce chvílemi pojata komediálně, čemuž napomáhá i hudební doprovod, ale i jako akční komedie film funguje dobře, i když méně komediální stylizace by se mi líbila více (např. scéna z Pentagonu byla už ztřeštěná, nebo ne?). Po celou dobu se projevovala zajímavá práce s kamerou, občas dlouhé záběry bez střihu, noční scény dobře osvětlené, během přestřelek skvělé zpomalené záběry... Rodinné epizody, probíhající hlavně v první polovině, většinou nepůsobily kýčovitě ani duchaprázdně, uvěřitelně zahrané odcizení manželů dodalo potřebnou vážnost a emocionalitu, paralelní sbližování s manželkou a aktivace zabijáckých sklonů utvářely z Nikoho hrdinu z těla a kostí, kterému máte tendenci fandit. Záživných 88 minut v nově pojatém akčňáku.   8/10

Dynamický a alespoň částečně realisticky pojatý akční thriller se správně nepředvídatelným vývojem, zajímavějším o to více, že špionážní zápletka vychází ze skutečného příběhu ze začátku 80. let. Elitní zabijáci si mě získali už úvodní scénou, zdařile natočeným akčním přepadením v Mexiku – poprvé po boku De Niro a Statham, oba ve formě a v dobře padnoucích rolích, přestřelky i výbuchy natočeny zjevně starým dobrým způsobem, navíc ostrou kamerou pěkně kontrastující barvy, po vizuální stránce radost se dívat. Děj se poté střídavě přesouvá do Ománu a Británie, což nabízí rozmanitá prostředí pro další přesvědčivé akční scény (rvačka a přestřelka v šejkově paláci, pronásledování v pouštním tunelu, rvačka v nemocnici a skvěle nasnímaná automobilová honička těsně předtím, honička na střeše atd.). Předností filmu nebyla jen nadprůměrná akce, ale i postupně se rozmotávající zápletka, která pojala i nelegální vládní pletichy, tajný spolek s vojenskou  minulostí, zločinné vojáky a zabijáky se smyslem pro morálku. Statham hraje vlastně klaďase, ctícího své zásady, který nasazuje život za uvězněného kamaráda v Ománu, ač touží být se svou láskou v Austrálii. Kamarád v podání De Nira je ostřejší povaha, ale rovněž věrný kamarád, který mu později taky pomůže. Vedle výrazného Stathama a upozaděného De Nira zaujal Clive Owen v roli stínového muže a bývalého příslušníka SAS Spikea. Tady nehraje žádného uhlazeného sympaťáka, ale tvrdého válečného veterána s jizvami v obličeji, který se snaží bránit své bývalé kolegy. Nejlepší pasáž podle mě nastala, kdy Danny s týmem jde po stopách třech údajných vrahů, vymýšlí způsoby, jak je zlikvidovat tak, aby šlo zdánlivě o nehodu, jenže plány se nedaří realizovat bez problémů. Např. zosnovaná srážka s cisternou vymyšlená a natočená moc zajímavě. S chýlícím se závěrem už film nepůsobil žel tolik realisticky jako v předešlých částech, konec se už nesl přímo v duchu hollywoodských happy endů, ale závěrečné historické poznámky v titulcích opět dodaly potřebnou vážnost. Milé překvapení, z naučného hlediska pro mě neznámá temná kapitola v britsko-ománských vztazích 8/10.