Kaleidoskop

Tak toto patří rozhodně k těm nejdivnějším filmům, co jsem kdy viděl. Dalece to ve všem předčilo Saló a 120 dnů sodomy, tohle je mnohem lepší. Film mě zaujal už svou koncepcí. Svou stopáž dělí do tří částí. V první části jsem měl pocit, že autor se vrací hluboko ke kořenům východoevropského filmu, který zatímco na západě se průměrná délka střihu neustále zkracuje, na východě (a speciálně v maďarsku nebo rumunsku) jakoby to neplatlio. Nejlépe to vystihuje kamerové pojetí, kdy kamera nechává hlavní postavu splynout s mizanscénou, občas jí přestane sledovat a zaměří se na něco jiného, všechno prostě sleduje s odstupem, čímž vytváří dojem, že půjde o vážné sociální drama. Každý rozumný střihač by polovinu těch záběru vyházel, protože nikam nepospouvají děj a jenom natahují stopáž, ale je pravda, že v dané lokalitě to není nebobvyklý postup. Druhá část mi připadá, jakoby autor dostal za úkol sestavit film pro mimozemšťany, kteří poprvé přilétají na naší planetu a tento film jim má vysvětlit všechno o nás. Možná mi trochu utekl smysl této části, ale nejspíš má sloužit buď jako oslí můstek mezi první a poslední částí a nebo má světovému obecenstvu vysvětlit sociální a historické souvislosti, na které naráží dialogy v poslední části. Poslední část bych nazval "Mnohem drsnější Vlastníci". Skládá se totiž pouze z dialogů, které si vyměňují stálé stejné postavy, které jsou na stále stejném místě, jenom se strefují do mnohem palčivějších společenských témat, jako např. sexuální výchova, jak s dětmi mluvit o sexu, rasismus, xenofobie apod. Já jako divák jsem měl ovšem celou debatu za značně absurdní a o to více jsem se možná bavil (je to opravdu stejný vzorec jako u Vlastníků - hádka o nesmyslném tématu, která je pro nezúčastněného pozorovatele královskou zábavou). Celou komičnost ovšem režisér v závěru shodí rozpolceným koncem, neboť nejspíš ani on nevěděl, jak má tenhle bizár ukončit. Ve finále vůbec nevím, co to vlastně bylo. Autor podle mě tímto filmem jistě vstoupil do historie divných filmů, ovšem pro širší kontext nejspíš budu muset nakoukat více jeho děl, neboť mě zajímá, jestli to byla ojedinělá trefa do černého anebo promyšlné umělecké dílo.

Málokterý film, ve vás vyvolá tak rozporuplné pocity, jako právě Poslední tango v Paříži. Zejména díky překvapivému konci, který přijde po dvou hodinách romantického svádění a hraní si na nedostupné, si vlastně nebudete jisti, s kterou postavou sympatizujete a jestli některou vůbec máte rádi. Myslím, že v tomto filmu Bertolucci využil a zhmotnil veškeré zásady nových vln v evropě. Filmu nechybí rázné a občas zvláštní francouzské tempo, britská studie psychologie a osobnosti postav, přičemž mu není cizí ani italská sexuální otevřenost. Již sama zápletka je založena na tématu, které bude obecenstvo rozdělovat a autor to podporuje ještě vhodně zvolenými situacemi. Výborným hereckým výkonům pak na světlo pomáhá poetická kamera, tolik typická pro mladé kinematografické směry, která své postavy vkládá do zajímavého městského prostředí. Bertolucci se ale nebojí ani explicitních erotických scén, kterými dodává celému příběhu jistý nádech pikatnosti a drzosti, čímž se vrací z evropského prostoru do italských žánrových konvencí. Poslední tango v Paříži tak můžeme číst jako výkládní skříň nádherných kinematografických postupů evropských nových vln, ale i jako jednoduchou pozvánku do zvláštní italské kinematografie té doby (mám na mysli třeba Pasoliniho).

Ač tuhle šílenost vysílala ČT již před nějakou dobou, až nyní se dostávám k sepsání recenze. Na filmu, který tomuto seriálu předcházel nevidím nic špatného. Není to žádá oscarová práce, ale alespoň to není romantická slaďárna a při troše dobré vůle se na to dá koukat. U tohoto seriálu mi pak přijde, že autoři filmu měli po jeho úspěchu námět na další pokračování, jenže zjistili, že nemají dost příběhu na celovečerní stopáž. A tak jim někdo z televize nabídnul, ať z toho vyrobí seriál. Toto rozhodnutí vnímám v produkci tohoto veledíla jako zásadní chybu. První asi 4 díly se dají poměrně snadnou odkoukat, jsou naplněné nějakým dějem, ovšem v momentě, co se rodina dostane do kempu, zabrzdí pířběh na místě. Několik dalších dílů pak musíme přetrpět bezduché nesmysly, které slouží jako oslí můstek a vycpávka ke konci seriálu, kde se opět rozběhne nějaký děj a dotáhne to celé dokonce. Po technické stránce moc není co hodnotit, když něco produkuje ČT, mívá to nějakou úroveň, protože televize si umí zaplatiti jak štáb, tak slušné herce. Kdyby to zůstalo u námětu pro kina, spadlo by to do slušného průměru a hotovo. Ovšem, tím jak se tvůrci snažili naplnit obsahem deset dílů seriálu, to celé spadlo do bezduchého nesmyslu.

Jeden Vláčil za víkend není nikdy dost a tak jsem hledal, co bych si pustil dalšího. Volba padla na film Adelheid z roku 1969. V kontextu toho, jak moc a často se čeští filmaři vracejí k válečným tématům, mě překvapuje, jak málo z těchto filmů se věnuje tématu poválečného odsunu němců. Takto z hlavy si vybavím asi jen Habermannův mlýn a právě Adelheid. Což je podle mě škoda, protože si myslím, že je jen málo období v naší historii, kdy se tak moc ukázalo naše národní smýšlení. Vláčil toto téma pojímá jako komorní drama pro dvě osoby, které jsou nuceny žít spolu v malém zámečku kdesi v pohraničí společně se svou minulostí. On je válečný hrdina z RAF, ona je dcera největšího nacisty v okolí. Myslím, že Vláčil rozhodně nemohl vybrat lepší obsazení hlavních postav. Jak Petr Čepek, tak Emma Černá zde předvádí jeden z nejlepších psychologických vztahových dramatů co jsem kdy na plátně viděl. Tyto výkony jsou podpořeny kamerou Františka Uldricha, která se nejspíš pod vlivem Vláčila uchyluje k nádherné obrazotvornosti a výbornou hudbou, dramaturgicky sestavenou Zdeňkem Liškou. Adelheid na mě jako na diváka nesmírně zapůsobila a určitě si ji někdy v budoucnu budu muset pustit znovu.

Václav Vorlíček je kromě Popelky autorem i různě méně či více šílených a úspěšných komedií jako např. Kdo chce zabít Jessii?. Konec agneta W4C petří k jeho úspěšnějším komediím. Tato parodie na americké bondovky, případně noirová dramata pojednává o konci jednoho geniálního agenta prostřednictvím psa jednoho úředníčka, který se do světa špionů připlete, jak už to tak bývá, spíše náhodou. Na jednu stranu to můžeme chápat jen a pouze jako jednoduchou českou komedii, která si utahuje z holywoodských žánrových konvencí, ovšem stejně tak můžeme tento film číst jako satirický odkaz k nesnadným a v československu nestabilním padesátým letům. Případně i jako satirický komentář k, v době vzniku filmu probíhající, studené válce a neustálému technologickému zápasení mezi východem a západem, kde nebyla špionáž žádnou vyjímkou. Ať už si vybereme ten, či onen pohled, Konec agenta W4C je zejména nádherným hereckým výkonům Jana Kačera, Jiřího Sováka nebo Květy Fialové a moderní kameře Františka Uldricha, milou a vtipnou podívanou, ve které pozorný divák možná objeví i něco víc...

Dokud jsem neviděl tento film, myslel jsem, že Chytilová je ojedinělým úkazem Československé nové vlny, s propracovaným a osobitým tvůrčím stylem. Ano, já vím, že Krumbachová s Chytilovou spolupracovaly. Ovšem na tomto filmu se Chytilová nepodílela a tak ve mě tento film vzbuzuje otázku, jak velký měla Krumbachová vliv na výslednou podobu děl jako jsou Sedmikrásky, nebo Ovoce stromů rajských jíme. Protože když to porovnám právě třeba se Sedmikráskami, je tam těch společných jmenovatelů až až. Oba filmy se nesou v dosti feministické náladě, oba mají velmi stylizovanou mizansénu i vyprávěcí způsob, v obou filmech je hlavní postavou žena (ženy) a oba filmy si jako hlavní téma vybírají právě vztah mezi mužem a ženou. A ano, já vím, že Krumbachová stála v pozadí celé nové vlny a proto její výtvarný styl můžeme najít v spoustě filmů té doby. Ale tento film ve mě vzbudil otázku, čím by Československá nová vlna byla bez Ester Krumbachové a zda by byla tak úspěšná. Každopádně, tento film z mého pohledu, jakoby byl esencí všeho toho, co kde Krumbachová použila a co jsem výše popisoval na příkladu se Sedmikráskami. Do toho mi připadá jako kdyby si ještě odskočila k Švankmajerovi pro surrealistický námět (tam vidím spojitost ve Švankmajerově posedlosti jídlem) a celé to pak zabalila do lehkého feministckého dramatu pro dva herce a jeden byt. Po technické stránce je potřeba samozřejmě pochválit herecké výkony u obou hlavních postav, které ve spolupráci s kamerou podporuje i geniální hudba Angelo Michajlova. Když tvůrce do názvu filmu napíše, jak to celé skončí, musí si být jist, že má v rukách dostatečně silný scénář, který bude pro diváka zajímavým, i když bude dopoředu znát jeho konec. A já si myslím, že Vražda ing. Čerta, přesně takovým scénářem je.

Běžný divák si jméno Františka Vláčila spojí nejspíše s ultradlouhými historickými eposy Marekta Lazarová nebo Údolí včel. Málokdo si ale vzpomene na jeho kratší, ale neméně zajímavá díla, jako je právě Dým bramborové natě. Film pojednává o postraším doktorovi, který touží ve svém životě znovu najít klid a mír, přičemž se tomu rozhodne napomoci přesunem na klidný venkov. Brzy ale jeho idylu začne narušovat množství postav s jejich problémy, které starého muže přinutí znovu v sobě najít lidskost. Po technické stránce je film hereckým koncertem Rudolfa Hrušínského, který zde dokazuje, že je stejně dobrým hercem komediálních, i vážných rolí. Velmi dobře a přesvědčivě nám divákům prezentuje nitro postavy, jeho pocity a myšlenky, které mu bez problémů uvěříte. Většina jeho hereckých kolegů je mu pak víceméně oporou, z mého pohledu zejména Václav Lohniský. Film má pro Vláčila netypické velmi moderní kamerové zpracování, kterému sem tam ale nechybí ani pověstná Vláčilovská poetika a obrazotvornost. S každým dalším filmem, který jsem od Vláčila viděl, stává se pro mě větším a větším géniem. Tento, stejně jako jeho jiné snímky mohu jedině doporučit a brzy si budu muset pustit nějaký další.

Po dokoukání samotného filmu jsem se mrknuli i na bts. Bohužel musím konstatovat, že tento dokument o přípravách celého projektu, mi přijde srovnatelný, ne - li lepší než samotný film. Což je podle mě škoda, protože poukd na nějakém projektu pracujete více než pět let, je mi líto , že to nemohu hodnotit pěti hvězdami.

Fantasy filmů u nás moc nevzniká. Vzniklo tu pár pokusů o fantasy pohádky (Princezna zaklétá v čase, Řachanda) ale jinak nic moc. Náměty, které participují na již vzniklých filmech či knihách jsou tu též populární, zejména mezi začínajícímí studenty filmových škol a pár jich tu i vzniklo. Ale tohle je něco unikátního. Na začátek budu chválit. Je vidět, že to muselo dát obrovskou práci. Je tu velké množství lokací, které bylo potřeba postavit, mraky osobitých rekvizit, které bylo třeba vyrobit, spoustu postav a komparzu, který bylo třeba obléknout a v neposlední řadě ke komparzu u takového projektu potřebujete i šikovného maskéra (maskéry). Toto, ač to má sotva půlhodinovou stopáž, společně s půjčením techniky a postprodukcí muselo spolknout velké množství peněz a času a na technické stránce je vidět, že to nepřišlo na zmar. Vizuálně to vypadá opravdu nádherně. Co se týče příběhu...tam už je to z mého pohledu trochu horší. Nejsem nijak moc zainteresován do Hobbitího světa, četl a viděl jsem to už hodně dávno a tak asi nemohu posoudit, z čeho všeho autoři při psaní scénáře vycházeli a čím se inspirovali. Ze začátku to na mě působilo velmi hezky. Příběh začal se vší grácií, krásně naexponoval postavy, jenže jak jsme se začali blížit ke konci stopáže, začalo mi docházet, že to asi nikam nepovede. Konec je za mě velmi odfláknutý, je to rychle utnuté a já jsem měl pak pocit, že jsem asi úplně nepochytil proč a jak k tomu konci došlo... Na amatérskou tvorbu to je ale zase až nezvykle moc natočené v exteriérů, což mi přijde jako originální postup. Dále je to velmi dobře natočené, autoři vypráví hlavně obrazem, dialogy používají jen ve chvílích, kdy jsou opravdu potřeba, ale kvůli tomu konci to za mě spadá do průměrného amatérského filmu. Já na jednu stranu tvůrce hrozně obdivuji. Nejen že si dokázali postavit nádherné kulisy, dokázali si sehnat velkou výpravu, spoustu šikovných herců atd....ale příště by to podle mě chtělo tomu scénáři věnovat více času. Dávám 4 hvězdičky, ale mělo by to být spíše 3,5...                                                                                                                                                                                                   P.S.: Při sledování jsem v některých částech získal pocit, že je to natočené na filmovou surovinu (a měl jsem z toho radost!). Hodně mě pak zklamalo, když jsem z bts zjistil, že to je postprodukční efekt... z mého pohledu, když má něco vypadat jako z pásu, tak se to na ten pás musí natočit, takto to akorát ničí kvalitu obrazu.

Myslím, že autor tímto dílem našel a překročil samou hranici definice slova film. Ukazuje, že film není jenom prostředek k vyprávění příběhu, ale jedná se o prostředek k uměleckému (sebe)vyjádření, jako třeba plátno nebo hudební nástroj. Ano, někdo v tom může vidět nesmysl. Ale žádný smysl nedávají ani Pollockovi nebo Kandinského obrazy. Proto za mě musíme tento film jednoznačně definovat jako umění.