Anianna

První řadu cyklu jsem neviděla, ale opět chválím francouzskou dokumentární tvorbu. O kambodžských chrámech jistě vzniklo hodně dokumentů, ale ten pohled z pozice současných technologií je pro mě velmi velmi přitažlivý. Ty vizualizace a animace! Děkuji tvůrcům za originální přístup.

Famózní monumentální stavba si zaslouží dokument a Francouzi se opět vytáhli! Baví mě ten směr, kterým se vydali. Dokumentují, jak se historické stavby stavěly, jak se staticky zabezpečovaly, opravovaly, přestavovaly... Všímají si všech okolních vlivů na stav památek a vlivu (v tomto případě chrámu Hagia Sophia) na architekturu chrámů v okolí. Využívání moderních technologií, animace, vizualizace jsou přímo boží. Průvodní slovo jasné, vysvětlující, nepřekypující odbornými výrazy. Vstupy odborníků přesně v míře, která vyhovuje. Hudba ten vizuál už jen krásně doplní.

Dokument představuje přímo magickou krajinu s úchvatnými památkami. Zaujal mě už rok zpátky.

Film hezky dokumentuje celou záchrannou akci. Tu story jsem neznala. Poučné, motivující.

"Respektujete-li půdu, po které šlapete, i tato půda bude respektovat vaše nohy. Dělejte vždy to nejlepší pro udržení a směr a cesta udělá totéž pro vás." (Coelho). Lépe bych to neřekla... Inspirující dokument.

Kdy jindy rozebrat dílo Choderlose de Laclose z konce 18. století, než v době tak silného emancipačního pnutí? Filmové adaptace Nebezpečných známostí ukazují, jak moc se společensky přezíraná ženská inteligence transformuje do manipulace, v níž žena nachází nástroj k uskutečňování cílů, jež ji ve výsledku stejně neuspokojí. Intriky jsou v podstatě jen projevem zoufalství, protože nahrazují přirozenou potřebu milovat a být milována. Je tedy paní de Merteuil tou nejzavrženíhodnější postavou? Dokument nám, divákům, odpověď nedává. Všechny ty intriky, faleš, pasti si musíme rozklíčovat sami. V dokumentu mluví profesoři francouzské literatury i filozof. Vedou diváka románem, kladou otázky, ale nedávají jednoznačnou odpověď. Nutí k zamyšlení. Jejich promluvy jsou protkané ukázkami z pěti adaptací (Forman, Frears, Vadim, Kumble + asijské zpracování). Obsah i forma v souladu. Líbilo se mi to.

Sice mě Petr Brukner nedojal jako Miloň Čepelka svými verši (Štace Miloně Čepelky 2021), přesto jsou pro mě všichni cimrmanovští herci prototypem kreativity, hravosti, laskavého humoru, pokory, ukotvenosti k místům a zemi, kde se narodili. Bruknerův vztah k přírodě, k enviromentu, věcem, z nichž dokáže vykřesat novou kvalitu, a také jeho um fotografovat všednosti způsobem nejvšednějším režisér dobře vyvážil a doplnil hudbou, která dokumentu sedí. A pane Bruknere, fotka S mužem, který není Morgan Freeman, je myslím hodně o vás. Nic ze sebe neděláte, ač jiní neumětelové se považují za celebrity. Ti by (pokud by se jim podobná fotka povedla) napsalli: To si tedy pište, že je to Freeman.

Film seskládaný snad ze všech klišé, jaké v tuctových romantických komediích Amíci dokola omílají. Už ten důraz kladený na svatbu. Z těchhle vztahových námětů vždy vychází jednoznačný cíl - svatba. A vždy je tam někdo, komu se v závěru musí rozsvítit a říct si, že svatba je ta nejvyšší životní hodnota... Čistá láska, žádná faleš, spousta družiček, krásná nevěsta... A hlavně nezbytná honička na závěr. Nevěsta přece nesmí utéct, i kdyby se měl hlavní hrdina zabít v autě. Teď mě napadá, zda v době hyperkorektnosti a genderové vyváženosti není problém, že se v polovině amerických komedií nevěsta nahání, aby byla před ten oltář konečně postavena. Ani hvězdná sestava nezachrání celkem nudný scénář. Snad jen ta duchařina se v pár momentech povedla.

Tak mně se tedy příběh jako takový zdál dost idylický, až laciný... pohádka o dokonalé rodině, kde dokonce i smrt má pozitivní roli, protože se transformuje do nových začátků. Že bude dějová linka klidná, pozitivní, bez zákrut se dalo předvídat už od začátku. To filmu ale vyčítat nechci, naopak. Ta pokojnost (lepší slovo mě nenapadá) souzněla s exteriéry, které dokonale saturovaly potřebu kouknout se na malebnou krajinu, navíc povětšinou zalitou sluncem. Výborné herecké výkony. Cónová přímo hvězdná. Dala bych 3*, ALE ta hudba! Zněla jak hity ze starých anglických žebříčků, a tak dala filmu nádech nostalgie, dimenzi evropanství, duchovní třešničku. A přidala mu na emočním účinku. Kytara zněla, jako by na ni hrál Cat Stevens. Prostě paráda! Kde ta Nellis tu hudbu bere? Circus Ponorka mi nic neříká. Snad existuje CD...

Tak na tomhle díle krimi seriálu mě zaujalo jediné. Ta krásná holka v týmu mechaniků. Kde já jsem ji viděla? Já ji přece moc dobře znám! Vzhledem k ne moc poutavému příběhu, navíc z prostředí, které jde úplně mimo mě, jsem si ji během epizody vygúglila. Já neznám tu půvabnou Daisy Bevan, ale její matku, tetu a babičku. Tak jestli jste tápali jako já, kdo ta holka je, tak je z rodiny Redgrave. Mít o něco světlejší vlasy... No, ta podoba mě donutila k těmto pár řádkům. Jinak mě snímek nezaujal.