dur.dur

Film, který si výborný nápad a zpracování trochu kazí happy endu poplatným koncem.

Plochý, bez hloubky, černobílý, naivní. Blockbuster neznamená, že bychom se měli vzdát přísnějších kritérií při hodnocení. Z digitálních efektů, jejich skloubení s živými herci, by se snad v dnešní době neměl blahem počůrat už nikdo. Tohle je za námi. Vraťme se zpět k filmu jako celku, kterej má nějakej sociální přesah a dokáže být něčím víc.

Po těch létech, co jsem se na to znovu díval, musím říct, že Road Trip neztratil nic ze svých kvalit, který mě před jedenácti lety dokázaly rozesmát. Smál jsem se i teď. "Hey Jack, have that bitch make me some blueberry pancakes right now" :)

Severská atmosféra, minimum dialogů a smutek, který prostupuje vše, z toho dělají film, na nějž by si divák měl najít čas. Škoda jen, že jsem to neviděl na velkém plátně... Fliegauf očivindě stojí za prozkoumání

Pěkná práce. Krásně vizuálně zpracované. A to je taky vše.

Dvojice hlavních představitelů - Leto a Gyllenhaal jsou si typově velmi podobní. Jejich vztah - hlavní to atribut filmu - je přirozený, uvěřitelný a psychedelický. Mimo toho však tenhle film příliš nenabízí. Zápletka s gangstery sice děj pevně rámuje, ale je jen těžko stravitelná. Přidanou hodnotu pak představuje zajímavé časové zasazení snímku reflektující smrt Curta Cobaina.

Zajímavá absence jakékoli narativní nápovědy spolu s neurčitostí autenticity dvou hlavních postav vyvolávají v divákovi pocit "kdy už to přijde|kdy už přijde nějaké rozuzlení". A ono přijde. Je ale hrozně fádní. Mnó. Hlubší smysl bych v tom nehledal - neustále mi to připomínalo knižku Dualist (česky tajemný sligum, Stephen Bowkett), kterou jsem četl ve svých třinácti letech. A to se počítá - protože to v člověku chtě nechtě zanechá nějakou stopu.

O tu planetu vlastně ani tak nejde. Stejně tak jako v antichristovi se i v Melancholii hlavním "hybatelem" děje stává labilní žena, která v sobě nosí něco, co divák jen matně tuší. Nevím, zda ji Trier líčí cíleně jako něco nestabilního, nevypočitatelného, co má sílu měnit běh událostí a definovat situaci, nevím, zda to vychází z jeho osobních životních zkušeností (moc jsem si toho o něm nezjišťoval). Vím však, že se mi toto ztvárnění líbí, neboť přesně vychytává onu komunikační bariéru, která mezi dvěma lidmi nastává, ono tápání jednoho a neschopnost druhého, stažení se do sebe a překroční bodu, ze kterého už vztah nejde rekonstruovat. Je to taková melancholická oslava individua, které své naplnění nehledá v druhém, ale pouze jeho prostřednictvím a to pouze omezený časový úsek. Výborné.

Příliš hudby, která zastírá syrovost, jež by filmu slušela víc. Po shlédnutí Valhalla Rising mě to nepřekvapuje. Tam to však fungovalo víc.

Nemastné, neslané. Absence jakékoli postavy, se kterou se člověk může trochu ztotožnit, z filmu dělá nepřehledný guláš. Potenciál k širšímu dějovému zarámování tří základních fází příběhu (motiv - cesta - boj) je nevyužit. V okamžiku, kdy se samurajové vydávájí na cestu, divák stále čeká a čeká, až se dočká toho, že samotná cesta uplyne bez výraznější dějové stopy. Finále se pak nese v duchu asijských akčních filmů s celou svou absurditou, kterou netřeba komentovat (viz. např. uživatel Verbal).