(mOnkey)

Jakožto obrovský fanda muzikálů musím vyjádřit zklamání nejhrubšího kalibru. Moulin Rouge je sice optimisticky veselým snímkem, ale zároveň i snímkem děsivě rozvleklým a hlavně obludně nezábavným. Taneční čísla jsou opravdu rozmáchlá co do počtu lidí na place, jenže choreograficky daleko zaostávají za klasikami žánru jako Singin' in the Rain nebo My Fair Lady. Takže i přes přehršel barviček působí Moulin Rouge až nepatřičně odtažitě a díky karikovaným vedlejším postavám, které ale nejsou vtipné, směšně. No a k tomu soundtracku se raději ani nebudu vyjadřovat - humus dekády!

Pěkné ksichtíky, to bývá výsada především amerických teen hororů, které za ně chtějí schovat tvůrčí impotenci a - co si budeme povídat - snaží se nalákat aspoň pár lidí do kina. Martyrs jednu takovou hezkou tvářičku taky mají, ale tím veškerá podobnost se západními kolegy končí. Martyrs jsou nejen důmyslní, napínaví, no i dobře natočení (a vůbec ne laciní). První a druhá polovina se od sebe výrazně liší, avšak myšlenku chovají veskrze stejnou, jenom k ní v obou částech jinak přistupují. V té druhé mi bylo, přiznám, trochu ouzko a smutno. I přes veskrze velice silný dojem, který to ve mně zanechalo, bych to ale nikomu jinému než fanouškům žánru nedoporučil. Ale vy to teď do mě klidně perte s tipy! 75%

Pokud to bylo myšleno vážně - nechápu. Jestli se tvůrci snažili vytvořit parodii na původní Dům voskových figurín - neúspěšně. Na tomhle "kousku" mě nejvíc vylekaly titulky, v nichž se jako jeden z producentů skví Robert Zemeckis. Robe, tvá záliba v Béčkových hororech může být jakkoli zvrácená, avšak doba se mění. A pokud si pan režisér myslí, že to, co fungovalo v padesátých letech, musí nutně fungovat i dnes, tak se šeredně plete.

Ano, jsem jedním z těch, které k Andrému přivedl seriál Community, jenž snímku věnoval prakticky celou jednu epizodu, ale nebýt něj, těžko bych se o tomto málo známém dílku kdy dozvěděl. Vám radím to samé, pokud vás daná epizoda zaujala, rozhodně mu dejte šanci. My Dinner with Andre vás usadí k jednomu stolu spolu se dvěma hlavními aktéry, kteří si dvě hodiny povídají. Dialogy jsou vedeny na různá témata; dostane se na umění nebo filosofické úvahy o životě a jeho smyslu. Jakkoliv se to takhle může jevit jako seminář o tom, jak unudit člověka k smrti, věřte, že tomu tak není. Předně, atmosféra je naprosto pohlcující a myslím, že člověk bez představivosti se může velmi snadno utopit v absolutním neporozumění. Dále, jak píše MissJ, k plnému absorbování jedna projekce rozhodně nestačí - na to jsou otázky často příliš košaté a komplexní. Jediné minus tak vidím v tom, že Wally by mohl v dialozích Andrému více oponovat, hlavně zezačátku působí jen jako přikyvující loutka. Ale to je jen drobná kaňka. Takže si to shrňme - jeden stůl, dva lidé a pocit, že z těch dvou hodin mohly být klidně i tři.

Takhle nějak si představuju inteligentní komediální jednorázovku, která dobře využívá Sellersovy mnoharole (ostatně kdo jiný má takový komediální talent, že se smějete, jen co začne na obrazovce zmateně pobíhat), z nichž je ale jen jedna majoritní a dvě podružné. Potěší i panterácký dabing Standy Fišera, takže ani moc nevadí, že polovinu vedlejších postav namluvil Homer, a tu druhou pan Burns. Prostě ideální film na deštivé sobotní odpoledne. 70%

Když dva dělají totéž, není to totéž. Přiznám se, že na Sorcerera jsem se, namlsán původním filmem, náramně těšil. Jaké pak bylo moje zklamání, když hned zkraje jsem byl zavalen (v tomto případě) nesympatickou béčkovostí (hudbou počínaje, střihem konče) a přehnanou laciností. První půlka tak daleko spíš než na plytký děj (chraň bůh!) poukazovala na scenáristovu a režisérovu neschopnost. Patřičné grády začne příběh nabírat až během samotného převozu třaskavin, kde již vše probíhá víceméně podle zaběhnutého scénáře. Jakákoli tvůrčí invence podle mě vychází naprázdno a dalším nepříjemným protivníkem, kromě džungle samotné, je hlavním hrdinům čas. První půlka buď potřebovala notně zkrátit (což bych ocenil já), nebo druhá natáhnout alespoň o půl hodiny, poněvadž postavy nemají čas pro rozvoj a jejich hloubka je tak oproti originálu mizivá. Mzdu strachu tedy rozhodně ANO, ovšem původní. 50%

Film, v němž se dvě z hlavních postav jmenují Mario a Luigi, by mohl jít všem po něm příchozím thrillerům příkladem, jak budovat atmosféru a napětí. Chtěl jsem si ověřit, zda se bude z dramatických situací tajit dech i napodruhé, a byl jsem moc zvědav, jestli na mě budou opět fungovat. Fungovaly, a jak! A s nudnou představovací pasáží nemůžu souhlasit, ta zhruba padesátiminutovka mě prostě baví, je totiž svěží a hlavně až nečekaně humorná. Takže nemám připomínek, je to neokoukané a pro mě nezapomenutelné.

Původně jsem přemýšlel o třech hvězdičkách. Jenže tvůrci značně přestřelili stopáž, 2 hodiny na přímočarou romantickou komedii je prostě příliš a divák jen stěží udrží po celou dobu stoprocentní koncentraci. Zbouchnutá je krutě nalajnovaná, herci prakticky nemají možnost příběh nějak výrazně utvářet nebo rozvíjet. Ten samotný staví na jedné těhuli, jejím "příteli" a aby se neřeklo, přidává několik nevýrazných roliček coby kamarádů či členů rodiny. Co mi otvíralo kudlu v kapse, byla všudypřítomná podlézavost; prakticky není hollywoodské hvězdy, která by se před kamerou na chvilku nemihla nebo o ní aspoň jeden z protagonistů neutrousil nějakou poznámku. Ještě že ne o všech až tak lichotivou. Romantických komedií jsou mraky a tam, kde by jim Zbouchnutá mohla konkurovat, jako by strnula na místě a smířila se se svým nelichotivým údělem "být až tou vzadu" (kam taky bezpochyby patří).

Rozum mi velí jít kvůli té na povrch se postupně deroucí vykonstruovanosti a scenáristické šabloně s hodnocením níž, fakt, že jsem od toho nemohl až po úplný závěr titulků odtrhnout oči, mě od tohoto rozhodnutí naopak odrazuje. Tornatore režijně opět exceluje, Rush herecky dominuje a Morriconemu se daří přenést na diváka díky svým tu něžným, tu příjemně mrazivým a místy až chladně depresivním tónům tajemnou atmosféru filmu (bohužel nemám mistra naposlouchaného tolik, jak bych si přál, ale jeho práce k Best Offer se dost možná zařadí k mým úplně nejoblíbenějším). Po první skvělé a skvěle gradující polovině, kdy je člověk kompletně v režisérově moci a jen napjatě čeká, co se bude dít dál, jsem tak nějak začal mírně tušit, jakým směrem se snímek bude ubírat (však nás k tomu malými indiciemi sám popostrkuje, takže bych to asi neměl považovat za chybu). Proto má jediná výtka směřuje k Tornatoremu coby scenáristovi. Post jednoho z nejpozoruhodnějších a nejtalentovanějších (evropských) režisérů současnosti si přesto v poklidu pohlídá. Čisté čtyři hvězdičky a jsem zvědavý na vaše názory.

Mary Elizabeth Winstead ani Aaron Paul nejsou (aspoň zatím ne) herci, kteří by přilákali do kin davy lidí. Takové ambice ostatně tenhle ultralevný snímek ani nemá. Jesse Pinkman to v životě nemá lehké, protože když se nepotýká s drogami, kamarádí se s alkoholem. Mary Elizabeth Winstead jako násoska první kategorie tady rozhodně nepřipomíná tu vyfintěnou kočku z Tarantinova Auta zabiják; naopak to vypadá, že dobrou polovinu Smashed o make-up ani nezavadila, takže v několika momentech (naštěstí jen z některých úhlů) připomíná spíš Paula Dana, což není dobré. Co ale dobré je, je tenhle film! Osobně mám snímky s touhle tematikou rád, jelikož situace v nich zobrazené až nápadně často připomínají můj vlastní život. Proto jsem jim pak ochotný odpustit i slabší scénáře, protože je to přece jako ze života, že jo? A ta scéna, kterou popisuje Rob Roy, je rozhodně nejvtipnější z celého filmu (dobrá je taky Aaronova jízda na kole z hospody) a dostal jsem u ní nefalšovaný záchvat smíchu, takže jsem si musel film o kousek přetočit a podívat se na ni znovu. Jinak to až taková legrace není. 75%