(mOnkey)

I když já osobně nemám o počítačích ani jim podobných technologiích ani páru, tahle IT banda se mi nějakým zvrhlým způsobem zamlouvá. Asi to bude těmi pošahanými asociálními individui, která pobývají ve sklepě lichotivě zvaném "kancelář". Roy i Moss jsou prostě skvělí a i na Jen jsem si postupem času zvykl (o Richmondovi raději ani nemluvě). První série je super, ve druhé se tvůrci až příliš odklonili od původního konceptu (ale Gay musical called Gay je výborný!), přesto se jednalo o vysoce nadprůměrné epizodky, a tak doufám, že ani průběh třetí série nezklame - zatím mám za sebou první 2 díly a jemně se mi zdá, jako by seriál nevěděl, jakým směrem se ubírat.

Čistě subjektivně to nejlepší, co Spojené království v rámci komediálního seriálu kdy vyplodilo. Maximálně sympatičtí hrdinové (a to včetně podlézavého a úskočného Rimmera, skutečného intergalaktického dobrodruha, jemuž chyběl k velikosti pouhý ždibíček), kteří mají navíc každý svou minulost, dobré a špatné vlastnosti, svou osobnost (Rimmer je protivný hnidopich, Lister nemytý trouba, Kocour sebestředný a sobecký, Kryton obětavý a zároveň sarkastický, a nezapomeňme na Hollyho, který umí ďábelsky dobře dělat měsíc; ostatní s námi nestráví tolik času). Pokud bych si měl až do konce života pouštět už jen jednu věc, bez mrknutí oka bych volil hochy z Trpaslíka, jelikož ani po těch zhruba třiceti zhlédnutích mě nenudí, ba naopak, stále mě dokáží udivovat a hlavně pobavit svými dnes již legendárními hláškami, které stále s oblibou cituju. O legraci jde přece až v první řadě. Počet zhlédnutí: 30+. // Posledních několik let jsem sledování Trpaslíka pěkně flákal, viděl jsem ho celého asi jen třikrát. Zato jsem si ho ve zvukové podobě hodil do mp3 a mobilu a zároveň naordinoval jako pravidelného večerníčka, bez kterého jednoduše neusnu. Teď, po dvaceti letech pravidelného sledování, když znám jednotlivé scény a dialogy zpaměti, mi to dokonale vyhovuje. Počet poslechů: 55+. Dokonalé není nic, ale Trpaslík k tomu má za těch necelých 150 let filmové historie zatím nejblíž.

I přes úctyhodný počet epizod si "Simpsoni" drží nadstandardní kvalitu. Stále velmi svěží scénáře a nápaditá témata (// Psáno před pěti lety, kdy to s přihmouřením obou očí ještě jakž takž platilo.), která se zabývají jak současnými, tak i dávno minulými problémy. Se Simpsony je spojena řada hvězd, hudebníků, filmařů a pochopitelně i kvantum úsměvných parodií všeho možného i nemožného, autoři se nebojí obout vážně do nikoho (a ničeho)...Vypečená to rodinka.

Tomuhle filmu patří nemalé prvenství, protože to byl právě on, který ve mně vzbudil lásku k filmu. Bylo mi tehdy osm let a jako každé dítě tohoto věku jsem si v onu noční hodinu poklidně spal, když tu mě vzbudil nějaký rámus. Vedle mě běžela televize a na ní jsem spatřil nápis Phoenix, Arizona. Byla to černobílá televize, takže to, že je film černobílý, jsem se tehdy nedozvěděl. Jelikož jsem nebyl unaven, řekl jsem si, že se chvilku podívám, co že to v té televizi zase běží za ptákovinu (kolem jedné ráno přece nemůže běžet nic jiného kromě porna - a i na to bych se s chutí podíval - vždyť jsem byl dítě : )). K obrazovce jsem nakonec zůstal přikurtován až do konce a až do rána se klepal strachy jako tajtrlík. Ano, Psycho mě tehdy děsilo svou dusivou atmosférou, nervydrásající hudbou a pochopitelně taky tajemnou vražedkyní (například tahle - pozor, neklikejte, pokud jste film neviděli! - dokonalá scéna mě vždycky odrovná). Byl jsem tak nadšen, že jsem si pak každý další týden nastavoval budík na pozdní hodiny noční (nebo časné hodiny ranní?), abych mohl sledovat další příběhy Normana Batese a jeho matky. Tomu prvnímu se ovšem ani zdaleka nevyrovnaly (ztrácely hlavně v již provalené pointě a nenápadité režii). No a ten osmiletý špunt si tehdy vytvořil vzor, vzor, který ctí dodnes.

Aneb jak to prosťáček Forrest daleko dotáhl. Nachomítl se k prakticky každé významné události druhé poloviny dvacátého století. Zažil válku ve Vietnamu nebo učil tančit samotného Elvise. Houževnatě se pustil do obchodu s krevetami a začal vydělávat; jednoho dne si usmyslil, že poběží, a tak běžel a běžel... a běžel. Získal svou jedinou lásku, potomka, prožil šťastný a plný život; prosťáček Forrest... 90%

Krásná romantická pohádka. Spojení Burton - Depp bylo teprve na počátku své spolupráce, ale už tehdy zřetelně ukazovalo, že se bude jednat o spojení nevšední. Johnny je ve své roli úžasný, zvláštně chodí, téměř nemluví a taková mimika je mu naprosto cizí, ovšem jeho dobrotu a lidskost by mu mohli mnozí z cynických sousedů jen a jen závidět, přestože má Edward srdce z těsta. Na Winonu Ryder se také pěkně kouká a nejen z hereckého hlediska, není divu, že i Edward vzplane láskou k ní. Krásný konec, krásná hudba Dannyho Elfmana, co víc si přát.

Přiznám se, že na Gappě jsem jako díte ulítával. Když se na ni dnes zpětně dívám, beru ji spíše jako příjemnou komedii s předpotopními efekty než spektakulární sci-fi podívanou, což je jen a jen dobře. Pokud se totiž divák upne na dobu, ve které snímek vznikl, může si užít nevšední romantickou komedii, kdy rodinka potvor z hlubin moře rozmačká pár papundeklových lodiček, městeček a lidiček, aby došla svého štěstí. 70%

CO teda jako bude, he? To sem byl jako já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, a seděli sme v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli. Po chvilce uvažování sme se shodli, že je čas na trochu toho starýho dobrýho utranásilí. Vyhlídli sme si jednoho takovýho ouldana a pořádně ho skopali do bezvědomí. To bylo blaho, ale moc nás to neuspokojilo, takže sme vyrazili za město, kde bydlela jedna ouldaná ptica, co měla barák plnej skrímujících ketek. Nechtěla nás pustit dovnitř, tak sem tam k ní vyšplhal přes windou a trochu si s ní pohrál. Jenže ta kráva zavolala milicjanty, a tak sem se chtěl dát na útěk, jenže ty parchanti mě podrazili, tolčokovali mě a nechali mě tam. Průser, ta forela zhebla a mě poslali do basy. Po nějaký době se mně naskytla příležitost se z basy dostat. Měli jenom jednu podmínku, musel sem podstoupit nějakou léčbu, která měla převychovat grázly jako sem byl já. Jasně že sem to bral, ale nastaly mi hrozný časy, ach, bratři moji. Nutili mě lukovat na gražny buči a málem sem to nezvlád. Když mě konečně pustili ven, byl sem jako beránek. Nemohl sem už dělat věci jako za starejch časů, protože jenom myšlenka na tolčokování nebo kartáčování ve mně vyvolávala pocity zvracení. Nakonec sem přišel i o to poslední, co mi v tom mym mizernym životě ještě zbejvalo, při poslechu Devátý Ludwiga vana sem to už nevydržel, otevřel windou a skočil. Probral sem se v nemocnici, kde mi ukazovali různý chorošný obrázky a po mně chtěli, abych jim jako řek, co na nich vidim. Zase sem se cejtil jako hjumaník, co je svym pánem a může se decidovat sám za sebe. A tohle bude jako konec mýho příběhu. Ale tam, kam teď guljám, volkuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Ale vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

Moje srdeční záležitost. Můj oblíbený režisér zpracoval povídku mého oblíbeného autora, aby do jedné z hlavních rolí obsadil mého oblíbeného herce v jedné z jeho nejlepších rolí. Darabontovi se povedlo relativně krátkou povídku rozvinout do zcela svébytného celku, který se sice drží předlohy, ale přidává i svou vlastní hodnotu. Dojemný příběh touhy po svobodě, přátelství a pochopení. Příběh muže, který v jednom okamžiku ztratil to nejcennější, svou životní lásku a vlastní svobodu. Díky nezlomné vůli ale nakonec dokázal zvítězit nad nepříznivým osudem a znovu se nadechnul čerstvého vzduchu, vzduchu svobody. 90%