Isard

Liga gentlemanů je krásný film s příjemným tempem, které nikam neuhání, ale současně se obejde bez zbytečných odboček a nadbytečných linek. Už první půlhodina mě nadchla jednoduchým představením týmu, který se skládá z docela uvěřitelných lidí. Příběh se obešel bez zbytečného balastu a drama, film je navíc docela vtipný, ačkoli se nejedná o humor nějak prvoplánový. V neposlední řadě je to zajímavé okénko do někdejších časů, a to v ohledu jak lidí (s jejich mentalitou), tak prostoru (City jak jej už neuvidíte).

Další „coplanovka“, další režisér, další herec. A zase pokus o jiný přístup. První polovina je pomalá a ukecaná, v pěkných kulisách Istanbulu, ta druhá je spíš exotický dobrodružný film a nádechem…mystiky či artu. Tak jako tak, film je to zvláštní a divný. Tedy v rámci eurospy se najdou i divnější díla, ale přece jen… Po celou duhou polovinu 60. let se filmaři snažili najít odpověď na sérii o Jamesi Bondovi a popravdě Francis Coplan patřil k těm úspěšnějším agentům. Počet jeho filmů přesáhl obvyklé dva, šlo o celých pět (nepočítám dílo z roku 1957). Jenže co naplat, na rozdíl třeba od filmů o OSS 117 byla tato série ohromný chaos, protože těch 5 filmů znamenalo 4 režiséry, 5 herců a hned několik rozeznatelných stylů, ale pranic, co by je spojovalo. Proto nevyhnutelně nastoupil cestu do zapomnění.

Režisér Freda se osvědčil, nicméně role Francise Coplana se opět chopil jiný herec. A je třeba uznat, že Lang Jeffries se do ní náramně hodil. I tato coplanovka totiž patří k drsnějším eurospy, kde se agent věnuje více akci, než posedávání po nočních klubech a milostným dobrodružstvím. Navíc jsou akční scény často hodně nápadité, ačkoli je fakt, že nabízí pohled na až moc velkou spoustu tehdejších „triků“. Neschází ani nějaký ten bizár (schůzka na horské dráze) a vlastně jediným mínusem je, že film vypadá přece jen laciněji. Takže i když se příběh odehrává v Mexiku, moc z něj nevidíme. I padouchovo podzemí je tentokrát skromnější. Nicméně, pořád jde o vynikající eurospy.

Další „coplanovka“, další režisér, další herec. A tentokrát je to parádní eurospy. Na místě najdeme klasické ingredience – od courání exotickými ulicemi (Istanbulu), přes podařený jazzový soundtrack až po podzemní skrýš padoucha – ale i něco navíc. Nejde jen o podařenou a rozmanitou akci, ale celkově drsnou atmosféru filmu, kde hrdinové i padouši neváhají používat (na tu dobu) docela velké množství násilí. Jen na okraj bych dodal, že v asi 200 filmech, které jsem viděl a které by se aspoň teoreticky daly označit za eurospy je tento jeden ze dvou, kde kladný hrdina použil nůž. Nicméně pořád jde o srovnání s dneškem o film vlastně krotký.

Agent FX-18 ve filmu podruhé (potřetí, chcete-li) a tentokrát evidentně jako odpověď na bondovky. S novým režisérem přišel i Ken Clark a místo thrilleru dostáváme eurospy. Ve výsledku celý film vypadá, jako by si tvůrci odškrtávali ze seznamu položek správné bondovské formule a doufali, že to nějak vyjde. Na straně jedné není moc co pochválit, ale na straně druhé – na to, že jde o (hodně) laciný eurospy to vlastně tak zlé není.

Režisér Labro vrátil podruhé na filmová plátna Francise Coplana, zcela nepochybně však nejde o pokračování – Fondane žije! Černobílý film úplně ignoruje zvedající se bondovskou vlnu, místo toho dostáváme nekompromisně poctivý špionážní thriller s poměrně realistickou zápletkou s poměrně realistickým dějem a ve strohé tradici 50. let můžeme zapomenout na různé rekvizity, kterými žánr obohatil James Bond, The Man from U.N.C.L.E. a eurospy filmy. Zde sledujeme tým agentů, kteří se snaží rozplést krádež technologie za pomoci logiky i pěstí. A skvělé je, že detektivní i akční stránka filmu je vyvážená.

První filmové dobrodružství Francise Coplana je film zvláštně rozkročený mezi dvěma érami či přístupy. Na straně jedné tu máme klasické typy tajných agentů, kteří se v kabátech a s klobouky schází za tmy po parcích či bloudí pustými vilami, na straně druhé Herni Vidal hraje agenta, který neustále vtipkuje a nenechá na pokoji žádnou sukni (což je tak trošku na hraně parodie), ale současně se neváhá řádně ohánět pěstmi (což už je lepší). Film je zkrátka v zásadě starosvětský špionážní thriller, obohacený o předzvěst „bondovské formule“, která žánr převálcuje v šedesátých letech. Nicméně přesně tento „předeurospy“ prvek prostě nějak nefunguje, na rozdíl od zbytku filmu.

Zápletka o manželce zavražděného agenta, která pokračuje v misi zní lákavě, ale je fakt, že s jeho smrtí ve filmu asi končí vše zajímavé. Příběh se tak nějak potácí dál, akčních scén je naštěstí pomálu, protože jsou špatnější než špatné, ale ono se především nějak nedostavuje ani nějaké napětí. Máme tady dva náramně směšné vrahy, kteří nevyprodukují ani špetku smíchu, o dalších podivných postavách a postavičkách nemluvě. Ale aspoň se na to celé pěkně dívá.

Film, který se usilovně snaží uchopit „bondovskou formuli“, ale s malým rozpočtem a minimem nápadů se to dělá těžko. Příběh je jen obtížně čitelný, ale ani vlastně není potřeba ho řešit, jdeme od jedné rvačky ke druhé (ačkoli třeba aréna na koridu tvoří pro jednu z nich zajímavé prostředí). Roger Browne roli agenta zvládá schopně, má kolem sebe pár pěkných hereček, k tomu hraje fajn soundtrack, a kromě pár pěkných pohledů na Paříž si můžeme užít i neobvyklý výlet do ulic Tripolisu. Film sice asi zrovna nenadchne, ale rozhodně ani neurazí.

Dobrodružství vyšetřovatelů pojišťoven je jakási vlastní podkategorie v rámci žánru eurospy. A většinou jde o překvapivě dobré filmy a tento není výjimkou. Brýlatý vyšetřovatel má rozlousknout záhadu podivného řetězce úmrtí a cestuje proto kolem světa. Po cestě jej čeká dostatek výborné akce a hraje mu k tomu i náramně podařený soundtrack. A mimochodem to cestování samo o osobě stojí za hvězdičku. U filmů z této doby mám rád, pokud nabídnou pohled na tehdejší svět, takže jsme ocenil projížďku Hongkongem a Londýnem, ale vyloženě klenotem je Brasilia, protože se dočkáme spousty zajímavých pohledů na teprve se rodící město.