Lima

Je pozoruhodné, že něco takového vzniklo v době již utužující se normalizace, kdy spousta novovlných filmařů byla již v klatbě. Tohle je těžko uchopitelný film, žánrově nezařaditelný, něco mezi hororem a temnou pohádkou, poetické vyprávění, který nelze brát rozumem, spíše ho jenom procítit. Ale ještě více, než odvážný Jirešův přístup k divákovi (takové to „tady to máte a poperte se s tím jak chcete“) oceňuji práci výtvarnice Ester Krumbachové, která se tady fakt vyřádila a mnohé její vizuální kompozice jsou nezapomenutelné. Pro mnoho diváků ve výsledku těžko stravitelný filmový experiment, který mě pro svoji jinakost celkem bavil, ale ti tak byl pro mě místama těžkým oříškem k rozlousknutí. Ovšem je dobré vědět, že pedofilové nosí náhrdelník ze zvířecích zubů :o)

Vždycky to tak bylo. Vždycky. U každého filmu, který (re)definoval sci-fi žánr, byly značně protichůdné reakce, teprve čas, ten nejspravedlivější soudce, pomohl rozřešit dilema o „nesmrtelnosti“ díla. To platilo i o Kubrickově ´Odysee´ samotné, kterou ve své době milovaly hippie kruhy, ale zámořští kritici a mainstreamové publikum jí odzívali. Přitom s Nolanem je to jako s drahým vínem. Když vám chutná a víte, že je vám po něm dobře, odpustíte mu i trocha té trpkosti a budete se k němu rádi vracet. Nolan není krabicový bílý, které pochlastávají bezdomovci u Hlaváku, ale opravdu prověřený archivní ročník odněkud z Bordeaux. Levný krabicový bílý je dnes většina dnešní kinematografie, zejména všechny ty komiksové přepisy na x-tý způsob, které už gurmány nudí. Ale Nolan umí pořád překvapit, a jak stárne, tím jsou jeho filmy epičtější, vypravěčsky rozmáchlejší, zkrátka filmařsky ambicioznější a přitom se zaměřují více na niterné pocity jedinců, do popředí spielbergovsky vystupuje prostý lidský rozměr (viz třetí Batman). Jenže stejně jsem nebyl připraven na to, co mě čeká. ´Interstellar´ je tak ambiciozní a odvážný ve svém sdělení, svojí málokdy vídanou vypravěčskou strukturou, že na vás buď dolehne jako obrovský balvan, nebo se naopak budete po něm cítit povzneseně. Záleží na vaší nátuře. A mohl bych v superlativech pokračovat, třeba originálním a ve filmu dosud neviděným pojetím postupné zkázy našeho ekosystému, to vše přitom z pohledu jedné rodiny (podobně jako ve Spielbergově ´Válce světů´, či ´Blízkých setkání třetího druhu´), dechberoucími vesmírnými kompozicemi, přitom zachovávající vážný vědecký rozměr a fyzikální zákony (i když – to je na delší diskuzi). A přitom všem dokáže být vyprávění niterné a myšlenkově podnětné. Nolan je člověk s velkým srdcem a kdo se bojí upřímně podaných emocí, myšlenek točících se kolem údělu rodiny a tíže odpovědnosti přinést na svět potomka, ten možná tohle neocení. ____ Ale bude ode mě odvážné tvrdit, že minimálně půlku pozitivního dojmu z filmu v mých očích udělal samotný Matthew McConaughey? Herec tak tvárný, s takovou šíří emocionálních poloh, až to bere dech. Matthewe, ještě jednou budeš ve společnosti nějaké druhořadé herecké pipky ukazovat svoje tricáky a přetáhnu tě tím surfovacím prknem z jedné z tvých bývalých zapomenutelných komedií, které si zahrabal (bohudík) již před lety někam do plážového písku.

Uřvaná, přeplácaná, předigitalizovaná kravina v rytmu nigga gangsta rapu. Prostě klasičtí Liebesman s Bayem, kteří jako vždy neznají míru. Už mi tam při prupovídkách želv chyběl jenom Eminem, který by si s Rafaelem plácnul "high five".

Vysoká škola „machiavellištiny“, ve které by se, kdyby se dívali, určitě našla velká většina příživníků v našem slovutném parlamentu. A je lhostejno, jestli jste demokrat či republikán, socan, či odeesák, nakonec se v tý špíně moci smočíte všichni. Takže konečně tu máme seriál, který nesází na rádoby šokující zvraty, či již okoukané „háčky“ na konci každého dílu, aby se nadržený divák zase příště uráčil přilézt k obrazovce. Naopak, je tu velmi důmyslný scénář, ze kterého chvílemi mrazí a kde si svoji politickou svini doslova vychutává Kevin Spacey, i se svými nezvyklými monology přímo na kameru. Člověk se jenom nesmí nechat odradit slabším rozjezdem, protože to nejlepší přichází s pozdějšími díly a ke konci to vše fantasticky graduje. Tak šup sem s 2.sérií. ___ 2.série je ještě lepší. Tvůrci osekali vedlejší dějové linie na minimum, ubrali na počtu Underwoodových protivníků a nechali ho čelit jedinému silnému, což seriálu prospělo. Závěrečné díly jsou emocionální masakr, poslední záběr je pohled pro bohy a Franka Underwooda tímto oficiálně vyhlašuji největší lidskou špínou v historii TV tvorby.

Tak precizní, soustředěnou režií se moc filmů dneška chlubit nemůže. Každý pohled herců, každý záběr, tu má své místo. Do „červené knihovny“, jak tady někteří píši, má tohle hodně daleko. Samozřejmě, někteří škarohlídi jí tam třeba najít můžou, hlavně v závěrečném vyvrcholení příběhu, ale s tím se holt nedá nic dělat. Kate Winslet fantastická a charisma Joshe Brolina je nezměrné.

Vynikající seriál, který v našich končinách bohužel uniká širšímu diváckému ohlasu. Je to přesně tak, jak se o tomhle počinu píše v jedné zahraniční recenzi: „Je lehké to obdivovat, ale těžké milovat.“ Obdivovat díky pefektnímu řemeslu, do detailu vypiplané dobové výpravě (80.léta 20.století) a přesnými herci konče, od těch nejmenších vedlejších rolích, až po ty hlavní. A těžko milovat proto, že s hlavní hereckou dvojkou je to jako s televizním kolegou, sériovým vrahem Dexterem. I v jeho případě, stejně jako s přítomnou dvojkou hrdinů v rolích sovětských špionů KGB, víme, že to co dělají, není zrovna košér (a někdy i za hranou toho, co bychom čekali u oblíbených titulních postav), ale stejně jim svým způsobem fandíme. Vytváříme si k nim ambivalentní vztah – na jedné straně nás jako zapálení KGB špioni iritují, protože podkopávají základy společnosti, která jim otevřela svoji náruč, na straně druhé jsou nám sympatičtí, i tím, že to nejsou vymyté mozky, mají svůj názor a působí sympaticky (jejich představitelé Kerri Russell a Matthew Rhys jsou mým novým hereckým objevem). Casting je vůbec triumfem tohoto seriálu. Hlavně mě baví známý „vedlejšák“ Noah Emmerich coby agent CIA, který vyzařuje respekt a z některých jeho monologů úplně mrazí a výborná je i neznámá Alison Wright, coby manipulovatelná naivní slepička Martha. Scenář je pak zcela nepředvídatelný, vine se dopředu neodhadnutelnými cestičkami, takže nic pro lobotomizované diváky, odkojené standartní bezduchou TV zábavou, u které se dá žehlit. Snad jen vyvrcholení v poslední části 1.série bych si představoval razantnější, vzhledem k tomu, co po celou dobu slibovala a také úvodní pilot nenavnadí dostatečně a do druhého dílu se někdo možná bude nutit. Ale dejte tomu šanci, vážně. Každopádně už se těším na 2.sérii, která je prý kvalitativně ještě o třídu výše.

Plakátové info: PŘÍRODA ZEŠÍLELA!!! NEJVÝBUŠNĚJŠÍ SCI-FI FILM, KTERÝ KDY BYL NATOČEN!!! ___ Tak vida, Stephen Hawking se mýlil :o) To, co může zničit planetu Zemi, není Higgsův boson, ale podle tvůrců „částice E-112“ (něco jako „tekutý kámen“, který při účinku vzduchu zvětšuje svůj objem a vybuchuje), hned jsem o něco chytřejší. No, být profesionálním geologem, třískám zoufalstvím hlavou o zeď. Natočené to není zle, exteriéry i interiéry jsou uvěřitelné, žádné do očí bijící zadní projekce a kulisy krápníkové jeskyně skutečně vypadají jako krápníková jeskyně. Ale tomu filmu chybí prostě jakkýkoliv prvek uvěřitelnosti, pavědeckými teoriemi počínaje a uhozenými dějovými prvky konče (jakože pro lepší průzkum účinku zemského jádra stačí vlézt o několik desítek metrů níže do jeskyně na provazovém žebříku). A scéna, kdy šerif po telefonu hlavnímu hrdinovi vysvětluje, že mu za oknem při zemětřesení vyrostla sopka (která se při pohledu z okna za jeho siluetou tyčí v celé své kuželovité majestátnosti), ve vás spolehlivě vyvolá salvu smíchu. Ale vlastně že se vůbec divím, když pod producentskými křídly to měl na starosti Sam Katzman, proslulý béčkový producent, který to sekal jak Baťa cvičky a naše sci-fi srdéčka oblažil perlami typu THE GIANT CLAW z roku 1957. Tohle není tak zábavně blbé, spíše jen takové nanicovaté.

Plakátové info: TERROR V NEBI!! CO ZA ZÁHADNOU SÍLU PŘEVZALO KONTROLU ŘÍZENÍ LETU?? ___ Dnes již úplně zapomenutý sci-fi kousek, který stavbou děje vypadá jako jedna z episod tehdy (v 60.letech) populárního mysteriózního TV seriálu „Twilight Zone“, kterou v jednom ze svých dílů parodujou i Simpsonovi. Tohle není laciný nízkorozpočťák, který by se dal zesměšnit, nebo aspoň se tak většinu stopáže úspěšně tváří. První půlhodinu bych prostříhal, všechny ty debaty u kafíčka, které děj nikam neposuvají, ale zase díky krátké stopáži se dají přežít. Když pak dojde na „unesení letadla“, začne se film na chvilku nácházet v béčkových vodách. V onom „záhadném světě“, kde – slovy jednoho z protagonistů – „neexistuje čas, mnulost, přítomnost ani budoucnost“, chodí místní bytosti zásadně v černých kalhotách a bílých košilích a nechybí takové dada momenty, jako následující dialog mezi dvěma hlavními postavami: „Mě netluče srdce, zvláštní.“ – „Ukažte…(šáhne si pod sako), mě také ne. Pozoruhodné.“ Závěrečnou pointu bych si teda představoval údernější, ale i ten protiválečný apel je vlastně docela fajn. Ve výsledku to prošumí hlavou, ale křivého slova bych proti tomu říci nemohl.

Plakátové info: PŘISTAŇTE NA MĚSÍC S NEOHROŽENÝMI PRVNÍMI ASTRONAUTY!!! ____ Nenechal jsem se ovlivnit příšernými zámořskými ohlasy, ale i tak to byla špatenka, přátelé. Na technické pitomosti (které tady obšírně zmiňuje zelvopyr) jsem u sci-fi ze Zlatého věku tak nějak již zvyklý, takže jsem blahosklonně přehlédl, že přetížení při startu působí jenom na lidi a ne na zvířata, meteority (tedy v reálu polystyrenové balvany) se po dopadu na měsíční povrch odrážejí jako tenisáky, na Měsíci je dýchatelný kyslík, takže ani nepotřebujete čelní sklo na přilbě atd. atd. (bylo by to na dlouho). Je ale tak nějak zarážející, že o pouhých 8 let Kubrickova ´Odyssea´ je o světelné míle technicky vyspělejší a bez jakýchkoliv nonsensů. Co oceňuji, že při zobrazení postav je tady znát určitá snaha film ozvláštnit psychologickým vývojem. Takže tu máme 12 astronautů – každý z jiné krajiny – a minimálně třenice mezi zástupci Izraele a Německa dokážou vytrhnout z letargie (tady ale zase krutě nesedí počty, viz. Izraelcova výtka směrem k Němcovi: „Vaše země zabila sto tisíc lidí mé vlasti.“), co mi naopak přišlo blbé je fakt, že nejdelší entrée v úvodu má Američan, samozřejmě kapitán, s vizáží typického alfa-samce s ostře řezanými rysy, který je o půl hlavy vyšší než všichni ostatní. Že mě to vůbec překvapuje u země, kde ani nerozlišují mezi Ruskem, Chorvatskem a Českou republikou (viz. třeba moje nedávná zkušenost z poslechu komentování tenisového zápasu Rusky Makarovové na tenisovém US Open). Ale to všechno by se dalo přežít, ale ten film je straaaašně utahaný, bez tempa, tvůrčího zápalu. Herci hrají všichni mizerně, mnohokrát použitý disharmonický hudební prvek mi málem propálil díru do hlavy a asi tak od 30.minuty se jsem už jenom modlil, ať to skončí, což se mi často nestává. Za co 1*? Za celkem příjemnou vizuální stránku měsíční krajiny, možná, že i širokoúhlý vyčištěný obraz sehrál svoje.

Plakátové info: ZEMI BYLO DÁNO 24 HODIN, ABY SE VZDALA!!! TAJEMNÝ NEPŘÍTEL VZDORUJE VĚDĚ!!! VE VÁLCE NA ŽIVOT A NA SMRT CELÉ CIVILIZACE!!! ___ Svět filmu je nespravedlivý. Filmy jako ´Robot Monster´, či dílka Eda Wooda jsou všem fandům notoricky známy a tahle libůstka, které se jim co do nechtěné zábavnosti vyrovná, zapadla prachem. Být v managementu ´Festivalu otrlého diváka´, okamžitě po tomhle kousku šáhnu. Tohle musíte milovat. Film, ve kterém útočí hromádky shrabané hlíny (tedy stopy neviditelných nepřátel, mnohokrát zrecyklovaných ze stejného záběru, ale pod jiným úhlem), zombie se likvidují vysokofrekvenčním zvukem, neviditelní mimozemští duchové se chytají do vrstvy akrylové barvy na postiženém těle (aby nemohli utéct potními póry), do toho hromada sestříhaných katastrof, demolicí a záběrů z dokumentů ze 2.světové války a jiných pramenů atd. atd. Do toho ochotničtí herci (kde jediný, kdo trochu splňuje kritéria normálního herectví, je matador John Agar) vynášejí perly typu: „Jsme neviditelní, neviditelní. Je to dávno, co jsme se naučili změnit strukturu buněk našich těl. Užíváme mrtvá těla, abychom mohli s vámi komunikovat“, patetický hlas vypravěče perlí také: „Skrze celý svět mrtvá těla opouštějí hřbitovy. Mrtvá těla, která zabíjejí, ale nemohou být zabita.“ a vše je obaleno do laciného vizuálu, kdy potěší i známé prostředí Bronson kaňonu v Kalifornii, kde se točil i legendární, již mnou zmíněný ´Robot Monster´. A ani bych se nedivil, kdyby stěžejní situace z filmu – skupina lidí uzavřenáv bunkru, obklopeném hordou zombie – nebyla inspirací pro Romera a jeho ´Noc oživlých mrtvol´ z roku 1968. Bavil jsem se výborně všudypřítomnou zhovadilostí, což určitě nebyl záměr tvůrců a s nadhodnocením tentokrát nemám problém :o)