Dudek

Velmi povedený pohled na neobyčejný život jedné netradiční rodinky. Wes Anderson mohl natočit hlubokou sondu do duší jednotlivých hrdinů a natočit povedené drama, jenže jeho přirozenějším žánrem je komedie a přesně podle toho k Takové zvláštní rodince přistupuje. S jednotlivými hrdiny jsme seznámeni v samotném úvodu a teď zbývá kupa času na odhalování spleti jednotlivých vztahů a zejména nejniternějších pocitů. Díky zajímavému nadhledu a povedený fórkům je snímek oživen, díky čemuž nenudí ani v jednom okamžiku.

Zajímavý námět tu troskotá na nepovedeném scénáři. Celý film je založen primárně na oblíbenosti trhlíků a s ničím jiným si nedělá starosti. Fanoušci Looney Tunes - mezi něž patřím - sice budou potěšeny pár zajímavými odkazy na starší seriálky, ale to je tak všechno co tenhle kupodivu velmi špatní snímek nabízí. Dvojnásobná škoda je to také kvůli hvězdnému obsazení, které krom známých hereckých tváří doplňují ještě slavní hráči, kteří věru nehrají nijak špatné. Jednou za rok se na to ale podívat dá. 40%

Poltergeist je v mnohém velice zvláštním hororem. Už samotný přístup k látce vypovídá o tom, že Tobe Hooper nechtěl natočit tradiční žánrovku, ale trochu si se snímkem pohrát. Pokud se zaposloucháme do mimořádně se hodícího hudebního doprovodu, můžeme v něm identifikovat něco jako náznaky dětské ukolébavky, což samo o sobě ukazuje, že tady také půjde zejména o ty malé caparty a hrůza se bude čerpat převážně skrze ně. Jenže to je právě tím největším problémem, děti jsou tu extrémně nesympatické, hlavně ten fakan Robbie, kterého naštěstí scénárista pěkně odklidil, aby se moc nepletl. Vlastně se celou dobu nic mimořádného neděje, až na pár scén, které se opravdu povedli a zachraňují tak film před potopením se do podprůměrných močálů. Mezi ty opravdu povedené patří závěr, který se nese v ultrabéčkovém stylu, jinak je to jenom vata a zase vata.

Tak tohle bylo opravdu veliké překvapení. Už na samotném počátku nám tvůrci ukázali jakým směrem se chtějí pohybovat. Celá první pasáž tak vyznívá spíše jako detektivní thriller, kde několik bizardních figurek pátrá po příšeře, která pomalu likviduje zdejší potápěče. Zatímco extravagantní milionář je skálopevně přesvědčen, že se jedná o obyčejného krokodýla, ostatní osazenstvo očekává spíše nějaký daleko zajímavější objev, prehistorickou příšeru. Tady bych rád pochválil skvělou práci režiséra, který diváka zatáhne přímo do nitra příběhu a v malých náznacích mu pomalu objasňuje celou tu záhadu, ten si tak může představovat, že je sám přímým účastníkem děje. Když se snímek přehoupne přes polovinu je razantně změněno i jeho tempo, což rozhodně není na škodu, přestože první pasáž ještě ani nezačala nudit. Místo pomalého budování atmosféry je nám představen ještěr v plné parádě a my se pomalu dozvídáme odkud se tu vlastně vzal a z jakého důvodu přetrvává. Není třeba ani nijak více upozorňovat, že tyhle důvody jsou pořádně praštěné, vzhledem k celkovému pojetí příběhu si ovšem není třeba klepat na čelo, neboť Jezero velice umně pojí nefalšovaný temný thriller a černou komedii. Spolu se skvělým hudebním doprovodem začíná hon na tu vraždící bestii, při němž se s tím roztomilým zvířátkem pomalu seznamujeme a začínáme chápat milionáře a jeho lásku k němu, stejně jako u Konga zde začneme zabijáka obdivovat a pomalu začneme zjistit, že za tím obludným tělem se přece jen schovává hodné zvířátko. Jezero sice má své chyby a ne všude funguje tak jak by si autoři přáli, na svůj rozpočet se ale jedná o velmi příjemné dílko, které nikoho neurazí. A ten humor, to je vážně chuťovka.

Překvapivě opravdu parádní pohádka s klasickým naivním pohledem na svět. Jediné, co jí tak trochu schazuje jsou velice jednoduché texty písní a necharismatický princ, vše ostatní funguje bravurně a Jan Třiska je jako vždy dokonalý. 90%

Mnichov rozhodně není špatný film, právě naopak, Spielberg se opět ukázal jako skvělý režisér, ale opět s ním mám jeden problém, který není zrovna malého rázu, necítil jsem vůbec žádné emoce. Zatímco tajní agenti Mosadu likvidovali jednoho teroristu za druhým, já byl chladný jako mrtvola, což rozhodně není dobře - bohužel přesně ten samý problém jen měl i u Schindlerova seznamu, což už o něčem vypovídá. Od snímku podobného ražení očekávám nějaké napětí nebo alespoň vyvolání smutku. Nedokážu si odpovědět, v čem je problém. Všechny složky fungovaly více než dobře, vynikající hudební doprovod, nadprůměrné herecké výkony a velice slušný scénář nabízejí režisérovi ohromný potenciál, který je však třeba použít s jistou razancí, všechny složky je třeba spojit v jednu, která musí zabírat jednou velkou silou a ne se rozdělit na elementy. Připadá mi to, jako by Spielberg strojově převedl na plátno jeden scénář a více se tím nezabýval, což samo o sobě jistě stojí za přemýšlení. Stejně tak jako fakt, že se jedná o režiséra, který spíše než vážná dramata zvládá natočit komerčně úspěšné snímky jednoduššího ražení (ne tolik vážné), avšak se stejně hlubokým morálním poselstvím. 60%

Už jsem to psal několikrát, ale stejně považuji za vhodné připomenout, že nejsem zrovna milovníkem romantických příběhů a spíše se jim vyhýbám. Možná právě proto jsem byl v několika posledních dnech mile překvapen, neboť dva východní filmy romantického žánru mě nejen oslovily, ale dokonce jsem si je jistým způsobem oblíbil – zamiloval; tím druhým je Moment to Remember. Oba dva snímky pojí krom východního místa vzniku též přesně zaškatulkování, spíše než o romantický příběh v pravém slova smyslu se totiž jedná o příběh baladický, a to jak ve smyslu samotného vyprávění, tak i kvůli celkovému pojetí příběhu. Il Mare mě oslovilo mnohem více, než výše jmenovaný Moment to Remember a to zejména díky stabilnějšímu ději bez zbytečných odboček, ale také překvapivě velice nadprůměrnou režií a funkčností ostatních složek. Byl jsem nadmíru zaujat volbou barev, která u asijských filmů hraje velice důležitou roli. Režisér zde pracuje zejména s chladnějšími barvami, v nichž můžeme hledat jistou symboliku k samotnému příběhu, neboť chladnost může být v tomto případě ekvivalentem k odstupu, který od sebe oba hrdinové mají. Zde se však s barevností pracuje mnohem více, než jak tomu bylo doposud. Ona vůbec koncepce obrazu hraje v tomto snímku asi nejdůležitější roli, samozřejmě mluvím pouze o technické stránce U Il Mare je třeba ocenit i ostatní elementy, jako je například scénář, který přináší velice zajímavý a v dnešní době originální scénář nebo herecké výkony, na nichž celý příběh stojí. Vlastně když takhle pátrám v paměti, tak nelze nic jiného než chválit, neboť tenhle snímek je to nejlepší, co jsem v poslední době viděl. 100%

Jak jsem si přečetl zdejší komentáře, vyzobu z každého kousek, neboť všichni zde mají určitým způsobem pravdu. Vadí nevadí je jeden z nejhorších pořadů, které kdy šli na obrazovkách naší největší veřejnoprávní televize, nejenže se jedná o komedii nebo spíše zachytávání různě vtipných fragmentů v několika situacích, která vůbec není legrační, ale zároveň se to chová, jako by byl pravdou opak. Narozdíl od našeho Neváhej a toč! a duplikátu Natočto! jde tenhle paskvil do extrému, vtipy tu nejsou ani tak trapné, jako spíše nepochopitelné. U něčeho tak ubohého se zmůžete tak akorát na krátké: "Ehm?" a zdrceně se budete ptát, co tohle má sakra být? Do ještě většího extrému tohle celé posílá moderátor, který se neustále kření, jako by říkal, tohle bude opravdu vtipné, snad se zvednete ze země, jeho grimasy jsou však to nejlepší na celém pořadu - naprostý souhlas s Civalem. Doporučuji obloukem se vyhnout. 0%

Neobyčejně působivé drama o uprchlých vězních netěží jen na skvělých dialozích, ale zejména na úžasném scénáři. Na trestance se zde pohlíží jako na obyčejné lidi, kteří svých skutků sice nelitují, ale zároveň jsou z etického hlediska nevinni nebo by je tak měl divák alespoň shledat. Přestože se jedná o skvadru, kterou bychom nejspíše nechtěli potkat, jsou to zároveň lidé, kteří mají své city a chtějí to někam dotáhnout. Snímek je podkreslen povedeným hudebním doprovodem a ani herecké výkony nijak zásadně neselhávají. Režisér pracuje více než skvěle, jasným důkazem je třeba scéna, kdy hlavní hrdinové natrefí na nevěstinec. Celá scéna je podána jako objevení ráje nebo nějakého pokladu a na diváka z ní přímo číší její podmanivost a zejména nadšení trestanců, kterým žena schází již pěkně dlouhou dobu. Přesto je však celý děj postaven zejména na výborném scénáři, který nás pomalu zatahuje do nejzažších zákoutí duše jednotlivých představitelů, čím více se o nich dozvídáme, tím více jich litujeme a jejich skutky z minulosti jim odpouštíme. Největší eso scénáře je ale postupný vývoj charakterů, můžeme si všimnou změny chování po opuštění věznice, kdy se ještě jedná o šťastné muže, kteří si užívají volnosti, jenže čím déle jsou venku, tím více na ně doléhá tíha okolí, pomalu si uvědomují, že o ně skoro nikdo nestojí a za své skutky budou muset pikat až do skonání. Přesto jsou však charaktery některých z nich diametrálně odlišné; někteří se vyvíjí rychleji a jiní musejí na postup, byť jen malinký, čekat až do konce snímku. Jasně je to vidět na samotném začátku, kdy se pokouší užít si s ovcí, a konci - tam se totiž vracejí pomalu do zajetých kolejí (nebudeme spoilerovat). 80%

I přes svou délku, viděl jsem director's cut, si mě dokázal snímek Nae meorisokui jiugae udržet od začátku do konce. Nefalšovaný romantický příběh bez jediné vady a zbytečného patosu dokonale ukazuje, jak asijské filmy dokáží pracovat s emocemi diváka. Něco tak krásného a smutného jsem neviděl pořádně dlouhou dobu, pokud tedy někdy. Cítil jsem, jak mi hrdinové mluví přímo do duše, chápal jsem jejich chování a litoval jsem je. Narozdíl od Rob Roye si nemyslím, že by prostřední pasáži něco scházelo, ba právě naopak, označil bych ji za nejpovedenější a film by bez ní nemohl fungovat tak bezvadně. Srovnávání s My Sassy Girl bych se ale vyhnul, neboť se jedná o snímky pracující s naprosto jinými city a fungující na jiné fázi. Zatímco Moment to Remember lze označit za citové vydírání, neboť pracuje zejména s těmi nejniternějšími pocity smutku, beznaděje a zoufalství, My Sassy Girl člověka příjemně zahřeje, protože se jedná o snímek radostný s příjemným koncem a hřejivým dějem, kde skoro nemáme možnost smutnit. Jasných 100%