ORIN

Filmů o dysfunkčních rodinách na americké nezávislé scéně pomalu ale jistě přibývá. Tento patří svým obsazením k těm kvalitnějším, leč po obsahové stránce je stejně dysfunkční jako postavy ve filmu, dramatická výstavba téměř veškerá žádná. Jde spíše o sérii scének, které drží pohromadě jen díky hereckým výkonům Matthewa Perryho, Lauren Graham, Bena Fostera a Ginnifer Goodwin.

"High five, low five, down low, too slow."

Der Film '08  -  Nejlepší švýcarský hraný film roku 2008. Občas trochu morbidní, občas černohumorné, někdy poněkud existenciální drama o mladém studentovi Emilovi, který se zamiluje do zpěvačky Larissy. Pod záminkou v podobě rodinné tragédie je Emilovi umožněno se setkat s Larissinými rodiči jakožto jejím přítelem. [==] Film o změnách, které člověk musí občas podniknout, aby se pod tíhou vlastních stereotypů neudusil. Solidní 4*.

Der Film '08 - Sladkobolná, kýčovitá, nesmírně otravná a rádoby televizní inscenace s nádechem japonské tematiky, děkuji nechci.

Dva borci si přijdou pro vajíčka, zmerčí mamku, zmerčí taťku, zmerčí kluka. Zmerčí celou rodinu, režisér pak zmerčí i diváka, zmerčení jsou vlastně i ti dva borci, kteří jdou pak pryč stejně jako zmerčený divák. Jediný nezmerčený zůstává jen Haneke. 5* jak vyšitých.

Pokud bych se rozepsal, bylo by to v podstatě stejné jako tady. Takže jen krátce, opět nesmírně kvalitní dětští herci, především představitel hlavní role, výborná kamera, neméně dobrý hudební motiv a pomalu se odvíjející příběh s mnoha silnými momenty. Tleskám.

První seznámení s bratry Dardennovými. Schopnost vyprávět ve své podstatě velmi silné příběhy se nedá tvůrcům v žádném případě upřít. Jak píše Tetsuo v komentáři na jiný film bratrů, věrnost realitě je obdivuhodná, několikrát jsem se nad tímto faktem pozastavil. Film mě na jednu stranu nechal po celou dobu sledování chladným, na druhou jsem se po konci přistihl, jak o něm neustále přemýšlím. Zasloužené 4*.

Dorota Kędzierzawská je zatím mým posledním režisérským objevem (08/2010). Točí výhradně minimalistické filmy někdy s až banálním dějem, přesto dokáže na malém prostoru, s minimem herců odvyprávět sugestivní příběhy, které vyvolají silné emoce. V každém ze snímků, které jsem doposud zhlédl, vystupuje jedinec "odstrčený" na okraj společnosti, v níž si obtížně hledá místo. Film Wrony odkrývá osud mladé dívky, jíž se nedostává lásky a pochopení od vlastní matky. Rozhodne se proto k útěku a s sebou přibere i "rukojmí". Rozvláčný a nepříliš postupující děj je upozaděn, film se špetkou psychologického podtextu sází především na silnou atmosféru a kvalitní herectví. Cit režisérky pro vedení dětských herců je neuvěřitelný, ve výrazu tváří mladých představitelů hlavních rolí je možno vyčíst velké množství emocí, které ve mně jako v divákovi vyvolalo neskrývané nadšení. Ještě malý dodatek. Jak ve Vránách, tak i v ostatních filmech hlavní (anti)hrdina plánuje nějaký čin, kterým sám sebe a v podstatě i diváka jakoby vytrhává z reality (podobnost snovým sekvencím), krátce poté je čin buď přímo hlavní postavou (v tomto případě), anebo něčím či někým shůry "utnut" návratem zpět do skutečného světa skutečných lidí. Proces percepce je tím ještě zesílen. Zasloužených 5*.

Brutální Eman s holou prdelí.

Nejodvážnější český filmový projekt za poslední léta. V době, kdy domácí produkci v uplynulé dekádě suverénně vévodí "chcípácký film", pro mě Tobruk představuje něco jako malý zázrak, malé zjevení. Bez záruky návratnosti se pustit na české poměry do tak velkého plánu, nezbývá mi než před tvůrci smeknout. Přiznám se, že jsem snímku nevěřil. Nicméně zvědavost zvítězila a do kina jsem zavítal. Naštěstí byly mé obavy rozptýleny hned po několika minutách projekce. V hlavě mi utkvěla poslední věta Bluntmanova komentáře k tomuto filmu. Gitaiovy filmy Tobruk opravdu připomíná, nejvíce Kippur (tematicky nejblíže), jeden ze tří, které jsem měl možnost od Amose Gitaie zhlédnout. Vcelku mě zaujal článek o autorském záměru publikovaný na oficiálních stránkách, pod nímž je podepsán režisér a scénárista Václav Marhoul. Tam doslova píše: "Jsou dva druhy válečných filmů. Prvním je filmový popis dané historické události, která událost zobrazuje jen svým vnějškem, svojí formou a spíše rezignuje na jednotlivé životní osudy vojáků, kteří se jí účastnili. Druhou možností (a tou je případ zamýšleného filmu TOBRUK) je postižení niterných pocitů lidí, kteří se dostali do vypjaté situace. [...] Ambicí zamýšleného filmu TOBRUK je, že nemá fungovat jen pro pamětníky a pro diváky se zálibou ve vojenské historii. Měl by být sdělný pro většinové obecenstvo, měl by nabízet základní otázky ve smyslu hledání lidských hodnot s tím, že na tyto otázky nesmí nabízet z komplikované skutečnosti jen takový obraz, jaký dokáže většina diváků bez problémů přijmout." O tomto tvrzení by se dalo sáhodlouze polemizovat. Můj názor je takový, že Tobruk, ač se navenek tak možná tváří, osudy jednotlivých vojáků téměř neodkrývá, divák o nich neví téměř nic. Jsou jen náhodně vybranými, na kterých je bitva o Tobruk zobrazena. Přijde mi, že si režisér ve výše dvou zkráceně uvedených tvrzeních protiřečí. Právě klasický válečný film je určen většinovému obecenstvu, jelikož nároky na diváckou pozornost a spoluutváření děje nejsou příliš vysoké. Tento film není pro každého, proto osobně neočekávám nějaké závratné tržby. Velkou nápovědu mi dal samotný konec, který bude konzumnímu diváku dle mě spíše proti srsti a z kina odejde "nespokojen". Také mi občas přišlo, že Marhoul motá páté přes deváté, jako by občas nevěděl, co přesně chce natočit. Nicméně je až s podivem, že podobný film mohl vzniknout právě u nás. Tobruk je kvalitním počinem, ale minimálně v domácím prostředí zůstane nedoceněn, i když Český lev za kameru je téměř jistý. Dvěma slovy: minimalistický (velko)film. A taky za tu odvahu musím dát 4*.