ORIN

Kultovní žánrový crossover, jehož příběh distribuce je snad ještě silnější než ten filmový, balancuje na hraně detektivního příběhu, hororu, thrilleru a částečně snad i muzikálu. Závěrečná pointa už dnes možná nemá tak šokující efekt jako před čtyřiceti lety, nicméně stále dokáže diváka svojí myšlenkovou hloubkou překvapit - ostatně jako celý film, který působí nesmírně kompaktním a uvolněným sedmdesátkovým dojmem (včetně hudebních intermezz).

Film o vnitřní i vnější izolaci (člověka/národa), čistých ideálech i naivitě a o plynutí času, kdy se akt agrese jeví dříve či později jako nevyhnutelný. Těžko lze postavě Dalajlámy vyčítat pasivitu, která vlastně vychází z podstaty jeho vlastní existence tibetského duchovního vůdce. Výjimečná kamera Rogera Deakinse a hudba Philipa Glasse.

Nesmírně osvěžující film v tom smyslu, že má s dalšími filmy marvelovského universa pramálo společného (se Zemí film pojí jen postava Petera Quilla a pár 70s/80s fláků), a tak si může dovolit vyprávět v podstatě, o čem chce. Prostě taková vesmírná blbina na pokračování, u které člověk může vypnout a bavit se - a možná pochytit pár metafor.

Působivé dílo ve své přímočarosti, relativní jednoduchosti a jisté povrchnosti. Film se divákovi snaží navodit pocity a vnímání postav jak na rovině vyprávění (omezené vědění postav - divák ví stejně jako postavy nebo jen o málo víc), tak na rovině stylu (stížená orientace diváka v prostoru, silně přeexponované záběry, filtry), přičemž se soustředí téměř výhradně na interakci mezi postavami/skupinami (v uzavřeném prostředí, kdy se vytváří jednoduchá společenství a "kastovní systém"), která se postupně zvrhává v boj o ukojení základních lidských potřeb a pudovost je jeho hlavním jmenovatelem.

Nejpřesněji zachycený obraz soudobého českého filmu, který mimo naše končiny nikdo nepochopí a bude si ťukat na hlavu. Letmo načrtnuté charaktery, absurdní humor a nulový příběh vystavěný z několika desítek za sebe naskládaných scének. V tom nejlepším slova smyslu "zbytečný" film a velmi úderná facka české kinematografii.

https://www.youtube.com/watch?v=cxUuU1jwMgM

"Look at the stars, look how they shine for you, and everything you do, yeah, they were all yellow." [==] Je zábavné sledovat, jak každého v dětském věku a následném dospívání formuje něco jiného. Pro někoho, kdo vyrůstal v 90. letech a dospěl na přelomu nového tisíciletí, bylo strašně cool předříkávat dialogy z Pulp Fiction nebo Forresta Gumpa, bylo pro něj určující vidět filmy i mnohdy "starší" (O psu, který ukončil válku, Stůj při mně), které se do televize dostaly až za mnohem delší dobu, než je tomu nyní. Tedy pro Masona bylo asi zásadní vidět Temného rytíře, Avatar nebo zažít jako dítě šílenství kolem Harryho Pottera a zpětně na ně vzpomínat jako na filmy svého dětství. Pro někoho jiného, kdo už mezitím dospěl, jen jako na kvalitní filmy, které byly natočeny (mimo HP) někdy před 5 a více lety (sám jsem si musel dohledat, jaké kvalitní počiny vznikly v letech 2008-9). Jinými slovy pro dospívajícího jedince, jenž vnímá svět okolo sebe mnohem intenzivněji a tok času se pro něho jeví jako zpomalený, je důležitý "každy prd", kdežto pro dospělého člověka jde jen o dalších 12 měsíců (pokud neplánoval svatbu, potomka či něco podstatného), kdy byl povětšinou v práci, v lepším případě měl letní dovolenou u moře a zimní na horách - prostě klasický životní stereotyp. Samozřejmě, každý to tak nějak vnitřně ví, když to ale pak vidí na vlasní oči a trochu nad tím přemýšlí, je tím přinejmenším překvapen.

http://www.youtube.com/watch?v=7d0DChU-BF0

Nejde o vyložený průšvih, ale s podobnou látkou se dalo naložit mnohem promyšleněji a komplexněji, i když chápu, že ve své podstatě jde o intimní drama dvou manželů se sci-fi-eko podtextem.

Památkáři jsou zvláštně nevyrovnaným filmem, neobvykle poskládaným a odvyprávěným. Citelná roztříštěnost není pro Clooneyho jako auteura (režiséra a scénáristu) příliš obvyklá, aktuální novinku považuji za jeho nejslabší režisérský počin, ačkoliv ve světle ostatní hollywoodské produkce stále stojí nad jejím průměrem. Naštěstí pocit rozpačitosti, který se zcela jistě v první polovině filmu dostaví, střídá o to lepší v polovině druhé a v závěru.