ORIN

Sociální melodrama s ženskou hrdinkou, rodinné problémy, střet tradičních hodnot s těmi moderními a snad i metafora k americké okupaci po II. světové válce. Všechny tyto atributy jsou zřetelné nejen v Arakure, ale z dostupných zdrojů je většina čitelná i v mnoha dalších Naruseho filmech. Více, i když poněkud abstraktně, ve druhém komentáři. Jinak o Naruseho tvorbě k přečtení např. zde: http://sensesofcinema.com/2003/great-directors/naruse-2/

Ant-Man jako paralela. K čemu? Marvel vs. Tarantino, Rudd vs Downey Jr. Jak to souvisí? Tarantino je velkou část své režijní dráhy známý tím, že si do svých filmů vybírá oblíbené herce, kteří vrchol své kariéry zažili před několika desetiletími, většina z nich figurovala v různých béčkových projektech 70., 80. a 90. let. Marvel je o level výš - vytáhl si ne zrovna herce za zenitem, ale určitě ty, kteří byli talentovaní, leč ne úplně docenění. Kdo by si z fleku vzpomněl na filmy Downeyho Jr. před prvním Iron Manem (já bych dal tak tři). Jistě talentovaný, ale problémový herec vyrostl v superhvězdu až po roce 2008 a dnes s výdělky kolem 80 milionů dolarů ročně patří mezi nejvýdělečnější persony Hollywoodu. S menším rozdílem Paul Rudd, kterého většina zná z tuctových romanťáren nebo filmů, které prvně zmíněné tematizují či parodují. V porovnání s Ant-Manem (jakkoli odlišným od ostatních marvelovek) se nejvíce vybaví filmy Judda Apatowa, konkrétně Čtyricítka na krku, kde si Paul Rudd, respektive jeho postava Pete stěžuje na zvětšující se pupek a plynatost. Teď tu máme Rudda sice o 5-6 let staršího, nicméně v totálně jiné kondici. Ano, musel podstoupit těžký trénink, ale člověk si řekne, že to najednou jde, když za to dostane mnohamilionovou gáži. To, co před 8 lety znamenal Iron Man pro Downeyho Jr., teď znamená Ant-Man pro Rudda s jediným rozdílem, že Rudd tam má pomlčku.

Stefan stále umí a přijde mi, že (padesátkový) áčkový retrofilm by v dnešní době už nikdo jiný nenatočil (snad ještě Marty a Clint). Je poměrně zřetelně vidět jemné přechody mezi rukopisem Spielbergovým a rukopisem bratří Coenů. Přesto považuji Most špionů s ohledem na jeho nesporné kvality a tematické zaměření za Spielbergův nejméně zábavný a napínavý film od Terminálu (když nepočítám Mnichov, se kterým jsem ještě neměl tu čest). Would it help?

Už poměrně dlouhou dobu jsem neviděl film, který by se tak sebejistě a sebevědomě vyjadřoval o určité problematice. Bez skrupulí a bez zbytečných dějových odboček jde k meritu věci, na tento typ filmu sice nezvykle pomalu, ale o to úderněji. Artová story, jejíž rozsah vědění je po většinu doby omezen pouze na postavu agentky Kate, upřednostňuje principy retardace před redundancí. Jinými slovy, pokud divák obdrží nějakou informaci, bude to téměř vždy jednou, nanejvýš dvakrát a to ještě trochu skrytě, jakoby mimoděk. Sicario je mimořádný umělecký počin o tom, jak může probíhat přerozdělování sfér vlivu a moci, jak mistrně manipulovat, a jak precizně naplánované akce trvají v drtivé většině zlomek času. Oscara pro trio Villeneuve-Deakins-Del Toro.

S podobně zaměřenými knižními "young adult" sériemi se v poslední době doslova roztrhl pytel. Mají jistá specifika, díl od dílu se může dost zásadně změnit žánr a to, co funguje na papíře, nemusí fungovat na plátně. Druhý filmový díl Maze Runner (z pravděpodobně plánovaných čtyř) na tom není úplně špatně například oproti Rezistenci. Úplně se změnilo prostředí, podmínky a dystopický svět se rozevřel v celé své komplexnosti. Naštěstí se tvůrci nerozhodli příliš zabředávat do zákonitostí fikčního světa a jsou bez větších výjimek přímočaří, jak jen to jde. Hrdinové stejně jako v prvním Hobitovi nedělají nic jiného, než utíkají. Útěky a honičky jsou to naštěstí nápadité a člověk nemusí přemýšlet nad nějakým hlubším poselstvím, které tam stejně není.

Amy je nový typ ženské hrdinky a Amy Schumer by mohla být budoucnost hollywoodských sebeuvědomělých žánrovek. Pro mnoho lidí může být obhroublost a nevtipnost Amy odrazující a film zadupou do země, pro mě spolu s postavou Billa Hadera, na něhož jsou nabaleny ty další, především ze světa NBA, nesmírně inspirativní a osvěžující. Spoustu narážek a odkazů nepochytí každý, ale kdo je basketbalu znalý, ten bude nadmíru spokojen. Btw LeBron po návratu do Cavs opět dokázal překvapit, tentokrát herecky.

Mendes to ve Spectre zkouší úplně jinak. Bondovské trademarky a vzorce tu vypadají spíš jako "to do list", kde si režisér jen odškrtává jednotlivé položky a dále ho "nezajímají". Můžeme se například jen domnívat, jak spolu jednotlivé lokace souvisí, jaká je mezi nimi kauzální návaznost v rámci vyprávění, aniž bychom si mysleli, že jich je tam tolik jen, protože je to prostě bondovka, ke které to patří. Ony jsou craigovské bondovky sice docela specifické v tom, že na sebe navazují a souvisí spolu, takže se tvůrci mohou zaměřit na vývoj hlavní postavy a další věci. Nejrůznějších obměn a ozvláštnění je ve Spectre ale už přeci jenom moc.

Před zhlédnutím Kill me Three Times je potřeba si dát pozor na tři věci: 1) Simon Pegg tu hraje jiný typ postavy, než je obvyklé; 2) Film se jako komedie jen tváří; 3) I přes poměrně krátkou stopáž se film táhne jako pobřeží Austrálie. Je to docela škoda. Pokud totiž přistoupíte na odlišný koncept a pomalé tempo, film a jeho specifická atmosféra si vás může získat. A na nejlepší vtip se vyplatí počkat si do úplného konce.

Jakože cože?!

Slušná žánrová záležitost, která vhodně kombinuje fikci se skutečnými událostmi. To, co začíná jako typický found footage, končí jako jeskynní survival horor à la The Descent. V českých končinách nevídaný počin.