natynebul

První série Zaklínače je neskutečně dobře zpracovaná. Její tvůrci dokázali snoubit estetiku nejen witcherovských povídek, ale i obecně známé počítačové hry. A vzniklo spojení, které se moc podařilo. Děj dává smysl i nečtenáři (což jsem byla já, když jsem seriál viděla poprvé) a pracuje se s ním přesně tak jako v povídkových knihách (které jsem od té doby stihla slupnout). Věci se jen naťukávají a čtenář/divák musí pokračovat dál, protože netuší, co je jen konečným obsahem jedné povídky/dějové linie a co je komplexně nad rámcem celého příběhu. Obhajuji tak výtky na “nepochopitelné skákání v časových liniích”. Není nepochopitelné. Je zábavné a udržuje napětí. Všichni herci podávají velice dobré výkony. A jsou to těžké výkony — balancují někde mezi stylizací počítačové hry a hluboce osudovým psychologismem. Není jednoduché je snoubit, a přesto se to daří. Stejně dvojaká je i kamera, střih, akční scény. Tvůrci si vybrali těžkou cestu a vyplatila se jim. A Henry Cavill je prostě hot.

Vhled do chasidské brooklynské komunity je ocenitelný, ale jinak minisérie trochu hapruje. Pokud má divák uvěřit tomu, že takto zcela absurdní a iracionální život v židovské komunitě opravdu vypadá, musel by být se stejnou reálností vykreslen i svět Berlína. Ale tak to není, ten je umělý, vykonstruovaný a nepravděpodobný. Zobrazuje hyperkorektní, zdánlivě ideální společnost, do níž stačí jednou nohou vkročit, abyste se stali její součástí. Všichni jsou tam přátelští, mluví anglicky, nikdo vlastně není Berlíňan, natož Němec. Holokaust tady představuje téma ke svačině i na koupaliště. Out of nowhere klišé typu “gay kid in Nigeria” tomu nasazují korunu. Jo, a chtěla bych vidět imigrantku, která se dva dny po příletu dostane na gynekologickou prohlídku… Vyzdvihuji tedy především poutavé kontrastní střihy mezi Estyinou minulostí a současností, tematicky dobře poskládané. Nejzajímavější a asi nejvíc k pozastavení pak byla postava Moisheho, jenž měl za sebou očividně jakousi minulost, která ho dohání, nějaký vnitřní vývoj a závislosti a postoje, které jsou v rozporu s jeho hlubokou vírou. Herečka v hlavní roli mě nezaujala. Snažila se být plná emocí, ale působilo to jen na oko, povrchně, moc jsem jí to nevěřila. Estyina osobnosti zůstala skrytá.

Vlastně velice dobrý film, který na nikoho neukazuje prstem a nekřičí: “Tys to udělal špatně!” Všechny postavy jsou něčím zaštítěné — svědomím, snahou ukočírovat řítící se stát, hierarchií armády, vlastenectvím. Ze způsobu natočení filmu vyplývá jako hlavní důvod, proč se postavy chovají tak, jak se chovají, jejich příslušnost k armádě. Armádní estetika prochází celým filmem a pracuje se s ní perfektně. Stejně jako jsou rovné knoflíky na uniformách, jsou rovné i záběry, stejně rovné jako řady vojáků, jsou rovné i jejich charaktery. Je to esteticky velice působivé a mnoho to vypovídá o tématu lidské strojovosti (a to neberu jako negativní slovo!), které se dá dosáhnout tak snadno.