natynebul

První série Zaklínače je neskutečně dobře zpracovaná. Její tvůrci dokázali snoubit estetiku nejen witcherovských povídek, ale i obecně známé počítačové hry. A vzniklo spojení, které se moc podařilo. Děj dává smysl i nečtenáři (což jsem byla já, když jsem seriál viděla poprvé) a pracuje se s ním přesně tak jako v povídkových knihách (které jsem od té doby stihla slupnout). Věci se jen naťukávají a čtenář/divák musí pokračovat dál, protože netuší, co je jen konečným obsahem jedné povídky/dějové linie a co je komplexně nad rámcem celého příběhu. Obhajuji tak výtky na “nepochopitelné skákání v časových liniích”. Není nepochopitelné. Je zábavné a udržuje napětí. Všichni herci podávají velice dobré výkony. A jsou to těžké výkony — balancují někde mezi stylizací počítačové hry a hluboce osudovým psychologismem. Není jednoduché je snoubit, a přesto se to daří. Stejně dvojaká je i kamera, střih, akční scény. Tvůrci si vybrali těžkou cestu a vyplatila se jim. A Henry Cavill je prostě hot.

Vhled do chasidské brooklynské komunity je ocenitelný, ale jinak minisérie trochu hapruje. Pokud má divák uvěřit tomu, že takto zcela absurdní a iracionální život v židovské komunitě opravdu vypadá, musel by být se stejnou reálností vykreslen i svět Berlína. Ale tak to není, ten je umělý, vykonstruovaný a nepravděpodobný. Zobrazuje hyperkorektní, zdánlivě ideální společnost, do níž stačí jednou nohou vkročit, abyste se stali její součástí. Všichni jsou tam přátelští, mluví anglicky, nikdo vlastně není Berlíňan, natož Němec. Holokaust tady představuje téma ke svačině i na koupaliště. Out of nowhere klišé typu “gay kid in Nigeria” tomu nasazují korunu. Jo, a chtěla bych vidět imigrantku, která se dva dny po příletu dostane na gynekologickou prohlídku… Vyzdvihuji tedy především poutavé kontrastní střihy mezi Estyinou minulostí a současností, tematicky dobře poskládané. Nejzajímavější a asi nejvíc k pozastavení pak byla postava Moisheho, jenž měl za sebou očividně jakousi minulost, která ho dohání, nějaký vnitřní vývoj a závislosti a postoje, které jsou v rozporu s jeho hlubokou vírou. Herečka v hlavní roli mě nezaujala. Snažila se být plná emocí, ale působilo to jen na oko, povrchně, moc jsem jí to nevěřila. Estyina osobnosti zůstala skrytá.

Vlastně velice dobrý film, který na nikoho neukazuje prstem a nekřičí: “Tys to udělal špatně!” Všechny postavy jsou něčím zaštítěné — svědomím, snahou ukočírovat řítící se stát, hierarchií armády, vlastenectvím. Ze způsobu natočení filmu vyplývá jako hlavní důvod, proč se postavy chovají tak, jak se chovají, jejich příslušnost k armádě. Armádní estetika prochází celým filmem a pracuje se s ní perfektně. Stejně jako jsou rovné knoflíky na uniformách, jsou rovné i záběry, stejně rovné jako řady vojáků, jsou rovné i jejich charaktery. Je to esteticky velice působivé a mnoho to vypovídá o tématu lidské strojovosti (a to neberu jako negativní slovo!), které se dá dosáhnout tak snadno.

Dívat se na Boženu je jako číst Wikipedii o době vrcholné fáze národního obrození. Nenabízí jen vhled do spisovatelčina života, ale i opakování českého jazyka, literatury, dějin umění, dějepisu, přírodopisu a sexuální výchovy. Je prvoplánová a nenáročná. Postavy se skrývají pod nánosy archetypů: manželky, která pateticky touží být umělkyní, vlastenkou, feministkou, matkou i milenkou; milenců charakterizovaných jen svým vášnivým citem a nevyřešeným oidipovským komplexem. Obrozence definuje pouze jejich obrozenectví. A Josef Němec – šovinistický manžel, jenž po celou sérii jen tápe, zda dvou ženu miluje nebo nenávidí. Sebelepší herci nestvoří vynikající postavy, když nemají dramaturgický výklad, nikam nesměřují a potácejí se bez osvětlení od jedné extrémní emoce k druhé. Postavy v Boženě nejsou plnohodnotnými psychologicky propracovanými charaktery, ale jen stereotypním náčrtkem. A podobně je na tom celá série. Rozhovory se nevedou, aby představily postavy nebo posouvaly děj, ale aby předvedly 40. a 50. léta 19. století. Minimum scén (snad jen ty milostné) sleduje Boženin život. Místo toho naivně, hloupě a vykonstruovaně představuje dobu národního obrození a po něm. Jako by Česká televize chtěla do díla vecpat všechno, co by měli diváci znát. Staňkovo české lékařské názvosloví, daguerrotypie, cukrové kostky, umírání dětí. Vše popsáno povrchně a jednoduše. I zpracování nestojí za nic. Vztek a smutek je zobrazen (dvakrát!) záběrem z dronu na křičící ženu na kameni v rozbouřené řece. Němcova nadřazenost nad Barborou se dokazuje scénou, v níž jede Němec na koni a Barbora kráčí vedle něj. Asi stokrát máme možnost vhlédnout do sexuálního života rodiny, aby nám došlo, že manželky musely běžně spát se svými muži, i když nechtěly. Když má Josef Němec svou ženu – zčistajasna – rád, usmívá se na ni, zatímco ona hraje na klavír. A Barbořin milenec trpí za pomoci explicitních prostřihů na její sex a jeho slzy. Božena zkrátka působí jako typ Ulice či Ordinace, právě z nichž jsou diváci zvyklí na jednoduché konvenční postavy s jedním povahovým rysem, jeden opakující se motiv a jedno prostředí. Je nejvýše trapné, že Němcové život posloužil jen jako šňůrka pro navlečení korálků vědomostí a faktů.

“Natáčeli jste o ničem,” řekla bych tvůrcům Zátopka. Ťopek a Dana samozřejmě nejsou “nic”, ovšem je až absurdní jak málo se jim tvůrci ve skutečnosti pověnovali na úkor vizuální okázalosti. Vypadá to nádherně, scéna, kostýmy, masky, kamera, střih… Ale o čem to je? Kde je téma? Proč se do příběhu právě tohoto sportovce pouštět právě teď? Když už film o něm nevypovídá nic (zvoleno tady bylo zcela nedotaženě na deset Zátopkových tváří přes opuštěného manžela, socialistickou loutku, bojovníka s režimem, vtipálka až po filozofa), proč něco nevypovídá alespoň o nás? A jestli má být to poselství, že má každý desítky tváří, tak pak… nemusel stát tolik peněz a nemuselo se ve všem vizuálním a emočním tak tlačit na pilu. Ty tři hvězdy asi za skvělé herecké projevy Neužila, Issové a Frechevilla a scénu ve vrbičkách.

Válečná paralela s Frodovou a Samovou cestou do Mordoru byla ale opravdu strašně přitažená za vlasy.

Mě vlastně uspokojuje, že se Zeman nepokušel o žádné pseudovysvětlení toho, jak se kluci do pravěku dostali. A možná i proto se víc jedná o vzdělávací film než o akční drama, což je občas až k pousmání. Dětští herci perfektní! Dokázali vyčarovat charaktery, i když neměli moc prostoru.

Bridgertonovi nejsou hloupost. Hlavní téma, co se o kom říká, jak se kdo chová, a proč nás to neustále tolik fascinuje, je přece univerzální. Po konci prvního dílu jsem začala být lehce rozpačitá — pokud se budeme celou sérii nudit falešným vztahem vévody a Daphné, tak PROBOHA!! Jenže ono to tak naštěstí není. Seriál má neuvěřitelný spád a když si myslíte, že už víte, co se stane, přesně to se stane, ale pak dojde ještě k něčemu dalšímu. Přesto právě za děj a jeho snadno předvídatelné “kličky” strhávám hvězdu. Duke je strašnej podpantoflák, proč si nakonec tak zásadní rozhodnutí jako je nemít děti, nechá rozmluvit?? Poslední díl je i proto ukázkově nejslabší. Plusem seriálu je rozhodně jeho poetika (podobná té Sex education — zvláštní neurčitá doba, kostýmy, společenská pravidla a principy), nádherná hudba a jednoduchost. Bridgertonovi se díkybohu nesnaží být ničím jiným než jednoduchým dílkem na binge-watching. Zabývají se stoprocentně jen jedním prostředím a uměle do sebe necpou další problémy (napadají mě třeba nešvary těchto pesudohistorických námětů: takhle si užívali bohatí, a teď se podívejme, jak mezitím trpěli chudí).

To je prostě velký špatný. Filmu nestačilo držet se v zajetých, byť už i tak dost křečovitých, kolejích lehké komedie. Chtěl ze sebe udělat ještě akční road-movie, thriller, střílečku a psychologické drama. K poslednímu jmenovanému se mu povedlo přiblížit nejméně, pointa filmu je divákovi jasná od začátku a pořád se ptá: Jak vůbec může takovýhle pitomý ženský odpustit, že mu zničila život? Asi tolik k psychologické propracovanosti.

Viděla jsem hodně Romeů a Julií na divadle. A tenhle film z nich byl nejlepší. Zkrátka Zeffirelli ze Shakespeara vytáhl s velkým citem to nejlepší pro filmové zpracování, co nabízí, a ještě sáhl po Ninu Rotovi, kterému stačí jeden hudební motiv, aby vás rozplakal. Naopak skrze film bohužel nějak nejsem Romeovi a Julii schopná odpustit obří naivitu, která v tomhle díle přebila ostatní zajímavá témata.