Claw

Další film, který pokračuje v trendu biografických filmů o hudebních celebritách. Vím, že každý jedinec měl své vlastní životní zkušenosti a je nefér je srovnávat, ale to, co tyto filmy jako „Bohemian Rhapsody“, „Rocketman“ a nyní „Elvis“ zobrazují, je ve své podstatě stejné: hudební umělci, kteří měli obrovský talent a chtěli jen hrát hudbu, jsou většinou ztraceni v područí bezohledné slávy a všech excesů, které s ní přicházejí, přičemž je bohužel využívají lidé z jejich okolí, kterým na nich vůbec nezáleží a nic kromě peněz je nezajímá, což způsobuje, že jejich život končí tragicky... Nicméně jako životopisný film mi to přišlo z některých důvodů podivně provedené. Střih byl špatný a příliš se fixoval na zachycení stylu, až to bylo téměř zdrcující. Střihy a použití hereckých výkonů nedává divákovi dostatek času na reakci nebo strávení toho, co se stalo. Neustále se přepíná mezi silně emotivními scénami, ohromující uměleckou kamerou a střihem. Zkrátka je tento film doslova sestříhaný jako 160minutový videoklip. Film je příliš dlouhý s mnoha opakujícími se dějovými úseky a zaměřený spíše na vedlejší postavu Toma Parkera (Tom Hanks). Po celou stopáž filmu působil Elvis jako velmi pasivní postava, nevím, jestli to bylo záměrně, aby se posílil fakt, že jeho život „vlastnil“ Tom Parker, ale téměř nepůsobil jako trojrozměrná osoba. Z filmu jsem odcházel s tím, že si plně neuvědomuji, kdo vlastně Elvis jako osobnost byl. Také dost zamrzí celkové osekání (drogových) trablů a paranoidních stavů, které provázely krále rock and rollu na konci jeho životní cesty. Vyvrcholí to tím, že film nezobrazuje jeho skon a vyřeší se to až v samotném závěru titulkem s datem jeho úmrtí. Nepatřím k těm, kteří by Elvisovu hudební tvorbu vehementně adorovali, rozhodně se ale najdou songy, co vešly do povědomí. Když se na jednom z vystoupení rozeznělo „Suspicious Minds“, tak se dostavil příjemný pocit, znásobený impozantně zvládnutou imitací pěveckého idolu, včetně jeho pohybové sestavy. Většina filmu je ale sáhodlouhá nuda, v níž převládá obrazová a technická kvalita nad tou obsahovou. Celkově je těžké něco plně docenit nebo pochopit, když je to přehnaně provedené, „Elvis“ je jeden z takových filmů. /60%/

Mám takové tušení, že v případě třetího snímku šikovného režiséra Jordana Peelea budu patřit – co se hodnocení týče – k opozici. Film totiž sklízí povětšinou pochvalné recenze a hodnocení po celém světě. A i když nadšené argumentaci jeho obdivovatelů rozumím, nemohu se zbavit pocitu, že je – stejně jako tvůrce samotného – postihla jistá zaslepenost, kvůli které přehlížejí evidentní nedostatky. Jordan Peele se blýskl chytrým hororem „Uteč“ v roce 2017, za který dostal dokonce Oscara za nejlepší scénář. Po právu. Již v té chvíli byl Peele zmiňován jako nástupce Hitchcocka a Shyamalana, s jejichž tvorbou má ledasco společného. Pak přišel snímek „My“. Troch komplikovaný horor, ale opět postavený na chytrém nápadu. Z hlediska scénáře „Nene“ nepřekvapí svou zápletkou ani rozuzlením, ale spíše drobnými detaily, dramatickými oblouky a odkazy, které jsou rozesety na ploše celého filmu. A to je zároveň deviza i Achillova pata celého díla. Peele se natolik soustředil, aby do sebe vše zapadalo, že ve snaze natočit skutečný spektákl zapomněl na to, že své diváky nesmí nudit. Jenže to se tu právě děje. Pro danou zápletku, kterou jsme v různých obměnách už měli tu čest vidět, jsou dvě hodiny a deset minut opravdu moc. A nepomáhají ani odbočky – jako třeba ta s hvězdou sitcomu a šimpanzí nehodou. Po pravdě mám pocit, že právě šimpanzí historka je jediným prvkem, který do výsledné skládačky absolutně nezapadá a je tam navíc. Pokud mi ale něco uniklo, omlouvám se. Každopádně film má unylé tempo, chybí mu skutečné napětí a paradoxně funguje především v humorných momentech, což je Peeleova silná stránka. Bohužel takových momentů zde zase není mnoho. Všechno je to zaměřené na obrazovou složku. I postava bravurního kameramana naznačuje, že Peele chtěl tentokrát stvořit svůj nejumělečtější a nejucelenější snímek, ve kterém nebudou hluchá místa. Jenže – a zde je možné, že se mnou nebudete souhlasit – to dle mého trochu přepískl. I díky tomu se film potácí mezi žánry (sci-fi, thriller, horor, komedie, drama), aniž by úspěšně do jednoho z nich, byť na chvíli, zapadl. Chybí tu razantnější tempo, když dojde na akci, a strach, když bychom se měli bát (něčeho nebo o někoho). Za mě je „Nene“ spíše zklamáním. Nikoliv po řemeslné stránce, tam nelze mít výhrady, ale z hlediska filmové zábavy, kde celá ta dokonalost přichází vniveč. Je to taková parádní bublina bez pořádného obsahu. /65%/

Dost bylo Supermanů, Aquamanů, Batmanů a dalších hrdinů. Přežili se a jak to vypadá, mají víc slabin, než by se čekalo. Jenže to dost možná bude tím, že soupeřem není proradný padouch formátu Lexe Luthora, nýbrž živočich, do něhož byste to rozhodně neřekli. Dějová linie v podstatě kopíruje příhody Supermana a záhy zapojí do akce všechny jeho kolegy. Pak už jsou odstaveni na vedlejší kolej a ke slovu se dostávají mazlíčci. Naštěstí pro další vývoj nesvázaní žádným předchozím musterem, ale čas od času upomínající na některé jiné opusy (např. prozření Crypta po ztrátě jeho superschopností jako by z oka vypadlo myšlence filmu „Bolt, pes pro každý případ“). Jsou tu i další podobnosti, ale žádná z nich není natolik marginální, aby to zkazilo dojem ze zábavy. Stále je třeba brát na zřetel, že jde film primárně určený dětem, takže kromě tradičně roztomilých zvířátek s obrovskýma očima je třeba jim připravit po mnoha zklamáních a ústrcích i náležitý happyend. Dalším kladem je počáteční rozkolísanost budoucí Ligy. Tady by se dalo říci, že příběh může zafungovat i jako jemné postrčení publika ke zhodnocení vlastních vztahů a onoho pochopení „sám nezmůžeš nic, společně všechno“. Pracuje se zde i s důvěrou a zradou, pocitem odpovědnosti a nutnosti pomoci, ale nijak křečovitě, vše vlastně vyplývá z ubíhajícího příběhu a vše do sebe příjemně zapadá. Nejsou sem implementována různá povinná témata – v tom mají animované filmy ještě určitou výhodu. Proto se určitě budou těšit skutečně rodinnému publiku, protože starší diváci si při něm – bez hanlivého podtónu – mohou odpočinout bez nějakého uvažování, co tím vlastně chtěl autor říci. Vyvstává nám tedy nový fenomén? Nedivil bych se, kdyby se už v této době rozeběhly práce na dalších osudech DC Ligy, protože pořád je co zachraňovat, zvláště když s Lulu ještě Crypto a jeho přátelé definitivně neskoncovali. Ba co víc, Luthor si to polepil na všech stranách a kolegové možná už šťastně ženatého Supermana mají nové kamarády. Takže máme před sebou případ, kdy by „dvojka“ – při zachování určitých kreditů – mohla být očekávána s nadšením, nikoli s obavami, jak se povede původní záměr zničit. /70%/

Tom Cruise očividně popírá zákony stárnutí, protože ve svých 60 letech vypadá prakticky stejně jako v roce 1986, kdy natáčel první „Top Gun“. Navíc, kromě toho, že skvěle vypadá a je v parádní kondici, nadále si vybírá velmi zajímavé projekty, ve kterých může uplatnit svou vášeň pro adrenalinové akce a které navíc potěší nejenom jeho, ale i diváky. Původní „Top Gun“ patří mezi kultovní filmy, a i když je jeho dějové schéma takové klasické "osmdesátkové" lze na druhou stranu říci, že je esencí toho nejklasičtějšího z daného období, a to v míře takové, že ho můžeme směle označit za vrcholný artefakt své doby. Jde v něm o lovestory zasazenou do akčního rámce v prostředí špičkové školy pro nejlepší stíhací piloty, přičemž příběh koření rivalita mezi jednotlivými aktéry i trauma hlavního hrdiny. To vše v okázalé výpravě Jerryho Bruckheimera a zvládnuté režii Tonyho Scotta. O druhém dílu se hovořilo dlouho, a nakonec byl po 36 letech realizován, což je nejdelší časové období mezi prvním a druhým dílem v historii kinematografie. Cruisovou podmínkou pro jeho vznik bylo natáčení v reálných létacích strojích. Herci tak museli podstoupit náročný trénink, aby se naučili snášet přetížení a vklouzli do svých postav. „Maverick“ také nese českou stopu, protože než herci usedli do F/A-18 Hornet, létali v tréninkových strojích Aero L-39 Albatros vyráběných v Aero Vodochody. Upravené Albatrosy byly také využity přímo při natáčení, kdy nesly kamery upravené pro snímání obrazu ve vysokých rychlostech. Většina scén tedy byla natáčena v reálu, nikoliv před zeleným pozadím, což je obrovský klad filmu. Nový „Top Gun“ je paradoxně ještě větší "osmdesátková" jízda než film původní. Od nepravděpodobné zápletky, přes všechny očekávané i neočekávané příběhové kličky, jasnou sázku na zábavnost na úkor realističnosti, až po to mňamkózní finále (a kopírování „Star Wars“). První film respektuji, ale nikterak jsem jeho kouzlu nepodlehl. Rozhodně to ale nemohu říci o filmu druhém, kde to tvůrcům baštím i s navijákem. Film, který dokáže strhnout všechny, kdo byli odkojeni na filmech oné éry před čtyřiceti lety a zároveň i mladé diváky. Za mě je „Top Gun: Maverick“ první trefou letošního roku a parádním letním blockbusterem, který šlape jako hodinky, sluší mu fakt, že byl natočen z velké míry v reálném prostředí a má všechny ty správné ingredience filmového dobrodružství, při kterém se vzdálíte skutečnému světu a jen si užíváte dění na plátně. Klobouk dolů, pane Cruisi (a spol.). /95% + FILM ROKU/

Když dojde na animovanou tvorbu, filmy se většinou drží při zemi… doslova. Podstatné množství těch nejznámějších animáků z posledních let je zasazeno na matičce Zemi a jen málokterý se odváží prozkoumávat daleká zákoutí vesmíru, nové planety a civilizace. „Rakeťák“ se řadí do vzácné skupiny snímků, které tak učinily, a ačkoliv se mu dá pár věcí vytknout, onen duch objevování neznámého, který tvoří základ vesmírného sci-fi, tomuto filmu nechybí. Dobrá zpráva je, že ačkoliv „Rakeťák“ vychází z úspěšné franšízy Příběh hraček, film je srozumitelný i pro diváky, kteří nikdy předtím žádný film z této série neviděli. Jedná se o prequel, který vysvětluje původ Buzze Rakeťáka, který se později v jiné podobě objevil právě v Příběhu hraček. Všichni, kdo si Buzze v minulosti oblíbili, se rádi dozvědí více o jeho předchozím životě a povaze. Diváci, kteří se oproti tomu s Buzzem setkávají v libovolné podobě poprvé, obdrží vydařený sci-fi snímek, který navazuje na tradice tohoto žánru, ale nikoliv tak, že by bezmyšlenkovitě kopíroval klasiky sci-fi. Film již na začátku nastoluje svižné tempo a udržuje ho po celou dobu stopáže. Postupně se do popředí kromě Buzze dostávají i další postavy, hrdinové a záporáci, takže ačkoliv se film jmenuje po Buzzovi, nedá se říct, že by byl jediným propracovaným protagonistou snímku. Je pravda, že například jeho společníci převážně slouží k tomu, aby házeli jeden vtip za druhým, ale stejně jako Buzz, i oni mají určité charakterové nedostatky, které je třeba překonat, pokud se mají dobrat šťastného konce. Ačkoliv je film zasazený do prostředí vesmíru, není tak odborně pojatý, aby ho nebylo možné pochopit. Některé vědecké koncepty se v něm přece jenom objeví, kvůli čemuž je „Rakeťák“ filmem pro odrostlejší diváky – ti nejmenší by se nemuseli ve všech jednotlivostech zorientovat a ztratili by kvůli tomu zájem o příběh. Hlavní roli ve filmu hraje objevování vesmíru a snaha vyřešit problémy, do kterých se Buzz i jeho přátelé a spojenci dostali. Tomu odpovídá i vizuální stránka „Rakeťáka“ Film se nesnaží působit nadmíru realistickým dojmem, jak činily nedávné filmy od Pixaru. Místo toho čerpá obrazovou inspiraci ze starších sci-fi snímků z minulého století, stejně jako z komiksů a klasických televizních seriálů. Na animovaný snímek, který si mnoho lidí stále spojuje především s lehkou podívanou pro děti, je pak „Rakeťák“ chvílemi překvapivě temný, protože ukazuje, že vesmír, jakkoliv krásný, v sobě skrývá i mnohá nebezpečí a překážky. Díky střídání dvou nálad film dokáže v nejednom bodě příběhu překvapit, a i když diváci odhalí některé dějové zvraty dopředu, přesto mají šanci se u „Rakeťáka“ zabavit. Film je totiž nejenom napínavý, ale i vtipný, přičemž styl humoru sází především na odlišné povahy postav a neobvyklé situace, do nichž se dostávají. Z vedlejších rolí největší pozornost upoutá robotická kočka Sox, která si pro sebe s přehledem krade každou scénu, v níž se objeví. Ačkoliv se film chvílemi příliš opírá o svého hlavního hrdinu a ostatním postavám nedává tolik prostoru, kolik by si zasloužily. „Rakeťák je stále animované sci-fi, které má šanci si vychutnat každý milovník tohoto žánru. A vůbec nezáleží na tom, jestli ve volném čase rád pořád a pořád dokola sleduje filmy ze série Příběh hraček anebo nikoliv. „Rakeťák“ totiž obstojí i jako samostatné svižné a zábavné dílo. /70%/

Jediný kompliment, který mohu o filmu „Fontána“ říct, je, že není obyčejný. Nicméně trocha obyčejnosti mohla tomuto téměř nekoukatelnému zmatku pomoci. Darren Aronofsky natočil mozkový, abstraktní film zcela postrádající špetku emocionálního významu. Působí jako jeden z těch filmů, které měl jeden člověk až příliš pod kontrolou. Je to zajímavý příběh, který mohl být zpracován mnohem lépe. Úchvatná vizuální stránka jen zmátla metaforu, kterou se film snažil vyjádřit. Režie filmu byla dusná a zdlouhavá. Zbytečné detailní záběry dusily dialogy, zatímco nesmyslné pauzy a scény, které měly být zkráceny, zabíjely zajímavost. Osvětlení prostředí zatemňovalo film na každém kroku a udávalo pochmurný tón celého filmu. Změny tohoto osvětlení mohly doplnit přechody mezi scénami/časovými obdobími. Herecký výkon Hugha Jackmana byl docela dobrý, ale místy působil nuceně. A herecký výkon Rachel Weisz byl uhrančivý. Její postava pro mě nebyla reálná, ne však její vinou ale vinou scénáře. Závěr byl příliš nejednoznačný a lehce vykonstruovaný. Ve filmu bylo až příliš mnoho věcí, které nedávaly smysl, protože se hrály příliš "umělecky", místo aby byly strukturovány tak, aby přinesly skutečnou příběhovou linii kompletní od začátku do konce. Náhodný divák tento film neocení a kdo má rád "hlubokomyslné" filmy, bude o kvalitě tohoto filmu ještě pochybovat. Jedná se o "přemýšlivý" film, který nesplní svůj účel a nezanechá ve vás víc než jen touhu po vrácení devadesáti minut života. Málokterý film si skutečně vysloužil mé vášnivé opovržení, tento je jedním z nich. Film si zakládá na důstojnosti hlubokomyslného filmu a snaží se oslnit hezkými barvami, ale je namyšlený v domnění, že má hlubokomyslný smysl. „Fontánu“ mohu doporučit jen těm, kteří mají rádi "umělecké" filmy, které nedávají vůbec žádný smysl. /5%/

„Šedý muž“ je koncipován v nejlepších tradicích moderních blockbusterů se spoustou dobrých akčních scén. Rád bych zdůraznil, že snímek využívá nestandardní a velmi zdařilé úhly kamery a rámování, a to jak při honičkách, tak při soubojích. Působí svěže a v kombinaci s hezkým barevným vizuálem předkládá divákovi šikovné scény, které se rýsují jedna za druhou. Film se často odehrává ve tmě a některé souboje jsou občas špatně nasvícené a tudíž nepřehledné, ale samotná choreografie je obstojná. Je fajn sledovat četná bojová umění či přestřelky a jak kvalitní obraz přenese diváka do centra dění a umožní mu téměř pocítit nebezpečí toho, co se na plátně odehrává. Mrzí mě, že film nemá rating R. Tohle je ten typ filmu, který by ho měl mít, protože by ho tím posunul o úroveň výš a měl by tak na diváka podstatně větší dopad. Ale chápu, že chtějí nalákat víc lidí do kina. Možná také proto některé dialogy působí trochu dětinsky. CGI za 200 milionů někdy nevypadá úplně nejlépe (např. scéna s rozstřílenou pražskou tramvají nebo scéna se skokem z rozpadajícího se letadla), ale není to nic, co by mi vyloženě vadilo. Děj snímku je jednoduchý ale poutavý, postavy se chovají tak, jak se na takové filmy sluší a patří: sebevědomí, mužností překypující hrdinové (i Ana de Armas drží s muži na plátně krok), jasná rychlá rozhodnutí, která nedávají početnému komparzu šanci na přežití, kamenné tváře postav, které podobné věci dělají skoro každý den nebo i hodinu. To na jednu stranu silně vytváří kolorit, na druhou stranu prudce snižuje věrohodnost dění na plátně. Ryan Gosling je zkrátka sympaťák, kterému jsem toho nesmrtelného "šedého" agenta věřil. Chris Evans se v padoucha proměnil opravdu dobře. Je to odporný hrdina, který byl vytvořen v nejlepších tradicích padouchů s takovým vzhledem a samozřejmě divokým charismatem. Lloyd Henson v podání Evanse dýchá nebezpečím a divokostí. Je to muž, který se nezastaví před ničím, protože prostě neumí prohrávat. Evanse si v tomto filmu pamatuji nejvíce. Film vám umožní vidět mnoho zajímavých míst po celém světě. Oceňuji, že tvůrci vždy napsali, o jaké město jde. „Šedý muž“ byl zhlédnut. Očekávání se příliš nenaplnila, ale nedostavilo se ani zklamání. A to je pro mě osobně velká radost. Viděl jsem to, co jsem očekával. Kvalitní akční film, který určitě potěší vizuálními i zvukovými sekvencemi: spoustou honiček, přestřelek, soubojů a výbuchů. Plně uznávám, že náročný divák bude zklamán. Pokud však nečekáte mistrovské dílo ve všech směrech, pak se vám snímek bude zdát dobrý. Alespoň těch pár hodin nebude promarněných. P.S.: Přečetl jsem i stejnojmennou knižní předlohu od Marka Greaneye, která se mi líbila mnohem více než film a rozhodně ji doporučuji přečíst. /70%/

„Černý telefon“ byl jedním z mých nejočekávanějších hororů tohoto roku. Naštěstí se má očekávání spokojeně naplnila díky intenzivnímu, dramatickému a srdcervoucímu zážitku, jehož jsem byl právě svědkem. Než se film dostane k jádru celkového příběhu, představuje procítěný příběh chlapce vyrůstajícího v 70. letech. Připoutá diváky k hlavnímu hrdinovi a emocionálně je vtáhne do touhy vidět, jak překonává své strašlivé překážky. Skvěle byly ztvárněny i postavy hereckého ansámblu, které divákům poskytují sympatické výkony, jež v nich vyvolají nevyhnutelnou emocionální reakci. Příběh působí originálně a dává hororovým fanouškům osvěžující závan čerstvého vzduchu po neustálých restartech a pokračováních. Ethan Hawke, který hrál Drapáka odvedl úžasnou práci. Jeho děsivé ztvárnění nejednoznačného psychopata vytváří výkon, při kterém každého diváka zamrazí v zádech. Jediné, co jsem si přál byla větší hloubka jeho postavy. Sice se mi líbilo, jak byl film tajemný, ale právě jeho postava mi přišla až moc tajemná, a proto bych uvítal podrobnější obrázek o jeho minulosti. Scott Derrickson nám opět dokázal, že jestli něco opravdu umí, tak je to práce s atmosférou a její budovaní, protože „Černý telefon“ je skutečnou napínavou jízdou od začátku do konce. K tomu poskytuje svěží a originální příběh, stejně jako ikonické herecké výkony a strach pro každého, kdo se odváží tento film zhlédnout. /85%/

Dovolte mi, abych začal tím, že film stojí za to vidět v kině, protože vizuální podívaná a vtipy během jeho trvání každého dobře pobaví. Takže i když dávám nižší hodnocení, mohu ho bez problémů doporučit. Je to ultimátní popcornová jízda, kdy během dvou hodin budete neustále zahlceni nějakou akcí, barvičkami, humorem, plejádou nápadů a populární hudbou. Čtvrtý Thor je zkrátka společenský film, který vám s velkou pravděpodobností udělá radost a užijete si ho. Musím se ale věnovat slonovi v porcelánu, kterým jsou jeho vtipy. Nechápejte mě špatně, film má spoustu velmi dobrých vtipů, u kterých jsem se upřímně smál nahlas, ale film byl tak zaměřen na nepřetržité poskytování vtipů, že se stal parodií sebe sama. Což u Marvelu není nic nového. Upozorňuji na to jen proto, že se to v tomto filmu děje mnohem častěji než v jakémkoli jiném marvelovském počinu. „Thor: Láska jako hrom“ je definicí toho, že méně je někdy více. Téměř každý okamžik, který měl nějakou srdcovku, je zcela pohřben pod hromadou vtipů, které tyto okamžiky učinily zcela nepodstatnými. Režisér Taika Waititi našel u „Ragnaroku“ skvělou rovnováhu mezi příběhem a humorem. Vždyť téměř všichni chválili, jak humor, který do Thora vnesl, pozvedl na zcela novou úroveň. Snadno se z něj stal jeden z nejlepších filmů Infinity ságy. Takže jsem trochu zmatený, proč se rozhodli to s vtipy tak přehnat, že to zabilo téměř každý moment postavy. Gorr Christiana Balea byl velmi očekávaný, protože všichni víme, jaké herecké kvality dokáže vnést do jakéhokoliv projektu. A on skutečně přinesl vše, co by člověk očekával od jakékoliv postavy, kterou hraje. Věc se má tak, že on jediný se snažil vnést do filmu nějakou dávku vážnosti a byl silně nevyužit. Byl tajemný a zastrašující. Jeho postava měla správnou motivaci pro to, co dělala. Měl všechno, co dobrý záporák potřebuje. Nepřeháním, když řeknu, že v téměř dvouhodinové stopáži filmu byl přítomen celkem asi 25-30 minut, z čehož většina byla ve vyvrcholení filmu. Takže když hlavní záporák filmu ustoupí do pozadí, o čem to celé bylo? No, v podstatě šlo jen o romantickou komedii mezi Thorem a Jane. S důrazem na tu komediální část, protože romantika byla silně zastíněna neustálou potřebou cpát komedii do každé scény. Takže moje největší výtka k filmu jako celku spočívá v tom, že ho nelze brát vážně na žádné úrovni, protože film sám sebe zpracovává jako parodii v mezích a logice svého vlastního vesmíru. Thor byl kdysi vznešeným hrdinou, který mohl působit nudnějším dojmem, ale sálala z něj jakási božskost a mocná figura. Nyní mám pocit, že když spatřím tuhle postavu, tak vidím jen materiál pro tiktokery. /50%/

Většina animovaných filmů pracuje s hrdiny, kteří se dají označit za stoprocentně kladné postavy (výjimkou je například „Megamysl“ z roku 2010). „Zlouni“ se řadí do vzácnější kategorie snímků o postavách, které nejsou vždy ušlechtilé, ale o to je zábavnější je sledovat. Díky pojetí příběhu, který hrdiny vykresluje jako mnohem komplikovanější postavy, než bývá zvykem, jsou „Zlouni“ ideální podívanou i pro dospělé publikum, které se u tohoto filmu možná zabaví ještě víc než děti. Film pracuje s osvěžující myšlenkou, že když se člověka (v tomto případě vlka) všichni bojí, tak by byla škoda toho nevyužít a nevytvořit si vlastní zločinecký tým. Rozvíjející se vztahy mezi protagonisty stejně jako postupná proměna jejich povah, která působí organicky, nikoliv nuceně, je jedním z velkých kladů tohoto snímku. Co na filmu může diváka zarazit, zejména pokud neviděl upoutávky na něj, je smíšení lidského a zvířecího světa. Zločinecký tým tak jakožto mluvící zvířata působí ve světě, v němž žijí i lidé. Je škoda, že film se více nepouští do prokreslení tohoto světa a soustředí se primárně na ústřední dějovou linii, která díky tomu na druhou stranu odsýpá. Pokud někdy bude následovat pokračování, nebylo by od věci nabídnout více informací o tom, jak fikční svět funguje. Ale i s ohledem na tuto drobnou chybu mají „Zlouni“ mnohé co nabídnout. Kromě poutavého příběhu, který dokáže překvapit, se film může pochlubit i vydařenou animací. Prostředí, do nichž se postavy podívají, je obdobně prokreslené a detailní jako jejich mimika, díky čemuž působí živě. „Zlouni“ se řadí k těm vydařenějším animákům tohoto roku. Jde o inteligentní a zábavný film s dobrými hereckými výkony, který dokáže přimět k zamyšlení i rozesmát. Navíc se na něj nemusí bát podívat různé věkové kategorie, díky čemuž je film ideální i pro rodiny s dětmi. /75%/