Parlay

Píšu si: roční „hororové dávkování“ – splněno… A proč že jsem se za bezesným spánkem vydal právě do Texasu? Protože Alexandra Daddario. Když jste do někoho platonicky zamilovaní, tak se svým způsobem jedná o povinnost :-) A zcela bez obalu se přiznám, že pouze díky ní jsem nakonec minut strávených nad snímkem nemusel litovat… Celkový počet hororů, konkrétně tzv. slasherů, se kterými jsem měl tu čest, lze spočítat na prstech jedné zakrnělé ruky. Proto je nutné můj komentář brát s velkou rezervou, neboť jsem si sám moc dobře vědom, že jsem v daném žánru naprostým laikem. Chápu, že ve snímcích tohoto typu je nelogické chování postav na denním pořádku, ale rozhodně jsem od snímku očekával lepší gradaci napětí (i takovou bábovku jako mě strach míjel širokým obloukem a můj tep by obstál i při důkladné lékařské prohlídce). Dílo zkázy ovšem dokonalo závěrečné vyústění, které mě po morální a motivační stránce znechutilo neskonale větší měrou než všechny vyobrazené nechuťárny.

Po delší době nechám vyjádřit své zlé a kritické já :-) Spousta výhrad (slabošský Perseus, plytký a nezajímavý děj, marné snahy o humor, až nepříjemná teatrálnost a s ní úzce související dialogy) a tuze málo chvály (pár hezkých nestvůrek a Andromediny půvaby). V případě návštěvy kina bych možná i žádal o navrácení vstupného. Ještě větší ptákovina než jednička.

Při přemítání nad snímkem a jeho nejvýraznějšími nedostatky mě napadají snad jedině nadbytečné a až karikaturní scény z Hitlerova okolí, které by bylo vhodnější buďto úplně vynechat, nebo je nahradit novinovými výstřižky či útržky Führerových projevů. Tento záporný bodík ovšem hravě přebíjejí mnohá pozitiva: nemálo povedených a sugestivních scén (shromaždiště na kolodromu; osudové odloučení žen, mužů a dětí; dojemná závěrečná shledání za doprovodu Debussyho nesmrtelné „Claire de Lune“), výborní dětští představitelé, strhující výkon Melanie Laurent a sympatická rolička pro Jeana Rena. Francouzi v otázce holocaustu sice nebyli zcela bez viny (nic ovšem není černobílé, postoj francouzského obyvatelstva se nijak výrazně neodlišoval od ostatních evropských národů a za činy představitelů jejich politické elity nelze obžalovat Francii jako celek) a určitá míra studu za jejich spoluvinu je zřejmě na místě, avšak v souvislosti s touto ožehavou tematikou se minimálně za jednu věc rozhodně stydět nemusejí, a to za tento povedený snímek.

Až překvapivě svěží, hladce odsýpající a vtipná podívaná, které vévodí léty prověřená garda ve složení De Niro, Hoffman a Streisandová. Nejedná se sice o sled uzemňujících kameňáků, spíše o úsměv na tváři neustále vyvolávající oddychovku, avšak i přesto není nouze o několikero opravdu povedených gagů. Thumbs up.

Návrat do Středozemě pro mě rozhodně neznamenal zklamání, nýbrž bez nadsázky pohádkový filmový zážitek. Poměrně časté kritické ohlasy jsou zapříčiněny především nerealistickým očekáváním neočekávatelného (soudobý trend všech napjatě očekávaných hitů) a mylnou (ač pochopitelnou) poptávkou po čtvrtém dílu Pána prstenů. Literární Hobit a literární Pán prstenů zkrátka a dobře představují odlišné látky a stejně tak je tomu i v případě jejich filmových adaptací. Peter Jackson si byl tohoto faktu dobře vědom a filmový Hobit tak představuje jakési pojítko, mezistupeň mezi oběma Tolikenovými předlohami. Jackson se sice drží ducha knihy a nabízí nám tak pohádkově laděnou fantasy podívanou s výraznými humornými prvky (znatelný odklon od lotrovské trilogie), avšak zároveň klade velký důraz na ideové a moralistické zázemí snímku. Tento jev není patrný pouze ve snaze o znatelnější provázanost s postavami a dějem lotrovské trilogie, ale zejména se projevuje v upřednostnění a zvýraznění určitých motivů (např. snaha o znovuzískání trpasličí domoviny, Bilbova vazba k domovu, Thorinova minulost aj.), které knižní předloha zmiňuje jen velmi nejasně. Nejcitelnější slabiny snímku dle mého názoru může představovat jeho stopáž (a s ní velmi úzce související rozhodnutí o vzniku tří samostatných filmů). Podotýkám, že může, ale nemusí – pro oddané fanoušky knihy a celé Středozemě (mě nevyjímaje) se slabina rázem stává jednou z hlavních předností. Má největší osobní výtka tak souvisí s několika rádoby humornými scénami působícími rušivým a až vyloženě trapným dojmem (např. Radegastovo „měl jsem to na jazyku“, zaječí spřežení či skon skřetího krále), které si tvůrci mohli bez diskusí odpustit. A propos - Howard Shore opět zkomponoval brilantní hudební doprovod (byť LOTR laťka zůstala prozatím nepřekonána) a obsazení Martina Freemana byla jednoznačná trefa do černého.

Ačkoli si zde poslední návrat gothamského mstitele vede procentuálně a v žebříčku nejoblíbenějších filmů velmi obstojně, nemohu si nevšimnout jistého rozporu – většina komentářů je veskrze kritických a snímku je vyčítána především jeho tzv. předimenzovanost (aneb to jsem si zase jednou osvěžil svoji slovní zásobu :-)) a označují jej za mírné či větší zklamání. Tento kritický postoj nesdílím a naopak se domnívám, že poslední netopýří dobrodružství, i přes široký záběr jeho motivů (povstání z popela, hodnota života a strach ze smrti, „spravedlivý“ trest pro zkažené lidstvo, rizika spjatá s vládou lůzy), působí velmi komplexním dojmem a společně s předchozími díly trilogie tvoří kompaktní celek. Zčásti se ovšem ztotožňuji s kritikou týkající se nemalého množství nelogičností (vypisovat je postrádá smysl, komentáře jsou jich plné), které jsou znatelné zejména při opětovném zhlédnutí. Z mého pohledu se ovšem nejedná o tak znatelný nedostatek, který by devalvoval snímek jako celek. Suma sumárum – se zakončením trilogie o Temném rytíři jsem navýsost spokojen a Nolanovo znovuvzkříšení netopýřího muže tvoří bez diskuze nejlepší komiksovou filmovou ságu všech dob, na čemž se nemalou měrou podílí i „Temný rytíř povstal“. P.S. Tom Hardy předvedl impozantní výkon (nač jej srovnávat s již legendárním Ledgerovým Jokerem, nač srovnávat nesrovnatelné?) a Hans Zimmer je hudebních génius všech géniů. Neuvěřitelně nabušený soundtrack, bravo, mistře...

K filmovému "Atlasu mraků“ jsem po přečtení jeho knižní předlohy přistupoval se značným despektem. Velmi jsem pochyboval o možnosti vydařeného filmového zadaptování natolik mnohovrstevnatého a z narativního hlediska atypicky strukturovaného románu, jakým dílo D. Mitchella zcela bezpochyby je. Děj, který se odehrává v šesti příbězích zasazených do odlišných a v nejzazším případě staletí od sebe vzdálených časových rovin, tvůrci dokázali srozumitelně podat jak v rámci oněch samostatných příběhů (disponují funkčním dramatický obloukem), tak i v jejich osudovém protnutí (kterého bylo docíleno užitím „ideově tmelících" monologů, na jejichž pozadí se prolínají výjevy z jednotlivých příběhů). Oproti knižní předloze sice bylo přikročeno k několika dílčím změnám (jejich výčtem zde nebudu obtěžovat), které ovšem nijak nenarušují její myšlenkové vyústění a slouží potřebám filmové adaptace. Hereckým představitelům není takřka co vytknout (zejména Tom Hanks a Hugo Weaving jsou nefalšovaní filmoví chameleoni a Jim Broadbent v roli Cavendishe dokáže od srdce rozesmát) a hudebnímu doprovodu jakbysmet. Ústřední myšlenka Atlasu mraků o osudovosti našich činů, které cestují napříč staletími a ovlivňují tak nejen naši přítomnost, ale i naši minulost a dalekou budoucnost, mně osobně přijde bez nadsázky úžasná a svým způsobem i velmi inspirativní. Atlas mraků (ve své knižní i filmové podobě) se nebojím označit za zcela výjimečné dílo a jeho kasovního neúspěchu je mi upřímně líto. P.S. Snímku je velmi často vytýkáno, že postrádá závěr s emocionálním dopadem, s čímž rezolutně nesouhlasím. Jeho závěr je sice, z logiky věci vzhledem k dějové struktuře snímku, značně rozvětvený, avšak jeden ze závěrečných dialogů, respektive jedna jeho část, definici "emocionálního závěru s myšlenkou" zcela naplňuje. Neproviním se zde ovšem jakýmkoli spoilerem, stačí pouze pozorně naslouchat...

Soudě dle filmového adaptace prvního z dílů Riordianovy fantasy série bych knižní předloze vyčetl (možná ovšem nespravedlivě, nechci se nijak dotknout Percyho fanoušků z řad čtenářů) užití antických motivů, které se mi jeví jako samoúčelné a na moderní dobu násilně našroubované. I přesto ovšem Percyho filmové dobrodružství nabízí nenáročnou a snesitelnou moderní fantasy jednohubku. Plusové bodíky snímku zajistily nadsázka tvůrců, až překvapivě štědrý počet vtípků, povedená triková stránka, opravdu velmi vtipná návštěva Las Vegas a vizuálně podmanivá Cháronova plavba podsvětím. P.S. Pohled na Alexandru Daddario v roli Annabeth potěší každé mužské oko.... Škoda, že mám jenom dvě :-)

Pokud jste vždy toužili spatřit krvelačného jednorožce s rohem, který se nebojí použít, tak jste na správné adrese! Originální hororově-fantasy-komediální směs, která boduje svým nadhledem a nezpochybnitelnou tvůrčí invencí. Mňam.

Výstižný komentář za využití jediné věty? Chlapácký snímek plný „alfasameckého testostorenu" a syrového násilí. Čeho je ovšem moc, toho je příliš a platí to i v případě filmového přepisu osudů bratří Bondurantových. Nicméně Hardymu role Forresta sedla parádně a jeho charakter, byť za použití minimálního rozsahu slovní zásoby (dokonce i jím často citované „ehm“ má koule), drží snímek v krizových momentech nad vodou. Ona přemíra testosteronu se ovšem na druhou stranu velkou měrou podílí na nezaměnitelné atmosféře a specifičnosti snímku v rámci daného žánru. Závěrem se ve stručnosti zmíním o ostatních hercích – Pearcova role velmi lákala k přehrávání a Guy vůči těmto svodům dle mého názoru nezůstal zcela imunní, Shia LaBeouf svoji nevděčnou „slaboššskou“ roli zvládl se ctí a herectví Jessicy Chastain si každým jejím dalším snímkem zasluhuje čím dál větší pozornost.