Jansen

Spíš než šokující je to špatně natočené. Film se vlastně skládá jen z několika scén, přičemž ústřední jsou ty, ve kterých se hrdinka řeže. Zbytek je jenom vata, ve které se Marina de Van snaží zhmotnit tlaky, které působí na hlavní hrdinku a vedou ji k jejímu počínání. Činí tak ale značně nepřesvědčivě a víc než vykreslení nějakých psychicky zátěžových situací podává klišovitou rutinu, kterou si užívá kdejaká představitelka televizního seriálu. Jako celek to absolutně nedrží pohromadě, což je škoda, protože pár záběrů a asi jedna scéna jsou docela povedené a dávají tušit, že potenciál tohoto filmu zdaleka nebyl ideálně naplněn. Nakonec je In My Skin jenom nepovedená rádoby provokativní záležitost.

Po králících z klobouku nejoblíbenější zajíci.

Hladce plynoucí příběh obdařený dávkou typicky severské absurdity a dech beroucími panoramatickými záběry. Vůbec rám záběru zde hraje důležitou roli. Pohledy kamery dávají vyniknout pečlivě zvoleným exteriérům, ať už to je samotná příroda nebo islandský venkov, jehož scenérie jsou místy až expresivně přibarvené (viz dům hlavní hrdinky). Samotná zápletka je samozřejmě silně nadsazená, ale i tak se mi zdá, že je místy až příliš srdceryvná a okatá. Ale v podstatě to výsledný dojem až zas tak moc nekazí. [LFŠ 2010]

S velkou nedůvěrou vzbuzenou negativními ohlasy jsem přistoupil ke druhé filmové adaptaci Solarisu. O to větší potom bylo moje překvapení, co Steven Sonenberg dokázal. Komerčně (nebo přinejmenším komerčněji než ten Tarkovského) pojatý Solaris v americké produkci totiž vůbec není špatný. Sonenberg ho natočil po svém a výborně. Použití výrazných odstínů a sytě modré filtry kamery působí spolu s futuristickým pojetím stanice a dvěma slunci planety Solaris opravdu dobře. Flashbacky do minulosti vůbec nejsou špatné a závěrečná pointa se přímo nabízí.

Rozvedená maminka se s dceruškou přestěhuje do velkého domu s dokonalým úkrytem zejména proti zlodějům na okraji New Yorku. A hle, co se nestane, jsou přepadeni. Jo a aby to působilo co nejlépe, tak páni zloději rozhodně nejsou jen tak obyčejní – pan správňák, pan odhodlaný srab a pan profík. Matka je s dcerou samozřejmě zabarikádovaná v nedobytném úkrytu. A aby toho nebylo málo, tak dcera trpí silnou cukrovkou a potřebuje své léky. Musí se ven a všude kolem jsou zloději. No já nevím. Atmosféra slabá, příběh klišoidní a celkový dojem nevynahradí ani ve Fincherových filmech tradičně skvělá kamera a Judie Foster. Pro mě osobně velké zklamání od mého oblíbeného režiséra.

Další pokus o českou road movie. Slibné herecké obsazení zprvu naznačuje, že by se mohlo jednat o celkem dobrou situační komedii. Macháček ale záhy vypadne ze scény a rodinka odjíždí. Pár pokusů o černý humor, trocha sladkobolných keců a potom už jenom deprese. Scénář sice není špatný, ale řešení rodinných problémů mě tentokrát moc nechytlo. A s tím popelem mi to přišlo strašně vykonstruovaný.

Nádhera. Montmartre mám spojený představami čtvrti plné krásných a tajemných zákoutí, které obývají umělci a lidé, které, ať už z jakéhokoliv důvodu, nemůžeme označit jako běžné občany tohoto světa. Lidé, co dělají přesně ty věci, které se jeví jako nepodstatné a přitom jsou tak důležité. Přesně tento dojem ve mně Amélie z Montmartru podporuje. Kamera spojená s vynalézavým střihem a použité filtry vytváří dojem jakési útulnosti, naivnosti a příjemné pohody. Hlas vypravěče, Améliino dětství a scénář je pak přímo dokonalý.

Příběh dvou důchodců, kteří se rozhodli užít si podzim svého života. Babí léto je neskutečně sympatický a mile působící film o lidském stáří. Nenapravitelný snílek a šprýmař (Vlastimil Brodský) se svým kumpánem (Stanislav Zindulka) brouzdá ulicemi, přehrává s náhodnými chodci předem nacvičené etudy, hraje si na majitele zámku a velkoryse utrácí peníze pracně našetřené na vlastní kremaci. I přes zvolené téma, svádějící ke sladkobolnému dojáku o problémech dožívání, si film udržuje vysokou úroveň a ještě navíc působí docela optimisticky. K tomu všemu nádherně barevná kamera, jak jinak než skvělé herecké výkony obou výše zmíněných pánů a velká dávka optimismu, která musí každému zvednout náladu.

To teda byla sračka. Tak nevím proč jsem se na to díval už po třetí? Jay a mlčenlivý Bob, dementní dealeři trávy, které jejich matky kdysi dávno zapomněly před obchodem, hýří trapnými fekálními vtipy (tedy především Jay:), zachraňují orangutána a jedou do Hollywoodu překazit natáčení filmu na motivy svých vlastních postav. Hollywoodské scény, kde se postupně setkávají s Benem Affleckem a Mattem Damonem a potom s „prcičkářem Jimem“ a „Dawsonem“ (představiteli jejich rolí) jsou tak špatné, až jsou dobré (mimochodem není to heslo našeho nejúspěšnějšího livestylového časopisu:)

Z tvorby Bernarda Bonella jsem zmaten. Le Pornographe vyznívá jako sebereflexivní film vyhasínajícího režiséra s ambicemi někde mezi akademickým perfekcionalismem a tvůrčí rebelií. Divné na tom je, že to Bonello natočil ve 33 letech takřka jako debut. Podobnou rozpolcenost natočit něco provokativního a zároveň se opřít o nějaký silný těžko napadnutelný motiv vidím i v jeho dalších filmech. Bonello působí dojmem, jakoby se svou artistnost pořád snažil něčím podložit a tímto způsobem ospravedlnit scény, které by mohly být při neznalosti tohoto kontextu považovány za příliš smělé. Tato jeho snaha na mě místy působí až moc chtěně a účelově. Například v Tiresiovi je to odkaz k mýtu. V Le Pornographe jsou explicitně zachycené porno scény vyváženy životním moudrem aplikovaným na problémy vztahu otec – syn a možnosti vzdoru tehdy a teď. I když by to mohlo vyznít naprosto banálně a z filmu se stát fraška není tomu tak. Bonello to překvapivě zvládá ukočírovat a servírovat celkem obstojný film, který je ale v podstatě mnohem více konformní než se na první pohled zdá a snaží být.