DonPedro

Po všech stránkách impotentní film – bez nápadu, bez napětí, bez atmosféry. Většina diváků pochopí která bije hned, jakmile se rozdají karty, a než se to celé doplouží do ubohého finále, bude mít dost času litovat, že si tenhle skvost neodpustila.

To, že někdo potřebuje k hraní rockové muziky kromě kytary ještě kulmu a řasenku je samo o sobě těžká ironie. Herek to naštěstí pochopil, svůj film stejnou ironií řádně vycpal, a teď už záleží jen na divákovi, jestli to pozná a ocení, nebo bude raději hledat paralely mezi filmovými Steel Dragons a skutečnými Judas Priest

U krimithrillerů se chleba láme patnáct minut před koncem: všechny postavy jsou příliš podezřelé, příliš okrajové nebo příliš mrtvé na to, aby jim scénárista mohl přišít předchozí vraždy a divák škodolibě čeká, jestli z toho vybruslí bez ztráty sebeúcty. Croweova variace těžko vzbudí zvláštní nadšení, ale neuráží – jako ostatně celý film. Ze zkušené herecké sestavy lehce vyčnnívá Anthony LaPaglia, který měl to štěstí, že jeho postava je přece jen o chlup lépe napsaná než ostatní.

Harrison měl k dispozici čtyři a půl hodiny, ale chyběla mu Lynchova odvaha (nebo drzost) dostat do filmu víc původní mytologie, předlohu odvyprávěl co nejpřehledněji a to, co se přímo netýká děje, vypustil. Jenže Herbertova klasika - alespoň v mých očích - přežije všechno a výsledek je tak koukatelný, že bych klidně snesl i nášup.

Všem těm tunám oceli to na vodě docela sluší, což milovník námořní vojenské historie možná ocení. Pro diváka, který nerozezná křižník od torpédoborce zbývá zestárlý film, který válku na moři líčí postupně ve třech nesourodých epizodách jako téměř gentlemanskou šachovou partii, chaotickou bitevní vložku a finální diplomatickou zápletku. Bez náboje natočená kapitola dějepisu.

Příliš velký rozptyl v herecké stylizaci, která se pohybuje od Hanákovy jemné ironie po anarchii Vávry se Slovákem. Příliš velký rozptyl v prostředcích – jediná (skvělá) muzikálová scéna působí jako pěst na oko. Příliš velký rozptyl v cílech – některé humpolácky doslovné citace jsou tak mimo žánr, že bych je s radostí oželel. Ten film měl chyb jak Rockefellerův vánoční stromek ozdob, ale já mu stejně držel palce víc než třínohé herce, na kterou jsem vsadil poslední dolar

Nepříliš výživný vývar z námětu, který připomíná ze všech stran okousanou kost a scénáře, který na ní přece jen občas našel kousek masa. Nezpackaná Reynoldsova režie, tři slušně znějící hlášky a závěr bez typické doslovnosti přesto stačí na film, který je sice nezapamatovatelný, ale pořád o chlup lepší, než obě pokračování.

Upřímně řečeno – většina slabých míst má svůj původ už v předloze, protože Časožrouti rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co mistrovi vypadlo z psacího stroje. Holland coby scénárista měl hodně lehkou úlohu, díky délce nemusel skoro vůbec škrtat a dialogy opsal téměř do puntíku. Výsledku pomáhá povedený hudební motiv a škodí laciné triky – když už se autoři nedokázali z nízkého rozpočtu nějak chytře vylhat, nemuseli tu hrůzu alespoň ukazovat v detailu.

Michaela Dudikoffa nahradil David Bradley, který se umí alespoň trochu hýbat a filmu to paradoxně uškodilo – ubylo totiž těch nejhorších (= nejzábavnějších) momentů. Naštěstí se třetí díl série vrátil k poznávací značce jedničky: mraky ninjů metajících kozelce v bezpečné vzdálenosti a postižených obrnou vždy, když se přiblíží na kontaktní vzdálenost.

Solovjev zpracoval konec dvacátého století ve své vlasti do podoby hořké grotesky, která je tak pestrá, filmařsky suverénní a zábavná, že vypadá spíš na devadesát, než sto třicet minut.