Alex_01

Film protínají Starcovy nesmyslné sny a smyslné vzpomínky z dětství. Až jsem měl taky pocit že je mi 75. Bylo to v jistém směru dojemné, člověk je do jisté míry řízen svými predispozicemi a měnit je dokáže minimálně nebo až s věkem. Nechceme dopadnou jako on-Isaac. Krásná kamera, taktní střih atd.

Kvalitní historický, životopisný film. Sice obsahoval na můj vkus menší díry mezi jednotlivými kapitolami toho, co zrovna bylo Tomanovo snažení, ale rád to filmu odpustím, za krásnou kameru, skvělého Macháčka a vlastně všechny, zvuk byl excelentní a postava Tomana byla krásně rozpolcená a kontroverzní, byl to chladný pragmatik nebo měl i srdce? Nečekaně mě zaujalo i to, jak nás film uváděl textem. Film vyeskaloval stejným stylem jako v Žaluji! – obecně i podobně natočen – oba historické drrama, téma nespravedlnosti.  A jinak super věc, díky, že tu je.

Tvrďáácký film o životě, nikdo se s váma nesere, jsou dobří a špatní a vy jste prostě uprostřed, nic s tím neuděláte a zlo vítězí

(watch again!)

Jemný dokument s citlivým tématem vnějším světem nezkažených, ale přesto vnímajících děti. Velkou roli zde hraje umění, tedy hudba a film potažmo fotografie na čemž je demonstrována neschopnost a omezenost některých lidí tyto děti pochopit. Záběry ze zvláštní školy jsou prokládaný chytrým střihem ukazující výtvory a umělecká vyjádření dětí. Připomíná mi to, jaké mám já jakožto fyzicky zdravý člověk velkou výhodu a štěstí si ten život užít. Zajímavé je rovněž pozorovat chování jednotlivých dětí, jak jsou vlastně velmi podobné těm zdravým, jen hodnější.

Napínavé akční drama, na akční film docela pomalé tempo. Vysoce sympatický precizní záporák De Niro a mě nesympatický, odolatelný, klišé, plitký hrdina Al Pacino. pzn.: Neil se nechá ovládnout emocemi a poruší své zásady.

more já prostě miluju Béčkový Hollywood, hlavně, když začne ztrácet dech.

Musím se přiznat, že jsem tento film nebyl schopen divácky přijmout, a i kdybych toho byl schopen, tak pochybuji o tom, že by mi zprostředkoval jakýkoliv hlubší divácký prožitek. Film se zabývá tématem domácího násilí a toto téma rozvíjí a reflektuje velmi nevšedním způsobem v podobě nelineárního, surreálního a experimentálního vyprávění postavené na struktuře pohádky o Kohoutkovi a slepičce, kterou nám hned na začátku odrecituje skupina žen, která se poté náhodně potácí celým filmem. Záhadou je pro mě i samotný název filmu. Mám teorii, že žábami bez jazyka jsou právě násilníci, (myšleno muži, kteří páchají domácí násilí na ženách a dětech), protože jsou zrovna tak slizcí a nechutní a jakožto žáby bez jazyka ženy neuspokojují, ale právě naopak. Nicméně to by název musel být „žabáci bez jazyka“, takže jsem opět na míle vzdálený od toho, co mi chce film sdělit. Celkově jsem způsobu sdělení spíše nerozuměl, než rozuměl. Nechápu, čím byly motivovány bezpředmětné dlouhé záběry (například lidé jedící u stolu), proč někdo vyhazuje jukebox z balkonu. Nerozuměl jsem počínání hlavních postav nebo jaké jsou mezi nimi vůbec vztahy – jestli se nenávidí nebo milují. Moment, kdy se Jaroslav promění v Jaroslavu byl na druhou stranu zajímavý, protože mu tato možnost mu byla uskutečněna za jeho sebelítost a neschopnost reflexe, kdy si přál být ženou, aby měl snad mírnější povahu a nikdy nebyl násilníkem. Jedná se o typ filmu, který musí člověk vidět v ideální rozpoložení. Musí být připraven luštit jeho příběhovou strukturu, aby neztrácel kontakt s filmem a musí být ochoten neustále nad děním na plátně přemýšlet a často aktualizovat svá očekávání o vývoji příběhu. V takovémto stavu jsem bohužel během jeho sledování nebyl. Na začátku filmu jsem nerozpoznal, že se jedná o experimentální záležitost, a tak jsem se v něm snažil hledat logiku podle lineárních dějových struktur. Tím jsem velice rychle ztratil kontakt s filmem, a nakonec jsem byl nemilosrdně utahán neuvěřitelně přezrálými záběry, které se postaraly o to, aby se pro mě film stal pouze nesmyslným, neuspořádaným artefaktem, který mi působil pouze frustraci. A je mi to líto, protože jsem zastáncem toho, že každý audiovizuální počin, který lze nazývat filmem má vždy, co sdělit a můžeme si z něj vyvodit nějaké závěry, nějaké symboly a hodnoty, které si můžeme odnést do života. Poučení do budoucna tedy zní: být připraven na to, co od filmu očekávat. To jde přímo proti další věci, jež jsem dlouhodobým zastáncem a sice: nezjišťovat a nevědět nic o filmu, který se chystáte zhlédnout, aby nedošlo ke konfliktu filmu s vašimi představami o něm, či zkažení překvapení. Nicméně od nynějška přidám k informacím, které o filmu vím minimálně jeho žánr a narativní styl

Hlavní zápletka filmu mi přijde taková trošku Black Mirrorovská, kdy se ve skutečnosti nemůže (alespoň v naší době) nikdy odehrát, ale podle mě je tady proto, ne aby dávala smysl z hlediska realističnosti, ale aby dala filmu prostor k prozkoumání toho, jak by dnes lidé reagovali, kdyby se něco takového opravdu stalo. Pokud jde o samotnou odpověď, kterou nám film dává, tak je pro mě vcelku neuspokojivá. Možná jsem záměr filmu špatně přečetl a možná vznikl jen proto, abychom se mohli opět bavit nad tím, jak to klaďasové nandají záporákům. Nechápejte mě špatně, tvůrci někdy přijdou se zajímavými tématy, jako jsou otázky zbytečnosti sociálních sítí nebo kolik soukromí jsme dobrovolně ochotni odevzdat světu a za cenu jakého množství svobody tento obchod podstupujeme, ale tak nějak jsem od tohoto experimentu očekával důkladnější sociální sondu, taky aby bylo lépe opodstatněno ono brutální šílenství, které ve filmu později vypukne. Ještě si říkám, jestli se vše neodehrálo až příliš rychle, abych stačil racionálně pochopit, proč se, co děje. Chtělo by to možná pečlivější a pomalejší gradaci, kdy se z toho klidného městečka Salem nepozorovatelně stane chaos. Rozhodně bych proto na začátek nedával háček, který hned v první větě divákovi prozradí, co se ve filmu stane, abychom ho mohli držet více v očekávání a ve větším napětí. Líbilo se mi, že za celým hackerským útokem stojí nějaké tajemno bez tváře, které mám ve filmech moc rád, protože po skončení filmu se line dál našimi životy a my si pak v tomto případě například můžeme říkat, kdo že je na druhém konci drátu a co by se stalo, kdyby někdo dostal neomezený přístup ke všem mým datům a donutí nás to se nad problematikou více zamýšlet. Podobné, byť daleko intenzivnější je to například ve filmu JFK, kde se zase toto zlo bez tváře před námi snaží zakrýt pravdu a má nad každým určitou kontrolu. My po skončení filmu toto zlo nějakým způsobem dále rozpoznáváme a snažíme se mu nějak bránit (například tak, že bedlivěji sledujeme různé kauzy a veřejné dění). Jenomže tady je to tajemno na konci filmu naprosto banálně zničeno odhalením naší neznámé tváře – což ve mně pouze vyvolá pocit: no tak to je blbost a celé kouzlo i přesah do našich životů je tím zničeno nebo přinejmenším značně devalvováno. Ve skutečnosti mě nenapadá pádný důvod, proč se pro toto tvůrci rozhodli. Změnilo se něco významově tím, že jsme na konci viděli, kdo za celým útokem stál? Ne, tak proč to tam dávat? Film zároveň poukazuje na to, jak můžou být lidé manipulovatelní, drsní a bezohlední (vč. autorit, které mají vymáhat pořádek – tady jsem si říkal, proč je v celém městě jen jeden šerif a proč nikdo z okolí města neudělá nic proto, aby to šílené krveprolití zastavil). Ale vlastně pokud si člověk dokáže představit, že se jedná o origin movie nových komiksových hrdinů (resp. hrdinek), tak můžeme s klidem přejít to, že dívky, které nikdy v životě pořádně nesáhly na zbraň (nebo nás film přinejmenším ani nepřesvědčoval o opaku) se bez jakékoliv újmy vypořádají se skupinou chlápků se zbraněmi a můžeme to brát jako onu zábavu klaďasů proti záporákům se spoustou krve a násilí.

Zatím úplně nedoceňuji-vrátím se později