peproch

Pokud to po dvaceti minutách vypnete a odsoudíte s poznámkou, že se jedná o takovou teenagerskou blbinu, možná se ochudíte o možnost hledat pochopení a porozumění, oč podle mého mínění v principu jde. Teenager nebo adolescent dostali odpověď na otázku proč už se rodiče nemilujou, proč jsou odcizení, ve stylu, že je to proto, že se on nebo ona změnili, že už nejsou tím, kým bývali. Když to vezměme vážněji než pouze floskuli a dětinskou pohádku, když si uvědomíme, že je od nás co by dospívajícího vyžadováno, abychom změněnou matku milovali i nadále, lze rozšířit tento nárok i na naše prvomilostné vztahy. Film dál pokračuje spekulacemi na téma možné či absurdní polyamorie nebo schizoidnosti nebo transgenderie. A což takhle interpretovat film jako tradiční duchařskou pohádku vsazenou do bohaté třeba kalifornské nebo torontské společnosti. Není snad Dorian Gray blbina totální?

Autobiografie flashbacků. Zprvu jakoby náhodné setkání Jerryho a Kiti (Maria Bello) se změní v zpovědně a restartovací a rekonstrukční a regenerační a resexealizační meeting, kde ona zůstává tajemstvím a on vzpomíná hrdinsky na svou mizérii závisláče avšak nějak výjimečně sympatického a paradoxně stále scénáristicky produktivního. Moc ale nevěřím v upřímnost a je mi Kiti líto.

Chápu Galt Niederhoffer, proč natočila tento film, odhaduji, že po řadě filmů, kde producentsky nebo jinak byla součástí produkčního týmu zatoužila po filmu autorském, zhlédla se v Katie Holmes a jí učinila hrdinkou svého filmu podle svého scénáře a podle své novely. Nezažila jsem to co ona, resp. jeh hrdinka Lauren, nešla jsem na svatbu své kamarádky, když si ona brala kluka, co jej víc než deset let miluju, zkusila jsem se odmilovat, jinak zavztahovat a nic nepomohlo a dokonce s nímž jsem se pomilovala noc před jeho svatbou s jinou. Nevím , jak to bylo doopravdy, film nabídl zvláštní finální konfrontaci mezi Laurou a Lilou, a úplně na závěr bouři, která přervala svatbu dřív než mohli snoubenci říci svá vyznání.  Film je výboorným dramatem, jen škoda, že měl spíše mizerné a jen vycpávkové dialogy, zbytné peripetie a vedlejší zámotky. Osobní drama Laury můžete nahlédnout a mohlo i lépe vyniknout, kdyby....

Film postavený na dvou pilířích: 1) máte právo osvobodit se od ovládajícího despotického manžela i za cenu vraždy, pokud on používá k udržení vaší poslušnosti facku. 2) Julia Roberts oplývá takovou dávkou půvabu, krásy, něhy a zranitelnosti, že jí ztvárněné postavě dovolíte všecko.

Trhliny získá situace v odlehlé dívčí internátní škole, kde skupina tým vedený Di je opatrován, trénován a držen v limitech svou vedoucí slečnou G. Vše je narušeno příjezdem Španělky. G se ukáže jako báchorkářka, nervák, lesba, zbabělka. Udržuje své ovečky v poddanosti, oddanosti a jisté hlouposti. Nzvládne souboje dívčí řevnivosti. Film je silný, prostředí je výmluvně chladné, děvčata jsou krásná, tragedie nutná.

Chce ta komedie snad říct, že máte právo zabít svou manželku, pokud ona se ve snaze po perfektním životě kvůli vaší neschopnosti se ovládat dopustí několikanásobné vraždy a vy na to nemáte trenky, v nichž jste předtím neudržel svoje mužství? No fuj.

Především se jedná o adaptaci románu, který mj. přinesl pro Jose Samarga nobelovu cenu za literaturu, čili je film třeba hodnotit jinak než jako původní. Ale spíše, jestli se povedlo tvůrcům filmu převést něco z předlohy a nakolik mohl být autor spokojen s vizualizací svého vlastně fantasy filmu. Především je možné vidět film jako ironickou fantasy, bílou komedii, příběh zcela fiktivní nikoli dystopický, postavy nemají jména úmyslně, nemají minulost jen své působení, svůj potenciál, novela je plná symbolismu a polemik s církevním výkladem ctností a neřestí, film pak je především experimentem s inscenováním chování slepců. Slepota - bílá tma - není mimozemská či lidstvu cizí, vždyť abni nevíme, v čem všem jsem slepí a co nevidíme, ačkoli si myslíme že vidíme. Sama slepota je vlastně darem, díky kterému bude možné vidět a vidět bude možné jinak. Film je zřejmě o moc lepší než první shlédnutí nabízí, ale měla bych si nejprve přečíst Esej o slepotě.

Film o utrápených adoslescentech a jejich rodinách a smutcích z úzkostí depresí fóbii osamělosti karierním štvání se.... My sami jsme autoři našich neštěstí a strázní, netřeba katastrof přírodních, vetřeleckých a pod. My rodiče chováme doma zoufalé děti a my zoufalé děti jsme limitování ošálenými rodiči. Amy A i Julianne M byly hezké a hezky zpívaly.

Silné téma? Já vlastně nevím jaké. Návrat ztraceného syna domů? Umírání otce? Dětská Leukemie? Nesnášení se se sestrou? Právo na asistovanou sebevraždu? K lepšímu porozumění filmu postrádám pochopení, proč vlastně byl Jonathan pryč. Zní otázka takto? Jak je možné mít nárok na chování rodiny když mám právo na sebeurčení a nemilosrdná rakovina kosí bez ohledu na věk.

Výborný film, a že mu nedávám plný počet hvězdiček je jen proto, že nevěrohodně působí ona schopnost orchestru hrát na první dobrou celou symfonii. Ale chápu tvůrce, chtěl obeznámit posluchačstvo řekněme adolescentní s Beethovenovou 3.symfonií, primárně je zíkskat pro hudební znalst a zážitek a relativně dobře vložuit do dobových kostýmních reálií a ideových konsekvencí a kontextů a spatřit i osobnost kompozitorovu. Je to jen hudební povídka. A to je práve skvělé, povídka, po níž má následovat diskuse, reflexe a debata.