Gwaihir

Možná je to i tím, že mě seriál minul, ale nebyl jsem tou partičkou, která se pohybuje v zajímavém prostředí zákulisí filmu nijak zvlášť osloven. Potenciál prostředí je zde totiž absolutně nevyužit, nebo spíše využit naprosto tristním způsobem. Je tedy pravda, že některé části mám mírně zamlžené, díky nastupující filmovovíkendové únavě, ale nemyslím, že by se druhým podíváním, kterým hodlám provést následnou nápravu, něco významně změnilo. (Filmový víkend ČSFD 2015)

Konečně jsme se dočkali povedeného návratu mezi dinosaury v duchu odkazujícím se především k původní dobrodružné výpravě parkem, kterou však zjevně není možné překonat, navzdory moderním technologiím či šikovnosti při využití jejího schématu, které nás přivádí na starý známý ostrov, kde je prostě třeba počítat s tím, že občas místní živočišstvo někoho sežere, protože lidé jsou prostě nepoučitelní. A tak je zde opět boj o přežití tváří v tvář velkému, chytrému a zubatému vládci potravního řetězce, tentokrát v o něco zběsilejším tempu, s oddílem cvičených velociraptorů a závěrečným soubojem dvou králů. 70 % (Filmový víkend ČSFD 2015)

Proč by občas nemohl svět zachraňovat někdo, jako je Melissa, která na to sice nevypadá, ale padouchy likviduje opravdu velmi dobře. Tím nejlepším je tady však někdo jiný, a sice Jason parodující naprosto dokonale sebe sama a jehož hlášky jsou výtečnou kombinací vtipů o Chuckovi a historek barona Prášila. 75 % (Viděno během špiónské noci Filmového víkendu ČSFD 2015)

Není nad pořádného krejčího, od něhož se prostě nelze dočkat ničeho jiného než skvěle padnoucího obleku, jenž vzdává hold klasickému střihu, který ozvláštňuje neotřelými doplňky, jež zdobeny nadhledem a protkány vtipem tvoří v kombinaci s nápaditou akční složkou skutečně vynikající zábavu. 100 % (Viděno během špiónské noci Filmového víkendu ČSFD 2015)

Tedy, ne že bych se u toho párkrát dobře nezasmál, ale až na těch několik opravdu světlých chvilek mě to nijak zvlášť nedostalo. Místy je to milé, občas svěže vtipné a často notně ujeté. Kdybych se někdy zhulil, tak věřím, že by mě to bavilo mnohem víc, ale za střízliva to u mě funguje spíš jako jednorázové pobavení. 50 %

Z mého pohledu je tahle tajuplná rozkrývačka vskutku výtečná. Střídání současné a minulé roviny vyprávění se vzájemně velice umě prolíná a postupně skvěle doplňuje celou skládanku. Ruku v ruce s odhalováním jednotlivých střípků toho, co se odehrálo, se odvíjí rovněž tak trochu pulzující atmosféra, která postupně nabírá na síle a v některých scénách je téměř dokonale mrazivá. Děj je promyšlený, ale nikoli překombinovaný, a vcelku přehledně ukazuje všechny okolnosti případu i počínání hlavních postav, zejména té ústřední, která v jeho průběhu prochází viditelnou psychologickou proměnou. Vše nakonec vrcholí ve velmi výživném závěru, který emocemi rozhodně nešetří. 90 %

Co k tomuto znovuzrození napsat. Snad to, že ony dva přívlastky v názvu ho vystihují docela dobře, přestože to není ani tak příběh legendárního Maxe samotného, protože po stránce audiovizuální jde skutečně o neuvěřitelný nářez, který téměř nenechává vydechnout a může se pyšnit těmi nejnápaditějšími akcemi snímanými tím nejzajímavějším způsobem. Na mě je to sice chvílemi až příliž zběsilá honička, ale všechny ty káry, které byly kvůli tomu opravdu postaveny a které nesou svůj podíl viny na její působivosti, není možné opominout. 85 % (později rovněž viděno během šílené noci Filmového víkendu ČSFD 2015)

Ačkoli předlohou filmovému zpracování osudu jednoho z největších myslitelů našeho národa tentokrát není dílo Aloise Jiráska, nelze se srovnání s, o více než šedesát let starším, počinem Otakara Vávry vyhnout. Hlavní osa, sestávající se ze všech zásadních známých skutečností, je samozřejmě prakticky shodná. Rozdíl je však především v celkovém přístupu k vyprávění, kdy se nová televizní verze pokouší mnohem více o vykreslení postavy českého kazatele a reformátora jako člověka než jako symbolu. Stím souvisí také samotná forma, jejíž těžiště neleží ve výpravné velkoleposti, ale v komorní rovině, která dokáže místy navodit patřičně mrazivou atmosféru. Největším kladem nového pojetí je potom snaha o širší pohled na dění v církvi a do jeho zákulisí a současně i o vhled do mučedníkova nitra. Nedostatkem je naopak zejména to, že většina skutečně silných scén působí chladně, aniž by vzbuzovala hlubší emoce, a to také díky kocábovské hudbě, která svými výstřelky dokonale zabíjí některé momenty, které by měly tvořit vrcholy celé série. Přesto je dobře, že k uctění památky mistra Jana Husa, šest století po jeho mučednické smrti, došlo k pokusu o znovuoživení jeho příběhu a odkazu, byť zdaleka ne lepšímu, než byl ten předchozí. 65 %

Mstitelé jsou stále především výtečnou zábavou, která však pro tentokráte trochu ustupuje a tvoří spíše pozadí pro poněkud vážnější tóny a také některé filosofičtější otázky. Čas a prostor jsou rozloženy mezi všechny protagonisty rovnoměrně a vše působí skutečně jako kolektivní "práce", v němž je možné sledovat jak vnitřní démony jednotlivých postav, tak i vývoj celého týmu. Jediné, co lze této audiovizuální jízdě vytknout je prakticky absence opravdu velkého vyvrcholení daná relativně stálým tempem, jímž se děj ubírá a které narušují jen občasné klidnější pasáže umožňující krátké vydechnutí a zamyšlení, ale ze kterého současně nijak nevyčnívá ani závěrečný souboj. 85 %

Tak velkolepou poctu by dnes už asi nikdo natočit nedokázal. Samozřejmě, jde především o zobrazení a oslavu hrdinství sovětských lidí, kteří se nesporně o vítězství nad nacismem zasloužili ze všech nejvíce. Zároveň se však jedná o poměrně komplexní pohled na celé vítězné tažení započaté u Stalingradu, jehož hlavní osu sice tvoří největší bitvy východní fronty, ale která neopomíjí ani větší či menší zmínky mapující rovněž důležitá dění na jiných místech, pro mě poněkud překvapivě zahrnující například operaci Valkýra nebo zatčení a osvobození Musoliniho, a diplomatická jednání. Je jasné, že odboček na jiná bojiště mohlo být mnohem více a osobně bych byl velmi rád, kdyby byl významný prostor věnován i partyzánskému boji, ať už na území Jugoslávie, nebo jinde. Toto ztvárnění je přesto velmi působivé a, díky využití některých původních materiálů, jejich výborného zakomponování do celku, v němž se chytře střídají scény hraného dokumentu se scénami válečného filmu, jež jsou často až epických rozměrů, vyvolává velice autentický dojem, podpořený i tím, že neukazuje jednotlivé události v jednoznačně černobílém světle, ale vytváří skutečně barevný obraz války. 90 %