Iriroro

Svědomí je podivná věc. Je to jako skládka, kterou už nikdy nikdo nevyčistí. Věci na ní začnou hnít a plesnivět a všechno kolem začne zapáchat. A vy cítíte pouze smrad a špínu. Nemůžete se soustředit na nic jiného, než na ten protivný zápach, který překrývá všechno doposud důležité. Může se však objevit někdo, nebo něco, co se bude snažit pach skládky přebít. Nikdy se mu to ovšem nepovede. A můžeme doufat, že lidé mají svůj prostor na odpad veliký, neboť to je jedna z posledních věcí, která nás činí milosrdnými a uvědomělými. Tomuto filmu nemám co vytknout. Považuji to za mistrovské dílo a vedle senzační scény na pláži v Dunkirku, které bych zatleskal, jak se to dělává v divadle, bych velice rád ocenil i závěrečnou scénu u moře. Neslyšíte nic, jen klavír, který vás konejší svým tónem a posléze palčivý smích, který se může mnoha provinilým lidem na tomto světě ozývat v jejich svědomí.