Elerrina

Kenshinovský origin, který byl ovšem mnohem lépe, obšírněji a srozumitelněji odvyprávěn tady. Zajímavé je na něm tedy jen to, že dějově má mnohem blíže k historickému dramatu než předchozí čtyři filmy. Přepálenou anime adaptaci tu připomíná jen úvodní scéna, která je totálně wtf (ne, s mečem v zubech se fakt bojovat nedá, čím se to ti scénáristi dneska sjížděj?), zbytek filmu tvoří snaha vyobrazit tragickou milostnou romanci zasazenou do skutečných událostí pohnutého roku 1864. A i když ti legendární šinsengumi vypadají jako banda otrapů, proslulá řež v hostinci Ikedaja (která ve skutečnosti trvala několik hodin a ve které bylo pobito celé revoluční křídlo klanu Čóšú) tady působí jako opilecká šarvátka, a bitva u Zakázaných bran je odbytá jedním jediným záběrem na požár, ta atmosféra osudových událostí vedoucích ke konci jedné éry je přece jen trochu přítomna. Opravdu potěšilo jen ztvárnění Kenshinova nadřízeného Kacury, ano, přesně takhle jsem si toho slavného intrikána vždycky představovala. Historické okénko: Katsura Kogoró, politický vůdce klanu Čóšú, jeden ze zakladatelů moderního Japonska, vynikající šermíř, dokonalý zákulisní manipulátor a obezřetný vyjednavač pozdější spojenecké smlouvy s klanem Sacuma, která nakonec vedla ke svržení šógunátu. Po masakru v Ikedaji se stal nejhledanějším mužem v Kjótu, šinsengumi (tehdejší policie) a jejich spojenci prošťárali celé město ve snaze ho najít. Několik dní a nocí se skrýval pod mostem v převlečení za žebráka a přežil jen díky své milence (a pozdější manželce) gejše Ikumatsu, která mu každou noc přinášela trochu rýže bez ohledu na vlastní nebezpečí. Později se mu podařilo uprchnout z Kjóta na území knížectví Cušima. Po porážce šógunátu v roce 1868 se stal členem nové vlády a tvůrcem mnoha reforem. Vlastně bych možná raději viděla věrně historicky zpracovaný film o něm.

Pohádky ovčí babičky - isekai version.  Když Rio/Haruto nezachraňuje nějakou holku, zdvořile konverzuje. Proč taky ne, když superlevel v bojovém umění mu dal duch a v magii mu to jde tak nějak samo od sebe. Všechno ostatní je až bolestivě nezajímavé.

Tenhle seriál je akorát smutným důkazem toho, že žánr současné hrané fantasy je ve stejné zdravotní kondici jako Mrtvé moře. Tak především - a to je nutné zdůraznit - až někdo vyhlásí Cenu za bezkonkurenčně nejhorší seriálový casting, Kolo času ji získá úplně automaticky. Taková freak show se opravdu jen tak nevidí. Jediná ucházející herečka je tady Rosamund Pike, která je ovšem obsazená proti svému typu a v roli tvrdé a nekompromisní Moiraine působí asi jako růžový poník ve výkladu army shopu. Zbytek jsou ochotníci nebo rovnou budoucí potrava pro kůrovce. (I když přiznejme si, že uvěřitelně ztvárnit role soustavně zmatených pitomců, kteří procházejí poutavým charakterovým vývojem odnikud nikam, by byl těžký oříšek i pro několikanásobného držitele Oskarů. A tím zdaleka nemyslím jen hlavní hrdiny.) O ději se pak dá říct pouze to, že ve svých lepších chvílích snaživě imituje vzorce z Pána prstenů, v těch horších předkládá nefunkční svět s nejasnými pravidly, nekonečné žvanění o ničem, přehlídku lokací z katalogu Putujeme po fantasy světě (slevy a výprodeje) a jen zřídka také akční nebo srdceryvnou scénu. Která vzhledem k výše zmíněnému většinou nefunguje. Dalo by se ještě psát o roztěkané dramaturgii, neexistující choreografii bojových scén, podivném střihu a vůbec detailně rozebírat tenhle nesoudržný a nesourodý kompilát odpadků ze žánrové skládky, ale dlabu na to. Akorát se tímto musím omluvit Eragonovi, o kterém jsem si až do teď myslela, že je to plytká srajda. Tak proti tomuhle je to Bergman.

Lucidní sen začínajícího úředníka o tom, že se stal jen tak z ničeho nic králem magického království (ruka krásné princezny included). A že jako správný génius okamžitě vyřeší všechny státní problémy prosazením moderních ekonomicko-sociologických teorií, tvrdou byrokratickou prací a několika televizními reality show. I když je základní myšlenka svým způsobem zajímavá a hlavní hrdina vlastně docela sympatický, zabíjí všechnu tu snahu příšerně nekonzistentní děj, který se buď donekonečna nimrá v nesmyslných detailech (první polovina), nebo nesouvisle přeskakuje v čase i prostoru a důležité události odbude jednou větou (druhá polovina). Samozřejmě nepomáhají ani klišoidní postavy, tradiční postupné budování harému kolem hlavního hrdiny, hnusná animace a eklekticky zmatlaný fantasy svět, ve kterém je možné úplně všechno. (Nabízejí se takové otázky, jako proč kvůli potravinové krizi stavět přístav a silnice, když by mohli jídlo převážet na dracích. Nebo si ho rovnou vyčarovat, ne?) Třetí hvězdičku dávám jen za ten boj proti vévodům, který ukázal Sómu i jako schopného vojenského stratéga.

Tak tu máme zase jedno isekai, které se od kupy jemu podobných liší akorát tím, že hlavní hrdinka dopředu zná svůj neblahý osud a snaží se mu vyhnout. A to za pomoci optimismu, naivity, neutuchající energie, téměř vražedné roztomilosti a tuny zákusků, které přitom všem stačí zbaštit. A je to celé tak milé, pozitivní a intenzivně sladké, že máte nutkání píchnout si inzulín po každé druhé epizodě. Škoda, že se potenciál toho originálního nápadu v podstatě vyčerpá už v polovině první série a zbytek je jen standardní (čti: jednoduše připitomělé) šódžo, plné krásných šatů, honosných šlechtických sídel, pěstěných zahrad a usměvavých, dokonale se chovajících urozených mladíků a dívek. Kteří všichni do jednoho připomínají vzhledem i duševními schopnostmi porcelánové panenky a kolem hlavní hrdinky vytvoří těžko uvěřitelný biharém. (SPOILER: Dost mě pobavili padouši, kteří se po spáchání svého padoušského skutku rozloučí hláškou tak já se teď jdu udat, aby se později objevili zpátky v ději jako klaďasové, zaměstnaní státní správou. Možná to něco vypovídá o státní správě.)

Příběh dvou sester, z nichž jedna je chlap a druhá se zcvokne, zasazený do steempunkově pojatého světa a drsného boje mezi bohatými a chudými. Fakt bych ráda sdílela všeobecné nadšení z tohohle v mnoha ohledech revolučního počinu a napálila tomu plný počet, ale finální nasměrování děje do béčkových vod mi v tom překáží. Přitom ta barvitá mozaika dramatických až brutálních, promyšleně vypointovaných mikropříběhů z podsvětí i vysoké politiky měla obrovský potenciál, takže nechápu, proč bylo nutné ji nakonec obětovat kvůli originu jedné vrcholně otravné postavy, která má navíc zcela nerealistické schopnosti.

Výpravný, precizně zaranžovaný a historicky víceméně důsledný artfilm, který v kinech celkem zaslouženě propadl navzdory svým nevídaným řemeslným kvalitám. Nabídne totiž akorát dvouhodinovou přehlídku dojmů, pocitů a subjektivních interpretací vztahu dvou nesympatických hovad a jedné chudinky manželky, a krátkou brutální rubačku na závěr. Ze které navíc žádná finální katarze vítězství pravdy, lásky a spravedlnosti (ehm .. ) nevyplyne, protože naplnění tu dojde jen uspokojení egoistické mužské ješitnosti.

Vlastně z toho mám podobný pocit jako ze Zaklínače. Adaptace kultovní předlohy, která ortodoxní fanboys spíš naštve, protože se vydala vlastní cestou, a nováčky zmate, protože netuší, co mají čekat. Stejně jako u Zaklínače je nakonec nejpříjemnějším překvapením casting: charismatický John Cho Spikeovu mnohovrstevnatou postavu utáhne naprosto skvěle a zbytek posádky je taky fajn, horší je to s představitelem záporáka Viciouse, který je šílenou karikaturou původní postavy. Větší problém ovšem je, že atraktivnímu chytání zločinců se seriál věnuje jenom první čtyři epizody a pak už jen řeší osobní linky členů posádky, tedy hlavně tu Spikeovu. Možným důvodem bude asi to, že strýček Skrblík Netflix odmítnul rozbít prasátko kvůli jakési retro/sci-fi/noir šílenosti a utrousil na dřevo jen pár drobných. Takže těch pohledných záběrů na vesmírné lodě je opravdu jen poskrovnu a obzvlášť v druhé půlce se děj přesune do interiérů a různých opuštěných lokalit, a proto zřejmě až příliš vytěžuje onen osudový vztah dvou zabijáků a jedné femme fatale.

Po efektním úvodu s přepadením kasina se děj přesune do kulis Desperada. Jet chce jen vydělat peníze, Spikea ale osud mladé dvojice, která chce uprchnout před mafií a začít nový život, zasáhne hlouběji, než je ochoten přiznat. Retrogangsterka s prvky noir a občasným pokouknutím po space opeře, slušně nahláškovaná a s klasickou, lehce přepálenou akcí.

Bitka na kostelních záchodcích je přímým důsledkem Spikeovy neopatrnosti z předchozí epizody. Jet je naštvaný a má proto pádné důvody, Spike je ale přesvědčený, že mu nezbývá nic jiného, než hrát svoji hru za parťákovými zády. Dopadení šíleného atentátníka, který miluje plyšové medvídky a svatozář na obloze ovšem vyžaduje spolupráci.