mihora

Hrobka jako garsonka, lednice místo skříně, kýbl místo záchodu. Když za vás někdo vylejvá vaše výměšky ke hřbitovní zdi, asi je to láska. Dokument o hranicích lidskosti a hranicích mezi lidmi, který se obešel bez patosu, citového vydírání a dotací.

Aime-moi moins, mais aime-moi longtemps.

Autor scénáře: Karol Sidon.

Pan R. mi ukázal jen to, co jsem viděla už dříve... (ale ukázal to přesně).

Borec frčí?

Pozorování kouře proplétajícího se světlem, nekonečně dlouhé zvedání špendlíku z podlahy. Někdy je to poslední možnost - upnout se na tyhle detaily a snažit se si je uvědomit, vážně bytostně uvědomit, cítit je v každé vteřině, v každém pohybu. Protože jedině z těch detailů se dá zase poskládat celý obraz. (Jen mě mrzí, že nedokážu odhadnout, jestli je Entertainment tolik intimní, nebo jestli je to jen hra na efekt.)

Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět."

Obdivuji všechny, kteří dokázali Útěk do divočiny sledovat až do konce. Já nemám na moralistické kýče trpělivost. Kéž mi Christopher (nebo aspoň Ježíš) odpustí.

Kde se zapomnělo světlo Demlovo...

Docela nasírající, když o tomto snímku někdo dokáže říci, že je nasírající.