Poleloukales

Po milovníka britského humoru zlatý důl. Něco takovýho je možný vymyslet jen na ostrovech. Boží prdel! Tennant urvanej z řetězu způsobuje prudké bolesti bránice, Sheen nezůstává o moc pozadu. Jen houšť a větší kapky! Líto je mi akorát nejvystrašenějších kytek na světě ...

Naposledy jsem takový pocit měl po zhlédnutí Zvjagincevova Návratu. Reminiscence starých mistrů beze stopy epigonství. Tak jako Rusové mají nového Tarkovského, Polákům se zrodil nový Kieślowski. Pawlikowski se sice inspiruje u jiných velikánů, ale silou příběhu, naléhavostí vyprávění a velmi originální a úchvatnou prací s obrazem stojí velkému KK po boku. Pozoruhodný je fakt, že ač prost patosu a vydírání, dokáže scénu naplnit emocí až na půdu. Pět z pěti ani deset z deseti nestačí na vyjádření mého nadšení. Chtělo by to nějakou novou algebru, která by uměla něco jako deset z pěti!

Anatomie patologie v tom nejhlubším slova smyslu! Tento film je opravdu v důležité vidět, nejlépe pak na velkém plátně. A to nikoli proto, že jde o výjimečný film z hlediska filmové teorie, ani proto, že Jáchym Fénix redefinoval Stanislavského a už vůbec ne proto, že jde o prequel všech dobrých i špatných Barmanů. Myslím, že největší síla tohoto snímku tkví v tom, že jde v podstatě o velice vydařenou, komplexní a výstižnou psychologickou a sociologickou studii příčin a následků, které mohou vést k tragickým koncům i ve světě reálném. Pro sledování posledních pěti minut filmu mi bylo zle z toho, jak autentické a v současném světě přítomné je to, co se tam odehrávalo! Empatické a manipulativní ospravedlnění násilí! Otázkou zůstává, zda ti, kteří by si tohoto měli všimnout, jsou s to takové sdělení dekódovat. Ale jinak bravo všem, kteří se na tímto díle podíleli.

Výborný sevřený film, který má potenciál ulevit mnohým v podobné situaci. Smrt nejbližších je jedna z nejtěžších písní pro každého. Ale ruka Szumovské toto tísnivé dusno protkává nitkami humoru, který překvapuje, řeže ale také velejemně hladí. Ač to rozhodně není primárně komedie, výborně jsem se bavil. Prostě "když to pořádně opepříte, dá se sníst všechno!" Skvělé!

Kategorie 1A plus! Na něco tak nápaditého, s fantastickým nadhledem promyšleného a přesto jakoby levou zadní natočeného si naše lehce zatuchlá, mírně korodující kinematografie asi bude muset nějakej ten pátek ještě počkat! Při pohledu tuhle partu vykutálených čtveráků, kteří na rozdíl od švejkojidních filmových poloblbů nejednají jako úplní vypatlanci, by měli jejich čeští tvůrci hromadně odevzdávat licence a tiše zpytovat svědomí. Film plný skvěle rámovaných a prokomponovaných obrazů, nekorektního štěpného humoru, ve kterém si všichni se všema vytírají prdel, nevyhnutelně vede k spektakulárnímu finále. Epilog plný bezútěšné bezvýchodnosti tomu všemu dává krutopřísný štempl "A co jako s tím jako chceš kurva dělat!"

Imaginace Terryho Gilliama je bezbřehá, nosná a plodná, což dokazuje i ve svém posledním spektáklu. Docela chápu ty, kteří mají množství námitek proti Gilliamovým filmům, protože opustit konvenční naraci a dramaturgická paradigmata (tady prosím za prominutí těch protivných výrazů, ale plní funkci) může být pro leckoho nelehký úkol. Je to ale škoda, protože jeho metaforické kotrmelce s sebou nesou mnohé, co by se s lehkou nadsázkou mohlo tesat do kamene. Co ale chcete po někom, kdo byl spolutvůrcem Moty Pythonova Létajícího Cirkusu? To, co Pajtni vyjadřovali báječně nekorektním humorem, Gilliam ve svých filmech ukrývá do hravých a praštěných nápadů, lineární děj má v paži a klasický dramaturgický oblouk odhazuje jako zločinec zákoník.

Thomas Vinterberg se s divákem nepárá, stejně jako život s dvěma bratry, kteří se v mládí dopustili prohřešku s tragickými následky. Tíživý a temný ponor do hlubin duší dvou hlavních aktérů přináší svědectví o následcích viny, útěku před sebou samým, hledání odpuštění a smíření, které se nekoná. Jedno klopýtnutí a nic a nikdo vám nepomůže. Vinterberg nekompromisní, přesný a nelítostný. Excelentní film, který bolí a drásá.

Cinefil slintá blahem, poučený čeká na Godota, laik umírá nudou. Stopáž v průvodci KVIFF 2018 děsí, ale při sledování tohoto skvostu zažíváte neustále stoupající překvapení nad propracovaností všeho, co se ve filmu dá propracovat. Režisér Hu Bo časem neplýtvá, ale bezezbytku využívá pro vykreslení plnokrevných plastických charakterů, a právě díky této filigránské drobnokresbě dává vyniknout subtilnímu příběhu o nitrech lidí žijících, když ne přímo na okraji, tak určitě na vnějším okruhu čínské populace. Dalo by se říci, že svrchu zmíněné čekání na Godota je společným leitmotivem konání většiny aktérů Sedícího slona, které chtě nechtě válcuje nepřízeň osudu, nevysoký společenský status a absence světlé budoucnosti. Předčasná smrt mladého a nesmírně talentovaného režijního debutanta, která jako by dávala pokračovat tomuto příběhu i po závěrečných titulcích, je velikou ztrátou pro světový film.

Metafyzická hříčka francouzského nonkonformisty Bruno Dumonta vystavuje ke zvážení nejeden otazník, aniž by se divákovi snažila jakkoli pomoci. Nekonvenční narace komplikuje čtení „děje“ záměrně, zanechávajíc tak v divákově lebce stopu, které se nelze jen tak zbavit. Dílo nabízející mnoho výkladů je zapouzdřeno do provokativně jednoduchého vizuálu, který sám hraje ve snímku významnou roli. Široké scenérie větrného pobřežního kraje francouzské Normandie odkazují k týrané duši děvčete, které se potuluje pustou a nevlídnou krajinou svého nitra s nesympatickým společníkem – personifikací ďábla, ponoukajícího dívku ke krajním činům. Akt pomsty vykonaný mužem je ve skutečnosti obrazem skutku provedeného rukou samotného děvčete. Závěrečný zázrak pak evokuje odpoutání se od temných dnů minulosti. Film nerelativizuje zlo páchané jednoho na druhém. Snaží se pouze zobrazit skryté pohnutky, které při troše poctivosti v sobě nalezne každý.

Výborný scénář Jeleny Mašínové a Pavla Kohouta a jasná režijní vize Jaroslava Brabce daly vzniknout na české poměry výjimečnému filmu. Režijním pojetím téměř odpovídá tezím manifestu Dogma 95 Larse Von Triera, Thomase Vinterberga a dalších, což je v zemích koruny České nevídaný přístup, navíc ve výsledku skvěle podporující tísnivou atmosféru normalizačních časů. Snímek není glorifikací lidské a občanské statečnosti Vlasty Chramostové mnoha dalších signatářů Charty 77. Naopak přibližuje kruté morální dilema, jemuž byli vystaveni mnozí sympatizanti Charty, kteří se z důvodů, jež tento film věrohodně předkládá, k podpisu nepřipojili. Film, který nesoudí a neomlouvá, jen s nekompromisním vhledem vysvětluje. O to mocněji pak v druhém, skrytém plánu vyzdvihuje sílu těch, kteří při vědomí oběti kariéry, budoucnosti své i svých dětí a s tím spojených nemalých rizik včetně vězení a společenského vyhnanství, se k podpisu Charty 77 odhodlali.