Haluzz

Každý nový Johnsonův celovečerák je zároveň reakcí na ten jeho poslední, a zároveň krásná žánrová jednohubka sama o sobě. Očekávaní jsou podvrácena vůči žánru (literárnímu i filmovému - jak v Brick, The Last Jedi…) i vůči Knives Out (zásadní twisty/ výměny informací se konají zhruba obráceně). Craig má víc co hrát, sociální podtóny jsou možná víc očividné než v KO, ale i to (stejně jako každý jiný střípek informací) jen napomáhá finálnímu rozuzlení( jak v každé správné detektivce). Příjemně staromilské a zároveň svěží, tisíckrát zábavnější než Smrti na Nilu/ve vlaku…. Jen škoda toho kina…

Kéž by bylo viděno v kině…

Father Ted meets Blue Velvet. Anti-blockbuster, který sám komentuje fakt, že k naplnění stačí méně než výbuchy a marvelovky. Pomalá meditace o všem strachu, hrozbě a hanbě, které si s sebou neseme, stejně jako esej o minulém století jako celku (válka, násilí, duševní zdraví, předsudky).

Instant classic. Black prostě nejlíp funguje v menším ansámblu, na menším prostoru. Akční scény jak z filmů Marx brothers, koment k idealizaci minulosti, nejlepší komediální timing (scéna na záchodě, sklo, kluk na kole) posledních let…

Jeden z filmů, které mě baví víc v tom o čem vyprávějí (exploatace filmového průmyslu, personal trauma), než jak vyprávějí (zábavná kombinace sci-fi, westernu a thrilleru) ale každopádně cinefilní jízda (muybridge, zoetrope, spielberg, akira slide etc...) od začátku do konce... Viděno poprvé v IMAXu, pak dvakrát na obrazovce, a nikdy to neztrácí své kouzlo...

Bondovka, MacGuffin, Following.

Estetika konečně převládla. Jakkoliv byl D9 croenenbergovina, Elysium verhoevenovina, tohle je klipařina, kdy je minimum postupů motivovaných a nadsázka funguje jen tak v půlce případů...

Je to dost nebezpečný a levičácký na to, Aby s tím Harvey Weinstein měl potřebu něco udělat, ale to je na tom právě to přitažlivý. To, že si to i přes svojí videoherní strukturu (postupování jednotlivejma levelama vstříc bossovi, a někdy i vizuály, viz anti-utopický Bioschocky) a zbytečný flashbacky drží potenciál až do konce ...

Stejně jako Keatonovi visí v kanceláři obrazy Francise Bacona, nejpůsobivějšího novýho figurátora 20. století, i v samotným filmu se slušně mísí ryze fyzicky verhoenovský masíčko a do toho nějaký ošklivý, shovaný (v tomhle případě politický) podhoubí. Ale jak Bacon sám říkal, vždycky je třeba nechat na plátně vynechaný místo nebo černý okno a nechat si diváka ty dvě věci spojit samotnýho. Takže v tom spojení masa a krutý pravdy, ale hlavně Padilhy a studia vzniká moc mezer, v rámci ratingu, pravicovejch narážek, i toho co chce ten film v druhý půlce vlastně říct. Rozervaný stejně jako Murphy, ale rozhodně ne tak zábavný a baconovsky přitažlivý jako originál.

Podprahově složitější, příjemně dospělejší a formálně umírněnější (kdy už nekrademe tak okatě od nový vlny/od Andersona) než Ponorka, nebo spíš formálně přizpůsobenější daný látce, protože ta Kafko/Brazil/Cokoliv atmosféra z toho díky mixu zvuku a hudby leze každou minutou.