Haluzz

Peckinpah by měl radost z tý krve a zobrazení násilí na ženách i mazlíčcích, konec zase pokoukává po Asii, i když ty finesy přecházení ze žánru do žánru tam úplně nejsou, ale mám slabost pro filmy s hlavním hrdinou ve sračkách (nejen obrazně).

80's cheesy badass contest. A Gilgun wins.

Nejlepší Burton (nepočítáme-li Eda Wooda, kde byl jeho osobní přínos minimální) který jen ukazuje, že osmdesátky byly pro něj nejvhodnějším obdobím, kdy se dá nejlépe balancovat na hraně kýče, odkazování a vlastního přepálenýho vizuálu. Bez Keatona by to bylo za dvě.

Jako dokument to má větší šanci se dostat mezi lidi, protože i když to má všechny "moorovské" trademarky jako je vlezlost, ironie a pasivně agresivní nucení názorů, týká se to většího a diskutovanějšího tématu než 9/11 nebo health care. Napsané a natočené je to tedy vtipně, ale jakoukoliv názorovou hodnotu tomu nepřičítám, neboť je jasně vidět, že alespoň půlka rozhovorů je jasně upravená střihem a podkopávaná muzikou/prostřihama aby tak vyzněl zaujatej názor Mahera/Charlese.

Proč je vztah Luther/Alice jednou z nejlepších romancí posledních let? Protože jsou na opačné (i když diskutabilně) straně zákona? Nebo, jak by podotkl Kundera, je to proto, že se jejich vztah nikdy nedostane z té nejdramatičtější, nejromantičtější pre-koitální fáze? Pnutí funguje čím dál víc a jen potvrzuje, proč jsou druhé sérky zpravidla lepší než ty první( a chceme vůbec třetí?) ...

Nejlepší film o dospívání...

Je to vlastně úplně takové, jak jsem čekal, tedy logické pokračování Whedonovy seriálové tvorby, z několika důvodů: 1. největší důraz na ženskou hrdinku a její psyché, její minulost a to, co z ní bylo vytvořeno/co ze sebe byla nucena sama vytvořit. Tím pádem ani tolik nevyzní, že jiná ženská postava se tu víceméně ani nevyskytuje a ubírá to "nechtěnému" čtení. 2. důraz je, samozřejmě, na postavách, tedy je třeba je obkroužit třistašedesátkou a vždy pečlivě zabrat přesně to, co má být zabráno. Oproti tomu je akce, která je zmatená, nepředvídatelná a následuje POUZE po tom, co je vše důležité řečeno. I proto kamera nestíhá( hlavně létající, jako Iron Mana, alieny a jejich vozítka) objekty, zuřivě zoomuje, ulpívají na ní nečistoty a je často položena tam, kam by jí žádný jiný režisér nedal. Díky za to, Jossi._____ K samotnému geek-orgasmu bohužel nedošlo, protože, ačkoliv to dělá fanboy a tvůrce v jednom, pořád na to budou nejvíc chodit multiplexáci a těm je třeba všechno podat jednoduše, spolu s možná až příliš velkou porcí nadsázky( fórky za každou cenu, přičemž se toho nestihne kolem ani moc říct a vysvětlit a kromě samotného uskupení se univerzum a postavy nikam neposunou, už vůbec nemluvím o tom, že Loki, jednoznačně nejlepší postava, je až hanebně scénáristicky zanedbána, jelikož GOD OF MISCHIEF nabízí tolik možností a hraní si s psychikou Avengers, že by to vystačilo na samostatný fim) ...

Katarze za každou cenu...

Neříkám, že jde o dokonalé a do bockbusterové formy dotažení mnoha z Ritchieho trademarků( 1. kdy byl děj kriminálek nahlodáván spoustou náhod a informace a nepřeberná množství postav se složily až na konci, zatímco v SH:GoS je nahodilost motivována vyšetřováním a spousta náznaků je skrytých nebo je ubráno na důrazu, pracující zároveň s Sherlockovou i divákovou dedukcí. I proto se může scénář jevit jednodušeji. 2. Ženy tu nejsou už ani jako potěšení(Roc'n'Rolla) ale slouží buď jako vodítka, nebo jako přítěž a je třeba je proto vyhodit z jedoucího vlaku. Rozvíjí se tak queer čtení, které je další hnací silou v příběhu. Obsazení Stephena Frye, otevřeného homosexuála, měnící i orientaci své postavy, je ještě jedním milým bonusem.3. Postavy už nejsou zločinci nebo podvodníčci, avšak s moráním kódem, dobru(Sherlock) i zlu(Moriarty) je dána stejná důležitost, protože jeden bez druhého nemohou existovat ) ale je to chytré, krásně rozfázované a má to jedny z nejlepších( co se funkčnosti v příběhu týče, ne jen jako atrakce) formálních prvků( steadi-cam, zpomalovačky, změny snímání i perspektiv) co se dá vidět...

Tak teď jen nevím, zda-li je výhodnější žánr podkopávat po vzoru Italů( jako to udělal Corbijn, s vyprázdněním narace a příklonem k westernu) nebo z něj po vzoru Soderberghově udělat Palmerovku/anglickej 70's seriál a kupit jedno klišé přes druhý, v rámci jedný příběhový roviny . Obojí má svěží podtóny a je tu toho spousta k analýze, ale tak jako tak se v tom lehce ztrácí...