tatroun

Nejspíše už nikdy nezažiji podobně silný zážitek v kině. Doposud žádnému filmu se nepodařilo mě po celé tři hodiny udržet ve stálém strachu. Oppenheimer mě skutečně rozklepal. O to bolestivější proto bude pozorovat podnobné reakce, které jsem posledně viděl u prvního dílu Villeneuvové Duny, kdy velké množství lidí je odrazeno kvůli až překvapivému množství komplikovaných rozhovorů a prostředím, tvořeným atmosférou a ne akcí. Když se však člověk nechá ztratit v lavině, která se od počátku amerického závodu s Němci a Sověty řítí až k Trinity testu, pocítí neuvěřitelný pocit bezvýchodnosti situace, ve které se Oppenheimer naskytl. Dílo začíná ještě dávno před konfliktem druhé světové války a převážně začátek je silně chaotický a ne tolik zajímavý. Samozřejmě přinese určité informace, které budou později využity, ale kde právě dříve zmíněná Duna u mě skórovala zajímavým zasazením, zde jsem zůstával chladný. Navíc jsem zde byl upozorněn na to, jakým neuvěřitelným tempem se dílo řítí kupředu, zatímco se toho moc na plátně neděje. Jakmile však přijdou na scénu nemilosrdné otázky o moralitě tvorby zbraně takové ničivé síly a jak se lidstvo zachová po jejím zplození, stejně jako v jaderné reakci při výbuchu, nelze to již zastavit, dokud bomba plně nevybuchne a tím je okamžik testu. Skvělá hudba je rovněž něco, co nelze vynechat, jelikož právě ta pomáhá v divákovi dotvářet tak silné pocity. Po Trinity testu se vše zdánlivě opět zastaví. Pak však přijde druhá vlna síly Oppenheimerova příběhu. Jeho výčitky spojené s vendetou v podobě jeho výslechu a stejně jako Einstein prohlásil: „Až vás dostatečně potrestají za vše dobré, co jste pro ně udělal, dají vám diplom. Ne kvůli vám, kvůli sobě.“ a je poukázáno na nekončící žízeň lidstva, v divákovi je plně probuzen teror plynoucí z lidské geniality. Řekl bych jediné: Možná to není to, co každý očekával, ale je to více, než si mohl každý přát. 10/10

Když se řekne Poslední vládce větru, většině se vybaví seriál, kterému se podařilo během krátkých epizod příběhu vybudovat rozmanitý svět a milované postavy. Já jsem však jako malý sledoval pouze Shamalanovu televizní adaptaci. Znal jsem seriálové pokračování Legenda Korry, ale o tom, že by existoval Avatar v seriálové podobě se mi ani nezdálo. O to více bolí, když se na film dívám znovu dnes. Hloubka a uvěřitelnost světa se vytratila z příběhu a postavy, které měli v předloze silné a odlišné charaktery, působí jako sochy. Vždyť i Katara a Soka, kteří jsou sourozenci a v seriálu měli velice zábavné a emočně zabarvené scény, spolu promluví za celý film asi jen třikrát. Ničemu nepomáhá, že propracovanost světa je ta tam. Národ ohně vězní vládce země v údolí a tak podobně. V seriálu byla celá epizoda určena na to, že se tým Avatar infiltroval na ostrov z kovu, kde byli vládci země drženi a museli vymyslet chytré řešení, jak se z této komplikované situace dostat. To naráží na další problém, a to je čas. Je pochopitelné, že osm a čtvrt hodiny, což je délka první epizody seriálu, kterou se snaží film adaptovat, nelze kompletně vměstnat do stopáže necelých 100 minut, ale vše v tomto filmu utíká raketovou rychlostí. Tady je důležitá souvislost, pozor, teď se bojuje, ale on neumí vládnout všechny elementy, tak hurá musíme na sever, ale počkej, musí se poradit s duší draka, vždyť on je zajat, ale vše je v pořádku, už utíkají … V této změti akce a budování světa se divák, který nezná předlohu pouze ztratí. Mimo jiné je velká část, a tím myslím opravdu velká část nejen souvislostí, ale i děje, pouze vyřčena, za pomoci voiceoveru, během toho, co se postavy pohybují z místa na místo. Tohle není zábavný způsob vyprávění. Rovněž jsou postavy silně změněny, a to ne k lepšímu. Nemají žádné motivace, pouze se pohybují příběhem dál. Samotné vládnutí elementů není zajímavé, ani zábavné na sledování, i při zrychlení videa. Přijde mi, že kdysi komplexní příběh plný zábavných konceptů, hravosti, ale i silných témat, se rozpadl na kousky, jako porcelánové vázy ze severního vodního kmene, když na ně princ Zuko sesílal oheň. Raději se podívejte na originál, ony i ty dětské prvky dodávají vypravování svou hodnotu – 2/10.

Dungeons and Dragons: Čest zlodějů je film, u kterého jsem nevěřil, že by mě mohl něčím nadchnout. Očekával jsem běžnou hloupou fantasy s neuvěřitelným příběhem, stereotypickými postavami a hromadou nedůležitého lore. Když jsem odcházel z kina, uvědomil jsem si, že přesně tohle jsem dostal, akorát jsem si to neuvěřitelně užil. Film naprosto přesně ví, jak nakládat s očekáváními diváka a často přijde s něčím originálním, avšak natolik v charakteru, že to nijak nevadí. Naopak si divák říká, proč to někoho nenapadlo dříve? Přišlo opravdu velké množství vtipů a většina z nich byla opravdu dobrá. Nad rámec všeho nevím, jak se jim podařilo obsadit Hugh Granta. Nikdy bych nevěřil, že se bude hodit do podobného snímku, a ano … je tam poněkud zvláštní, ale je z něj cítit, že si roli opravdu užívá. Musím pochválit i maličkost úpravy hlasu, když čarodějové a mágyně vyvolávají kouzla. Kdybych se na film díval jako malý, nedělal bych nic jiného, než si hrál na čaroděje ze světa Forgotten Realms. Podobných drobností je ve filmu hodně. Popravdě ani ničemu nevadí velké množství expozice, které přirozeně film přináší – vždy vše nějak obohatí vtipem. Obecně, když se na film podívám jako celek, nejde o nic extra, ale za tu zábavu, co mi to přineslo, musím film hodnotit alespoň 8/10 bodů.