tatroun

Nejspíše už nikdy nezažiji podobně silný zážitek v kině. Doposud žádnému filmu se nepodařilo mě po celé tři hodiny udržet ve stálém strachu. Oppenheimer mě skutečně rozklepal. O to bolestivější proto bude pozorovat podnobné reakce, které jsem posledně viděl u prvního dílu Villeneuvové Duny, kdy velké množství lidí je odrazeno kvůli až překvapivému množství komplikovaných rozhovorů a prostředím, tvořeným atmosférou a ne akcí. Když se však člověk nechá ztratit v lavině, která se od počátku amerického závodu s Němci a Sověty řítí až k Trinity testu, pocítí neuvěřitelný pocit bezvýchodnosti situace, ve které se Oppenheimer naskytl. Dílo začíná ještě dávno před konfliktem druhé světové války a převážně začátek je silně chaotický a ne tolik zajímavý. Samozřejmě přinese určité informace, které budou později využity, ale kde právě dříve zmíněná Duna u mě skórovala zajímavým zasazením, zde jsem zůstával chladný. Navíc jsem zde byl upozorněn na to, jakým neuvěřitelným tempem se dílo řítí kupředu, zatímco se toho moc na plátně neděje. Jakmile však přijdou na scénu nemilosrdné otázky o moralitě tvorby zbraně takové ničivé síly a jak se lidstvo zachová po jejím zplození, stejně jako v jaderné reakci při výbuchu, nelze to již zastavit, dokud bomba plně nevybuchne a tím je okamžik testu. Skvělá hudba je rovněž něco, co nelze vynechat, jelikož právě ta pomáhá v divákovi dotvářet tak silné pocity. Po Trinity testu se vše zdánlivě opět zastaví. Pak však přijde druhá vlna síly Oppenheimerova příběhu. Jeho výčitky spojené s vendetou v podobě jeho výslechu a stejně jako Einstein prohlásil: „Až vás dostatečně potrestají za vše dobré, co jste pro ně udělal, dají vám diplom. Ne kvůli vám, kvůli sobě.“ a je poukázáno na nekončící žízeň lidstva, v divákovi je plně probuzen teror plynoucí z lidské geniality. Řekl bych jediné: Možná to není to, co každý očekával, ale je to více, než si mohl každý přát. 10/10

Když se řekne Poslední vládce větru, většině se vybaví seriál, kterému se podařilo během krátkých epizod příběhu vybudovat rozmanitý svět a milované postavy. Já jsem však jako malý sledoval pouze Shamalanovu televizní adaptaci. Znal jsem seriálové pokračování Legenda Korry, ale o tom, že by existoval Avatar v seriálové podobě se mi ani nezdálo. O to více bolí, když se na film dívám znovu dnes. Hloubka a uvěřitelnost světa se vytratila z příběhu a postavy, které měli v předloze silné a odlišné charaktery, působí jako sochy. Vždyť i Katara a Soka, kteří jsou sourozenci a v seriálu měli velice zábavné a emočně zabarvené scény, spolu promluví za celý film asi jen třikrát. Ničemu nepomáhá, že propracovanost světa je ta tam. Národ ohně vězní vládce země v údolí a tak podobně. V seriálu byla celá epizoda určena na to, že se tým Avatar infiltroval na ostrov z kovu, kde byli vládci země drženi a museli vymyslet chytré řešení, jak se z této komplikované situace dostat. To naráží na další problém, a to je čas. Je pochopitelné, že osm a čtvrt hodiny, což je délka první epizody seriálu, kterou se snaží film adaptovat, nelze kompletně vměstnat do stopáže necelých 100 minut, ale vše v tomto filmu utíká raketovou rychlostí. Tady je důležitá souvislost, pozor, teď se bojuje, ale on neumí vládnout všechny elementy, tak hurá musíme na sever, ale počkej, musí se poradit s duší draka, vždyť on je zajat, ale vše je v pořádku, už utíkají … V této změti akce a budování světa se divák, který nezná předlohu pouze ztratí. Mimo jiné je velká část, a tím myslím opravdu velká část nejen souvislostí, ale i děje, pouze vyřčena, za pomoci voiceoveru, během toho, co se postavy pohybují z místa na místo. Tohle není zábavný způsob vyprávění. Rovněž jsou postavy silně změněny, a to ne k lepšímu. Nemají žádné motivace, pouze se pohybují příběhem dál. Samotné vládnutí elementů není zajímavé, ani zábavné na sledování, i při zrychlení videa. Přijde mi, že kdysi komplexní příběh plný zábavných konceptů, hravosti, ale i silných témat, se rozpadl na kousky, jako porcelánové vázy ze severního vodního kmene, když na ně princ Zuko sesílal oheň. Raději se podívejte na originál, ony i ty dětské prvky dodávají vypravování svou hodnotu – 2/10.

Dungeons and Dragons: Čest zlodějů je film, u kterého jsem nevěřil, že by mě mohl něčím nadchnout. Očekával jsem běžnou hloupou fantasy s neuvěřitelným příběhem, stereotypickými postavami a hromadou nedůležitého lore. Když jsem odcházel z kina, uvědomil jsem si, že přesně tohle jsem dostal, akorát jsem si to neuvěřitelně užil. Film naprosto přesně ví, jak nakládat s očekáváními diváka a často přijde s něčím originálním, avšak natolik v charakteru, že to nijak nevadí. Naopak si divák říká, proč to někoho nenapadlo dříve? Přišlo opravdu velké množství vtipů a většina z nich byla opravdu dobrá. Nad rámec všeho nevím, jak se jim podařilo obsadit Hugh Granta. Nikdy bych nevěřil, že se bude hodit do podobného snímku, a ano … je tam poněkud zvláštní, ale je z něj cítit, že si roli opravdu užívá. Musím pochválit i maličkost úpravy hlasu, když čarodějové a mágyně vyvolávají kouzla. Kdybych se na film díval jako malý, nedělal bych nic jiného, než si hrál na čaroděje ze světa Forgotten Realms. Podobných drobností je ve filmu hodně. Popravdě ani ničemu nevadí velké množství expozice, které přirozeně film přináší – vždy vše nějak obohatí vtipem. Obecně, když se na film podívám jako celek, nejde o nic extra, ale za tu zábavu, co mi to přineslo, musím film hodnotit alespoň 8/10 bodů.

Všechno všude najednou je název, který přesně vystihuje obsah filmu, ale ani zdánlivě se nepřibližuje šílenosti, která bude následující dvě a čtvrt hodiny zabírat plátna, nebo obrazovky. A že to bude ubíhat. Film nastavuje velice rychlé tempo, které začne první scénou a nepustí až do titulků. Uprostřed všeho je srdcervoucí až překvapivě důvěrný příběh o vztazích v rodině. Mimo dobře naplánované šílené akce, které vyplňují obsahově méně nabyté části filmu a přináší zábavný způsob, jak zakomponovat expozici, nutí diváka neustále přemýšlet nad otázkami významu jednotlivých rozhodnutí, která nás činí námi. Ukazuje, jak každé rozhodnutí, ať je ve finále dobré, či špatné, přináší následek a čím více se zaobíráme tím, jak jinak vše mohlo dopadnout, tím více se vzdalujeme od toho podstatného. Význam nenacházíme v našich individuálních úspěších, ale nacházíme ho v druzích, a právě pro ně musíme být těmi nejlepšími verzemi nás samotných. To je zpráva, kterou se Všechno všude najednou pokouší předat, a nejen díky odvážnému humoru, silným hereckým výkonům, ohromujícím vizuálním efektům a strhující hudbě, se mu to daří. Tohle je přesně ten experiment, který má srdce a který mohu všem, přes jeho absurditu, pouze doporučit. Masterpiece – 10/10.

Co se stane, když série, na které vyrostly dvě generace fanoušků udělá velký návrat? A co se stane, když tento velký návrat hraje na struny nostalgie? Vyvolá spoustu nadšení, avšak pokud nepřinese dostatek nového, toto nadšení brzy vyprchá. Dnes už víme, že mají sequely Star Wars víc problémů než maturant před zkouškami. Tehdy to sice nebylo tolik vidět, ale stále jde o poměrně slabé dílo, které mimo odkazy na starší filmy přináší převážně nevysvětlitelné koincidence a postavy, jež dávají menší smysl, než finále GOT. Díl má jen kapku napětí oproti čtvrtému dílu, který tento film kopíruje. Čeho se však dočkáte opravdu hodně jsou různé vtipy. Párkrát jsem se opravdu zasmál, ale často si spíš hláška ode mě odnesla pozdvihnuté obočí. To, co však mohu vyzdvihnout, je šikovná práce s hudebními motivy, které byly kvalitně využity, a doplňovaly atmosféru, převážně ke konci filmu. Vizuální stránka je také provedena na výbornou. Když však vezmu v potaz fádní příběh, který obsahuje největší množství plot armoru, které jsem za dlouhou dobu viděl, nemůžu dát Star Wars: The Force Awakens více než 5/10 bodů.

Když pomyslíme na díla, která kritizují stávající poměry ve společnosti, často to dělají způsobem satiry. Právě jedním z aktuálních tragikomedií, které nahlíží na problémy 21. století je film K zemi hleď. Do úst si bere enviromentální problematiku, popířačství faktů, politickou kulturu založenou na těžení osobních zisků z veřejně prospěšných pozic a mnoho dalšího. Dělá to občas až parodickým způsobem, takže je myšlenka křičena do očí diváků. Z jisté míry jde o velice povedené dílo, které zajímavým střihem a zvukovou paletou neunaví, avšak může občas působit hloupě, neboť postavy se tak cíleně chovají. Špatné vlastnosti lidí jsou přitaženy do extrému, tudíž poselství, které je nutno sdělit, se u některých diváků ztratí ve filtraci dojmů. Uprostřed všeho je amerikocentrismus, který slouží ke komediálnímu uvolnění a povytažení jména USA výše, avšak na cestě ztrácí vliv celého světa, který na enviromentální problematiku má podobně velký vliv. To, co jsem však hodnotil pozitivně, je vyobrazení davu. Ten se chová stejně, jako by si to každý představoval při podobné situaci – tábory popíračů, politicky zmanipulovaná veřejnost, chaotické davy brakující obchody, když si uvědomí, že všichni zemřou – vše je uvěřitelné. Vedoucí dvojice Leonarda DiCapria a Jennifer Lawrence bravurně vyobrazují bezmoc, jež hlavní postavy cítí, vše doplněné o osobité výstupy Meryl Streep a Cate Blanchett, které přináší negativní protipól ústřední dvojice. Obecně jde o povedené dílo, které přes pár přešlapů hodnotím 7/10.

„Velice se mi líbí nápad, že sci-fi příběh začíná v knihovně.“ To je věta, kterou prohlásil režisér Denis Villeneuve v rozhovoru po vydání filmu Duna. Skutečně je toto dílo jedinečné, neboť nepřináší mnoho akce, ale především postupně budovaný svět, vztahy a souvislosti, které dohromady tvoří komplexní pohled na problematiky politiky, ideologií, životního prostředí a další. Proto není jednoduché zpracovat dílo Franka Herberta na plátna kin, jak se již přesvědčil nejeden filmař. V roce 2021 však přišel kanadský režisér společně s legendárním hudebním skladatelem Hansem Zimmerem a hromadou prvotřídních hollywoodských herců, jako jsou Timothée Chalamet, Rebecca Ferguson, Oscar Issac, Jason Momoa, Stellan Skasgard a mnoho dalších. Od výkonů herců po vizuální efekty, jedinečnou hudbu a klasické Villeneuovské vyprávění je vše provedeno na jedničku. Svět a vztahy jsou představovány pomocí postav, jejich reakcí a chování, prostředí je uvěřitelné a chová se jako další postava na placu. Ačkoli tempo je velice pomalé, stále se děje něco, jež vtáhne diváka do děje. Vše je přikryto pokrývkou tajemna, která je velice pomálu odstraňována a ukazuje strašidelné souvislosti schovávající se přímo pod nosy Atreidů. Pokud se podařilo zúčastněným vytvořit natolik zajímavou přípravu na hlavní děj příběhu, nemohu se dočkat druhého dílu. Duna byla film, který mě přiměl k opětovnému sledování kinematografie, avšak očekával jsem, že po dlouhé době, kdy jsem snímek neviděl a po nabrání zkušeností z mnoha dalších děl, mé nadšení pomine. Nemohl jsem být více na omylu. Opakované zhlédnutí mi pouze vše připomnělo. Jenom škoda, že jsem si to opět nemohl užít s Dolby Atmos v IMAXU, pro tento formát byl totiž film vytvořen. Duna si zaslouží 10/10.