peetriss

Slabé, slabé, velmi slabé. Příběh, který by působil jako vata i při poloviční stopáži, natažený do obludných dvou a půl hodin. Toto šlo sestříhat na čtvrthodinu a přilepit k přechozímu dílu - avšak kasovní výsledky nade vše! David Yates vypadá, jakoby si tohoto byl vědom a snaží se z ničeho uplácat veledílo natolik, že upadá do křeče a nechtěné úsměvnosti ve chvílích, kdy to je nejméně žádáno. Dobrodružnost je ta tam, pokud se nějaká dostaví, jedná se o spršku klišé, romantické prvky nefungují, důraz na dramatizaci těch několika málo vyhrocených scén je natolik přílišný, že je to kontraproduktivní, navíc se vše dopuje nesnesitelným sentimentem. Harry Potter není kvalitní dílo, rozhodně ne na utáhnutí tolika mnohadílného eposu - tady už se jen opakovaně recykluje - a už to až otravuje!

Zástupce kategorie nejbizarnějších pohádek ČST. Dnešní mládeži bude asi Princezna na klíček působit dojmem, jako by byla z jiné planety, dětské publikum oné doby se však bavilo, včetně mne. Šíleně zábavná nostalgie.

Osobně mám raději Bonda uvolněně zábavného, než Bonda akčně vážného. Chobotnička je doslova napěchována nadhledem a nadsázkou, agent 007 nejde pro vtipnou hlášku daleko, nevyhýbá se dokonce parodickým prvkům (Bond coby Tarzan). Na druhou stranu akční scény působí až přespříliš přepáleně, ale také občas nápaditě. Třináctá bondovka je především uvolňující brain off zábavou, sofistikované špiónské intriky a taktizování nečekejte. 70%

Samotný námět působí jako rychlý konstrukt, rozpracování do scénáře je až přehnaně nenáročné, přesto se povedlo tvůrcům občas vygenerovat dobrý vtip. Matthew McConaughey komedii drží, Sarah Jessica Parker působí také dobrým dojmem, pokud tedy na sebe zrovna nestrhává pozornost úchvatná a sladce svérázná Zooey, kdy ona samotná a její válka s drozdem jsou hlavním kladem filmu. Zooey má lví podíl na druhé hvězdičce, a myslím, že ne pouze pro její postavení na nejvyšších příčkách mých top hereček.

Po řemeslné ani herecké stránce nelze Selmě nic vytknout, ale chybí jí něco osobitějšího než jen vytvoření další standardní položky do dlouhé řady filmů dotýkajících se rasistické diskriminaci amerického černošského obyvatelstva v nedávné historii. Ava DuVernay příliš spoléhá na historickou váhu Kingovy osobnosti, chybí větší tah na branku a bližší vykreslení Kingova charakteru a pohnutek, nikoli jen strohé sentimentální rekonstruování událostí. Lepší tři.

Nejedná se o přeslazený kýč, nýbrž o sladkou pohádku vezoucí se na vlnách lásky, mateřského duševního spojení a na tónech krásné melodicky chytlavé hudby. Na druhou stranu, pravdou je, že kýč a pohádka v určitých aspektech k sobě nemají zase tak daleko. August Rush si mě dokázal podmanit svou krásnou atmosférou prosvětlenou dojemnými emocemi, očekávaným happy endem a skvělou prací režisérky Kirsten Sheridan, která filmu dodala šmrnc právě svým odlehčenějším pohádkovým přístupem za současného pevného řemeslného vedení. Já s takovýmito pohádkami nemám problém, člověk se občas musí nechat vykoupat v lázní plné lásky, byť třeba naivní. Pro vánoční či velikonoční televizní program určitě ideálnější titul než stále dokola protáčená Pretty Woman, a především kvalitnější titul. Zmíním ještě dívenku Jamii Simone Nash, jejíž dominantní hlas v gospelovém souboru strčí hravě do kapsy veškeré rychlokvašky z televizních zpěvně-soutěžních tv show. 90%

Maximalistické projevy celoživotní lásky v minimalistickém a chladném Hanekeho pojetí. Nemoc, která z nenadání vstoupí do vztahu staršího páru, utápí v útrapách, jak postiženou ženu, tak manžela, který o ní pečuje, vyvolává pocity obdivu, uznání i lítosti. Láska se úmyslně vyhýbá emočním turbulencím, jen ponechává přirozeně trápící se pár plynout na vlnách bezmezné lásky směrem k nevyhnutelnému konci. Hlavní herecká dvojice podává úctyhodný výkon. 70%

Depresivní a frustrující filmový rozbor na téma, zda může vůbec existovat společensky ospravedlnitelné násilí, zda lze tolerovat právo vzít spravedlnost do vlastních rukou či filozofii oko za oko, zub za zub. Film, který vyvolává otázky, zda je škodlivější nedokonalost a krátkozrakost systémové spravedlnosti či nekontrolovatelná "lidová" spravedlnost nabalující na sebe různé násilíchtivé entity přiživované nevyvážeností mediálního obrazu, které svou nebezpečností možná i převyšují zlo, které se snaží na oko potlačovat. Film na tuto otázku přímo neodpovídá, odpovědi ponechává na průchodu myšlení každého z diváků, které nechává pouze utápět se v bahně bezvýchodné frustrace. Jedna z nejvíce znepokojujících sociálních sond, která se nevyhýbá krutému násilí, ani citovým atakům.

Zajímalo by mě, jak by tento film vypadal, kdyby se jej ujal zručnější režisér, protože Ami Canaan Mann se opravdu nepotatila! Snaží se rozehrát temný krimi thriller, současně také sociální drama a přitom laboruje s náznaky rozehrát psychologický profil postav a v každém z těchto aspektu nedokáže nic dotáhnout do konce, výsledek je tudíž rozháraný (spoluvinu nese i scénář) a občas nabírající spíš televizní look. Musím však přiznat v určité úrovni pozornosti mě Texaský kat udržet dokázal, pravděpodobně díky zajímavému tématu samotnému, kterého je tak trochu škoda, i díky poměrně dobrému obsazení.

Síla tématu hrubě kontrastující se slabotou filmového zpracování. Trápení smrtelně nemocných dětí, hledání přelomového medikamentu a postava otce obětujícího vše pro své děti si zasloužily více než jen prvoplánovitou ždímačku slz svým ražením připomínající spíš lacinou televizní produkci. Dalším obrovským problémem jsou lidé o castingu a jejich nepochopitelné selhání jménem Brendan Fraser, který se svou historií otřesného komediálního herce musel v náročnější roli dramatické zákonitě a očekávaně vyhořet. Jednoduše na to nemá. Silné téma dokáže zasáhnout, tvůrci však způsobem, jakým se k látce postavili spíše ruší, a protože zde nehodnotíme sílu námětu, nýbrž kvalitu filmů, musím s hodnocením do podprůměru.