Snape

Hodně kladů: obsazení a herecké výkony (dokonalá opravdová Melíšková, tradičně dobrá Bydžovská, Polívka a Kronerová dokáží dojmout, "andělé" krásně různorodí); vizuální nápady a jejich slušné provedení (ani pohyb při zastaveném čase ala "Matrix" nepůsobí samoúčelně a méně kvalitně než umí svět); odvaha zfilmovat i méně veselého Viewegha; mnoho motivů z knihy převedeno do filmového jazyka originálně a nápaditě (vzpomínky, přítomnost andělů u postav, zbývající plynoucí čas); velmi rozumné opuštění některých pasáží knihy pro službu celku (například rozebírání seznámení Ester s manželem zubařem, jmenování všech "andělů"). Hodně záporů: zbabělý strach nebavit, který poznamenává i scény, které jsou vlastně hodně smutné (Dyk jako archanděl); diskutabilní hodnota pro nečtenáře (zmatek v postavách a jejich motivacích); finální střih (o Marii je zmíněno, že ráda volá do rádia, ale ve filmu se to neobjeví a nemá to žádný význam, Karel si smaže z nákupního seznamu dvě věci, ale přinese je domů, nákupní seznam je neobyčejný také bez vysvětlení z knihy); logické chyby a příliš velké náhody (je nutné přistoupit na hru, že tak to prostě je, například se zásahy shůry, někdy přímou manifestací, jindy vnuknutím, nejčastěji nijak, jen komentováním); chybějící závěrečná katarze (nejsilnější je prostředek filmu, kdy už je divákovi jasný propletenec postav, zvykl si na "anděle"-průvodce a čeká na nevyhnutelné, naopak konec působí jaksi uspěchaně a povinně - například usmíření Marie a Zdeňkovy matky nedosahuje síly a obsahu ani jedné z předcházejících scén mezi nimi, záchranář vklíněn jen pro možnost zakončit hezky příběh Ester); místy zbytečný důraz na sex (ale to je diskutabilní a táhne se to s Vieweghem vždy). Suma sumárum, moderním filmovým řemeslem na české poměry nadprůměrné, to Nellis prostě umí (a zas tolik režisérů, kteří "prostě umí", nemáme), vyprávěním leckde skřípající. Proto se výsledné hodnocení bude dost lišit, podle divákovy obliby herců, schopnosti strávit film o smrti s reálnými, ale banálními pravdami, a vůbec vztahu k Vieweghovi a jeho knihám a tenké novele Andělé všedního dne obzvlášť. Za mě, se znalostí předlohy, čtyři hvězdičky - některé momenty a atributy filmu byly nečekaně naprosto dokonalé a díky tomu jsem schopen odpustit vady celku a odejít z kina spokojený.

Zhlédnutí tohoto filmu jsem dlouho odkládal, jako bych věděl, že se mi nebude líbit. Předesílám, že ačkoliv čtu docela dost, Ecova kniha se mi doposud vyhýbá a Jméno růže jsem viděl bez znalosti předlohy, což u mě nebývá zvykem. Hodnocení filmu si dovolím začít ze široka. Nejsem historik, ale jak si tak čtu zdejší komentáře o „realistickém, špinavém, temném, škaredém, syrovém, mrazivém středověku“, okamžitě se mi vybavila slova spisovatele Crichtona, podle kterého taková představa zakořenila až v pozdějších dobách, kdy na sebe lidé pochopitelně chtěli pohlížet jako na daleko pokrokovější a uhlazenější generaci. Ve skutečnosti středověk položil základy všemu modernímu; vývoj společnosti je kontinuální proces a rozhodně si nelze myslet, že černý, hrůzný a pomýlený středověk nahradila zčistajasna jednoho dne barevná, milá a rozumná renesance. Například místnosti na středověkých hradech bývají předváděny jako téměř nezařízené („jedna truhla a dost“) ne proto, že by tomu tak tehdy bylo (bohatší vrstvy společnosti, včetně některých řádů, opravdu nežily v pokojích popsatelných jako „kamenné jeskyně“), ale protože se z dané doby nedochovaly kresby interiérů a historici si při obnově zařízení nechtějí vymýšlet… To by jako skromný výklad stačilo. :-) Přese všechno zmíněné uznávám, že atmosféra filmu je vždy uměleckou licencí a konkrétně na Jménu růže jednou z mála věcí, která se opravdu povedla. Co mě velmi zklamalo, byl příběh sám. Věřím, že zdůraznění detektivní linie by filmu oproti knize prospělo, to by ovšem celé pátrání nesmělo protéct jako „citrónová šťáva“ „chaotickým labyrintem“ a skončit na „hranici“ s tupou prázdnotou. Je to jako splácaný dort pejska a kočičky – chtěli filmaři vyprávět o tom, že lze svést novice (asi nejuvěřitelnější scéna Christiana Slatera, jinde předstírá zděšení dost neobratně); či chtěli poukázat na dodnes živý filozofický i praktický problém hromadění majetku církvemi; anebo šlo jen o zápis do Guinnessovky pod heslo „nejvíce ošklivých lidí převlečených za mnichy shromážděných na jednom místě“? Z celých dvou hodin stopáže mohu upřímně pochválit jen Seana Conneryho, hraje bezchybně a především jeho zásluhou je film Jméno růže vůbec dodívatelný. Děkuji za dočtení mého dlouhého komentáře; snad alespoň trochu objasnil, proč tu jsem poměrně osamocený s nízkým hodnocením.

Dočkat se pár let po skončení oblíbeného seriálu filmového nášupu je sám o sobě tak příjemný pocit, že musím dát plné hodnocení. Vrátily se všechny, pohybují se v úžasných interiérech i exteriérech a střídají šaty jako na běžícím pásu. Už od úžasně dynamických úvodních titulků je jasné, že „Sex ve městě“ byl a stále zůstává opravdu stylovým komentářem lidských vztahů. Na druhou stranu je ale pravdou, že pokud bychom si odmysleli všechno nerealistické pozlátko, které je na filmu nabalené, zbude pouze předvídatelná, průměrná a trošku natahovaná romantická komedie, která má k občasné šťavnatosti seriálu hodně daleko. Nejvíce zamrzí zápletka s Mirandou – v kontextu povah dotčených postav nevěrohodná a zbytečná. Charlotte byla v seriálu skutečnou ženou, ve filmu se stává až jakousi hystericky pištící parodií na sebe samou. Ale abych jenom nekritizoval a obhájil si pět hvězdiček: hudba a výprava jsou fantastické, Jennifer Hudson překvapivě příjemná, závěr prostý a přitom velmi milý. Zkrátka „holky“ se vrátily, stejně jako New York zůstaly okouzlující, a proto jim divák rád odpustí všechno, co se mohlo povést lépe. Těším se na DVD a fantastický český dabing jako u seriálu.

Naštěstí se vůbec nejedná o tak špatný film, jak se tu po novinářské projekci snažili tvrdit někteří uživatelé. „The Happening“ se mi líbilo daleko více než „Žena ve vodě“; ale na druhou stranu je bohužel pravdou, že očekávání byla o mnoho větší. Shyamalanovi se podařilo vytvořit velmi zajímavou premisu, ale udělal tu chybu, že z ní v podstatě všechno prozradil už v upoutávkách. Většina scén ve filmu vám proto připadá jako zbytečné opakování toho, co dávno víte, přičemž chybí nečekané zvraty a překvapivá pointa. Shyamalan vsadil na ukázání děsivých sebevražd a na docela časté úsměvné dialogy, ale kvůli obojímu nestíhá budovat to, co uměl vždy nejlépe – strach z netušeného, tíživou temnou atmosféru. Jako vždy výborná hudba Jamese Newtona Howarda tak paradoxně vyniká spíše při samostatném poslechu; ve filmu je docela nenápadná. „Stalo se“ má de facto tři zakončení, přičemž minimálně to prostřední zbytečně přeplácává předchozí krásnou a ve filmu nejsilnější emocionální scénu. Úplnou tečku obstarává něco, z čeho pokaždé lehce mrazí, i když navlas stejný koncept použilo už mnoho scénáristů. Velmistr Shyamalan tentokrát natočil pouze lehounce nadprůměrný thriller, bez mysteriozity, originality, strašidelnosti a hry s divákem, které předvedl ve svých nejlepších dílech, patřících do mé osobní Top 10. Přesto mu uděluji čtyři hvězdičky, a to nikoliv za zásluhy, ale zcela po právu za kvalitně strávených 90 minut v kině. Modré „novinářské“ hodnocení „Stalo se“ by si dotyční pisálkové měli raději šetřit pro některé české filmy. :)

Asi tak tisíckrát lepší film než chladné švédské Ondskan. Realistické, současné, nadčasové, výborně zahrané (Vallo Kirs!!!).

Klišé (pravdivé): nejsilnější příběhy píše sám život. Hodnocení (pravdivé): autorka Helena Třeštíková je jedinečná česká dokumentaristka. Bravo.

Velký zklamání. Až na pár milejch výjimek se jedná o film plnej nerealistickýho chování a děsivě (fakt strašně) nepřirozenejch dialogů. Tenhle nezávislák provází obrovskej hype; asi si nikdo nevšimnul toho, že jen špatně recykluje jiné, podobně natočené snímky. Námět, Ellen Page a několik fajn nápadů zkrátka nestačí na to, aby se z Juno stal kvalitní film.

Kvalitní film, ale jako čtenář předlohy nemůžu být úplně spokojen. Zaprvé, ne vždy je dobře zvoleno tempo vyprávění, chvílemi se film courá a začíná nudit, aby vzápětí nějakou událost trochu odbyl. A zadruhé, udělat ze závěrečné pointy, která je v knize perfektní svou niterností, otevřenou televizní zpověď, to celý příběh devalvuje. Ovšem všechny Briony hrají skvěle a hudba, které jsem se kvůli všude zmiňovanému motivu psaní na stroji trochu obával, dopadla také dobře.

Splnilo to moje očekávání, takže maximální spokojenost. Bombastický zvuk vtahuje do děje. "Hra na realitu" je jediné zpracování, ve kterém jsem ochoten užít si "monster movie" a netrpět nad scénáristickými klišé. V rámci žánru prostě výborné.

Dnes je v módě všechno instantní. A to včetně vztahů. Rychle někoho získat, užít si, pak se pohádat a zase hledat někoho dalšího. Jenže opravdová láska není na týden nebo měsíc nebo rok. O tom je Zkrocená hora, jedna z nejzásadnějších filmových love story. O lásce, která by mohla být šťastná, kdyby… Bohužel životy lidí jsou plné různých kdyby. Všimněte si, že zatím vůbec nebylo potřeba zmínit, že tenhle film je o lásce dvou chlapů. To proto, že ono to není podstatné, láska je jenom jedna. Někteří lidé nemají dostatečnou inteligenci, aby to pochopili. Být teď březen 2006, kdy jsem Zkrocenou horu viděl poprvé, a ne květen 2007, asi bych to napsal ještě ostřeji a odsoudil jedince, kteří mají potřebu posilovat si vlastní sebevědomí rasistickými a xenofobními názory, ne-li dokonce činy. Ale zpátky k filmu Anga Leeho. Mám-li se i já dopustit jednoho rasového předsudku, asi bylo potřeba typické asijské nebo chcete-li východní mentality v osobě režiséra, aby vzniklo tak výrazově přirozené dílo o takovém tématu. Zásadní je, že na tomhle filmu není nic vyumělkovaného ani teatrálního. Na začátku je hlavním motivem honácká práce a přežití v drsné přírodě. Jak plynou léta, jde o rodinu, děti a běžný život, plný práce a starostí. Vztah Ennise a Jacka tím vším „jen“ souběžně prostupuje bez navenek křičících emotivních scén, zkrátka se nekoná žádný hollywoodský dramatický doják. Velkou zásluhu na tom mají Heath Ledger a Jake Gyllenhaal. Vystihli své postavy (Ledgerovo mumlání jako známka uzavřenosti a zranitelnosti) a ještě mezi nimi funguje nepojmenovatelná chemie. Ang Lee nikde netlačí na pilu a nechává příběh běžet vlastním tempem, čímž dosahuje odzbrojující přirozenosti. Neuslyšíte žádné šroubované dialogy, tak běžné v jiných dramatech. Nedá mi to, abych nezmínil „první stanovou scénu“, kdy vztah hlavních hrdinů začne hodně chlapsky – tedy fyzicky. Paní, která seděla vedle mě v kině, při ní své (asi) kamarádce řekla (doslova): „Ten funí jak můj starej.“ Normálně bych diváky, kteří mají v kině jakékoliv řeči, střílel, ale tuhle vtipnou poznámku si budu pamatovat asi navždy. :-) Dobře vystihuje jistou univerzálnost lidských citů, vztahů a koneckonců i sexu. Kontrastem k alkoholovému sblížení ve stanu je pak pokračování lásky Ennise a Jacka, kdy touží žít spolu, ale vše – včetně hnusné ploché krajiny (kontrast k horám) – ilustruje, že to není možné. „Co nejde zařídit, to se musí vydržet.“ Tak zní jedna z nejsmutnějších hlášek v historii kinematografie, když si uvědomíme, že se mluví o štěstí a nepromarnění života. Vrcholem je závěr filmu, kdy se obnošená košile stává tím nejcennějším majetkem. Kdo kdy miloval (ať už ženskou, chlapa nebo pudla, jak říká s brutální upřímností a neomaleností sobě vlastní Richard Fish v seriálu Ally McBealová), ten pochopí… Ještě chci zmínit, že Zkrocená hora disponuje i velmi věrohodnými vedlejšími postavami (Ennisova manželka či zachycení vztahu s jeho dcerou). No a nad vším bdí samotná hora Brokeback, aneb záběry na tichou a mohutnou krásu přírody. Přírody, která nikoho nesoudí. Gratuluji k dočtení mého dlouhého komentáře, dodám už jen jednu věc: je škoda, že Akademie rozdávající Oscary neocenila film samotný a herecké výkony. Vyhrála mj. hudba, která sice není špatná, ale na vrcholné ocenění je taková… moc jednoduchá. Jenže to je úplně jediná výtka, kterou k tomuto krásnému filmu mám. Kovbojské reklamy na jedny nejmenované cigarety konečně získaly nové vyznění. :-) The End.