Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Sci-Fi

Recenzie (100)

plagát

Kto sa bojí Virginie Woolfovej? (1966) 

Je dovoleno zkritizovat klasiku? Bohužel přesně to musím udělat. Film "Kdo se bojí Virginie Woolfové?" je příšerně nevyvážený. Některé dialogy jsou geniální, jiné silně nevěrohodné. Při pár scénách se tají dech, ale více bylo těch, při kterých jsem se hrozně nudil. Přitom mám konverzační dramata rád, nevím, jak by tenhle snímek nominovaný na nejlepší film roku 1966 ohodnotil někdo, kdo je milovníkem současných akčních bijáků. Co se skvělým námětem a obrovsky talentovanými herci (Taylorová i Burton jsou geniální), když výsledek je rozpačitý?

plagát

Capote (2005) 

Převratný film to není a rovněž herecký výkon Philipa Seymoura Hoffmana mi přišel víc otravný než skvělý. Ale na druhou stranu, pokud tak působil a mluvil skutečný Capote, není Hoffmanovi co vytknout. Co se týče příběhu, celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že by to mělo být naopak: ne vyprávění o spisovateli, ale příběh vraha, kterého zároveň lituje i využívá sebestředný spisovatel. Kdyby vrah Perry dostal více prostoru, bylo by možné lépe se vcítit do jeho vztahu ke Capotemu, který byl zároveň jeho potenciálním zachráncem i vykořisťovatelem. Shrnu-li to, tento film zůstal v mnoha věcech na půli cesty. Ale na druhou stranu nemůžu popřít, že jsem se nenudil a že mě děj po celou stopáž držel v jakési fascinaci nad dialogy a pocity všech zúčastněných. Proto slušné čtyři hvězdičky.

plagát

James Bond: Casino Royale (2006) 

Ve svém žánru super film. A to jsem bondovky nikdy nesledoval. Ideální oddechová kino zábava, ani chvíli jsem se nenudil. Craig i Green jsou přesvědčiví a navíc jim to spolu sluší. Potěšil mě vyvážený poměr rychlých dynamických akcí a klidnějších pasáží. Vyzdvihnul bych výbornou kameru a celkové ztvárnění scén v kasinu – tvůrcům se podařilo vtáhnout diváky do karetní hry. Přičtete-li ke všemu české lokace, dám plných pět hvězdiček, prostě jsem se dobře bavil.

plagát

Betonová zahrada (1993) 

Kniha Iana McEwana, předloha tohoto filmu, je naprosto skvělá. Proto jsem si DVD s Betonovou zahradou koupil hned, jakmile vyšlo. Byl jsem zvědavý, jestli se tvůrcům podařilo zachytit hustou atmosféru knihy a zejména mě zajímalo, jak si poradili s hodně otevřenými naturalistickými scénami. Můj celkový dojem z filmu je nakonec dost rozpolcený. Kdybych knihu neznal, pravděpodobně bych byl nadšený. Neotřelý až trošku úchylný příběh by mě zcela pohltil. Jenže já knihu znám moc dobře, a proto mi ve filmu chybělo lepší vykreslení její atmosféry – z knihy sálá tíživé vedro a prostupuje ji něco, co bych nazval "všeobecným rozkladem". Ve filmu to tak silně nevyznívá. Navíc mi hodně neseděl výběr představitelů vše postav – málokdy se mi při filmových adaptacích stává, že by se tvůrci výběrem herců totálně netrefili do mých představ. Nicméně přes všechnu uvedenou kritiku musím nakonec Betonovou zahradu pochválit. Minimálně si cením odvahy filmařů zfilmovat tak výraznou předlohu. Navíc se jim to celkem podařilo; pro někoho, kdo knihu nezná, musí být tento film velmi silným zážitkem.

plagát

Malá Miss Sunshine (2006) 

Hodně ulítlá a šílená komedie, ovšem tím správným způsobem. Občas i drsnější humor, ale žádné přízemní nechutnosti. Naprosto skvělá sestava herců, kteří si užili podivínskou rozmanitost svých postav. Originálnější road movie jsem snad neviděl, ostatně ani žádnou jinou tak střelenou rodinku. Celkově velmi milej zážitek, hodně jsem se nasmál. Konečně důkaz, že poselství "držte jako rodina pospolu" lze předat i bez patetičnosti a moralizování.

plagát

Potomkovia ľudí (2006) 

[UHRANČIVÁ VIZE BUDOUCNOSTI] Dovolte mi můj super dlouhý komentář začít tím, co je na Potomcích lidí tím nejlepším – naprosto dokonalou vizí budoucnosti. Přít se, jestli tak rok 2027 bude vypadat, je zbytečné. Podstatné je to, že by tak vypadat mohl. Filmové budoucnosti většinou působí směšně – sem tam nějaký ten android a hlavně ukázat spoustu vymakané techniky. Nemyslete si, oboje tam Cuarón má také! Ale zcela poprvé vše působí konzistentně a až děsivě realisticky. Cuarónova vize je sebevědomá, bez ambicí předvádět se nad rámec příběhu. Totální beznaděj a apokalypsa z plátna doslova naturalisticky sálají. A to se nemusí nic velkého dít, stačí jen záběr na ulice města či panorama špinavé krajiny. A když se k tomu navíc přidá akce... [PŘELOMOVÉ AKČNÍ ZÁBĚRY] Zásadní informace: Zapamatovatelné akce jsou v Potomcích lidí jen dvě. První – útok na auto – je velmi krátká, ale neuvěřitelně strhující. Druhá – závěrečné Povstání – je bez jakékoliv nadsázky splněným snem každého filmového fandy. Čeká vás přibližně deset minut "virtuální reality", ve které postupujete spolu s Clivem Owenem téměř apokalyptickou bojovou scénou. To se opravdu musí vidět, totální masakr na plátně i na divákovi!!! Recept na oněmělý kinosál je ode dneška jasný: Žádné velké frajeřinky s kamerou, prostě jen dostaň publikum přímo do středu dění. Žádná počítačová kouzla, matrixovské zpomalovačky a další předveď-co-všechno-umíme efekty. Žádné trapné náznaky toho, co se má stát bez varování. Stačí ukázat "skutečnost". Zní to jednoduše, ale daří se to zoufale málo filmům. Zapomeňte na válečné eposy, akční blockbustery a další filmy, které se snaží o pomyslnou spoluúčast diváka jako dalšího hrdiny. Potomci lidí jsou o krok dál, těm se to podařilo. Jedná se o jeden z mála filmů, ve kterých opravdu platí klišé o vtáhnutí diváků do děje. Co tedy akčním sekvencím vyčíst? Jen to, že je jich, jak už jsem zmínil, málo. Ale možná, že právě proto jsou tak ... (doplňte libovolný počet jakýchkoliv superlativ). Kdyby byl celý film střižený podle klasické šablony akce-přesun-akce, nemohl by tak dokonale překvapovat a působit. A tím se dostáváme k příběhu. [NIKTERAK SLOŽITÝ PŘÍBĚH] Domnívám se, že samotný námět – světová neplodnost – silněji vyznívá v knize, kde jdou nenásilně rozebrat všechny filosofické aspekty a účinky na psychiku společnosti. Film vše ukazuje jen nepřímo – osiřelé hřiště, zdevastovaná škola, demonstrace. Tím ale nechci říct, že by si Cuarón s příběhem nevěděl rady. Moc dobře zná filmové zákonitosti a všeho využívá na maximum. * * * * * A to i vtipů a komických situací, kterých je v Potomcích lidí až překvapivě hodně; jiné sci-fi a katastrofické filmy berou "samy sebe" daleko víc vážně. Ale pozor – nevysvětlete si kvantitu jako kvalitu. Sice se určitě párkrát zasmějete, ale ani Cuarón se nevyhnul několika filmově umělým "rádoby vtipům". Jinak ale příběhem – přiznejme si, že na dvouhodinový film docela jednoduchým a přímočarým příběhem – proplouvá svižně a velmi dobře. Nikdy nesklouzne k patosu či moralizování. Úplný závěr, který k těmto nešvarům má nejblíže, je zcela v pořádku díky tomu, že se s trochou přemýšlivosti nad námětem filmu dá odhadnout dopředu. [HERECKÉ VÝKONY A ZÁVĚR] Pokud jste se mým komentářem prokousali až sem, tak vám gratuluji. Určitě vám neuniklo, že jsem se zatím vůbec nezmínil o hercích. Nezapomněl jsem na ně, ale u tohoto filmu prostě nehrají prim. Všichni dokonale zapadli do beznadějné a šedivé atmosféry. Asi právě to je znakem dokonalého hereckého výkonu – nevyčnívat ani nezaostávat. Tak jak vše shrnout? Potomci lidí nejsou světovým filmem, který by se hluboce dotknul každého. Je to prostě pořád jen sci-fi dílo, byť výjimečné a hlubší než ostatní. Pochybuji, že tento film sesbírá velké množství cen. Ty shrábnou klasičtí vítězové, velká lidská dramata. Akademikům vůbec nedojde, že přesně to Potomci lidí jsou – velké lidské drama v přelomově realistickém provedení. Atmosférický, bezútěšný snímek; dokonalý představitel žánrové kinematografie. Příběh, který nám ukazuje, kam přesně by lidé neměli dospět. Nenechte si tuto filmovou událost ujít.

plagát

Dáma vo vode (2006) 

Nutno říct, že Shyamalan nikomu nelhal ... od začátku Ženu ve vodě prezentoval jako pohádku ... a ona to pohádka je ... chybí tomu nějaká hlubší myšlenka, jakou mají jeho ostatní filmy ... strach se nekoná, monstra nikoho nevyděsí ... a přesto to není úplný odpad ... na můj vkus má jen málo silných scén, které bych si užíval při opakovaném zhlédnutí ... ale výjimky se najdou ... když se na párty připravený plán začne kazit, to je výborná scéna ... nebo ponoření do bazénu, kdy hrdinovi dojde vzduch ... Shyamalan se také pokusil být hodně vtipný ... někdy se mu to daří ... scéna s filmovým kritikem se určitě stane kultovní ... v ní dobře smíchal vtip a lehounké mrazení z očekávání toho, co přijde ... ale to se jinde nekoná ... Giamatti je skvělý herec, ale někdy to působí až jako sebeparodie ... jako scény z nějakého sitcomu ... postavy jsou fakt úchylné ... ale to má svůj účel ... karty jsou v pohádce jasně rozdané a každý má svoje místo ... a tím jsme vlastně na konci filmu i komentáře ... nemůžu říct, že by se mi film zcela nelíbil ... ovšem je to něco naprosto jiného než předchozí vážný Shyamalan ... a toho mám o tisíc procent radši ... proto jen dvě hvězdičky ... ale udělejte si vlastní názor ... tohle je film, o kterém si každý bude myslet něco jiného ... anebo dopadnete jako já, že ani pořádně nebudete vědět, co si o Ženě ve vodě myslet ... a vznikne vám místo komentáře podobný proud myšlenek. :-)

plagát

Prichádza Satan! (1976) 

Ale jo, dobrý zážitek, jen mi tam pořád něco chybělo, aby se tomu mohlo říkat kultovní horor. Problém není ve stáří filmu; pomalejší spád ani nedokonalé efekty (psi působili trochu uměle) mi nevadí. Spíše mi přišlo divné, že tvůrci skoro rezignovali na Damiena jako tvůrce napětí a místo toho se film soustředí hlavně na jeho otce, kterého hraje slavný Gregory Peck. Také vztah Damiena s matkou byl dost odbytý. Ovšem na druhou stranu – všechny smrti jsou krásně stylové a hudební chorály Jerryho Goldsmitha správně mrazivé.

plagát

Evita (1996) 

Velkolepá hudba a výkony hlavních představitelů zachránily tento dějově trochu roztrhaný muzikál. Madonna se s rolí Evity vyrovnala perfektně, navíc i její róby a účesy jsou dokonalé. Ale abych jen nechválil – celý film působí tak nějak moc hlasitě. Vše je nazpíváno, žádný moment nedovoluje divákovi na chvíli povolit v pozornosti. To je poněkud únavné, na sledování Evity prostě musíte mít náladu.

plagát

Den pro mou lásku (1976) 

Nechápu to nízké hodnocení. Den pro mou lásku je silný a upřímný film s emocionálně hlubokým výkonem Marty Vančurové. A žádný „sentimentální odšťavňovač“ (komentář Mi Nü-Chai) se nekoná, pokud za něj nepovažujete příběh samotný a prožitky postav. Naopak, tenhle film není nijak zbytečně ukecaný, spíše spoléhá na obrazovou lyriku (veškeré vzpomínky) a hudbu Petra Hapky. Ani Vlastimil Harapes mi nevadil – nepůsobil nepatřičně, hrál civilně. Scény z nemocnice jsou neuvěřitelně depresivní.