agathon

Viděno snad padesátkrát. Absolvována přednáška z velké části věnovaná právě tomuto filmu a jeho roli v moderním výrazivu (nejen) americké kinematografie. Soundtrack, který nadlouho určil, co znamená "napínavá hudba k napínavému filmu". Vlastně ani nevím, co psát, protože je toho hodně a tady by se to stejně ztratilo. Raději si něco přečtěte sami.

Neuvěřitelná filmová symfonie. Věcí, pro které mám tenhle film tak rád, je hrozně moc. Ale za všechny: neochvějně drzá kamera, která nám všem v závěru přizná dekoraci a nechá nás přemýšlet, proč jsme se na ten masakr měli dívat právě v takové divácké póze "vševidoucího oka", které současně ví, že sleduje film. Otázky, slepé uličky v motivacích, náhlé zkraty v psychologii. tenhle film v sobě spojuje všechno to Ameriku počátku 70. let tak hnětlo a filmy jako Přání smrti nebo Drsný Harry to na plátně všem Američanům vysvětlovali jen tou tupě jednoznačnou optikou "spravedlnosti ve vlastních rukou" - tady i optika selhává: viz nezapomenutelný monolog před zrcadlem nebo finální (??) záchvěv v zotaveném (??) Travisovi v závěru snímaný přes zpětné zrcátko. A perfektní hudba!

celé je to vlastně film o iniciaci. Vstup na dráhu zločinu je neuvěřitelně trpkou a nesmlouvavě ironickou metaforou prostého mužského dospívání - nezapomenutelná je scéna s dortíkem coby úplatkem snaživé lehkonohé vrstevnici za ochotnější poskytnutí nejmenovaných sexuálních služeb. Morriconeho motiv, který v této scéně zaznívá vám vezme dech a donutí vás přemýšlet nad podobnými okamžiky, který musel zažít snad každý. Líbila se mi ochota nalézt v drsném světě ghetta, který jen vybízí k bujení zločinu a lidské hamižnosti, poezii. symfonie filmové skladby.

Film, který jsem viděl až relativně pozdě těsně před příchodem na vysokou - a stejně mám pocit, že kdybych ho neviděl, tak dneska dělám něco jiného a někde jinde. Tohle je snímek, jehož každá scéna je učebnicí filmového stylu, každý přechod od obrazu k obrazu, od záběru k záběru, od sekvence k sekvenci ukázkou neuvěřitelné tvůrčí sebejistoty a profesionality. Přál bych si, aby takových filmů bylo víc - které nic nerecyklují, neopakují, ale které ukazují cestu dalším a když se i ti následovníci přece jen dostanou alespoň na půl cesty, tak si jen spokojeně zamnou ruce, protože už nepotřebují soutěžit.

WTF... Někdy přemýším, proč se snažím k některým filmům něco napsat. Ani nevím, kolikrát jsem to už viděl. Když jsem jako desetiletý chlapec býval často nemocný, od bratrance půjčená videokazeta u nás ve videu jela klidně celé odpoledne pořád dokola. Přestože v našich zeměpisných šířkách je celý fenomén STAR WARS tak trochu uměle naroubovaný a s naší kulturní tradicí vlastně nijak nesouvisí (ostatně stejně jako série o Jamesu Bondovi), zaplaťpánbůh za to, že je tu máme. Osobně nevím, co bych si bez nich počal. Díky Star Wars (a Impériu zvlášť) jsem se rozhodl, že film chci i studovat.

Není to jenom adaptace. Je to úžasná hra s prostorem žánru i prostorem filmu. Kubrick nejen natáčí horror, natáčí především formálně precizní dekonstrukci horroru - proto ten chlad v přístupu k postavám, to Nicholsonovo přehrávání a přebujele "těžká" forma. Svým vyprávěním vytváří labyrint motivů, epizod, které dohormady sice dávají čitelný příběh zrodu jednoho šílenství, ale ve své disparátnosti a neusouvztažitelnosti (viz hl. závěrečná fotografie na zdi ale i celá předchozí hromada kontradikcí) ukazují především na iluzornost jakéhokoli vyprávění. Fikce u něj není cílem, spíše předmětem takřka laboratorního zájmu. Někomu se může zdát, že v tom naopak není vůbec nic, než filmařská macha. A někomu jako intelektuální balzám.

Dotřetice a asi nejlépe, i když tady už se ztrácí byť jakákoli snaha motivovat zákruty ve vyprávění hluboko v jednání postav a okolnostech filmového prostředí. Bourne jde od akce k akci a sama "chůze" od bodu jedna k bodu dva a pak dál je tu smyslem. Doslova myslící akční film, kdy je každá další scéna hrdinou jakoby "připravena" už ve scéně předcházející, kdy jste to zdaleka ještě nevěděli (honba po střechách v Africe). Co na tom, že na okřídlenou otázku "What connects the dots?" snímek odpovídá poněkud rozšafně: co by, baví nás to. Věrnější následovník Hitchcockových rad, než by se mohlo na první ultramoderním pojetím poznamenaný pohled zdát. Viscerální narace ve špičkové formě a čisté potěšení z fyzického prožívání informací.

Jak se vlastně ryba tak velká vejde do konzervy tak malé? - Smrsknou se při marinování. Není co dodat, pure Wilder. (ale přiznávám, že mezi mými nejoblíbenějšími filmy tady na CSFD by to asi podobně slušelo i Sunset Boulevardu.

Jeden z nejlepších noirů všech dob s perfektně vystavěnou zápletkou, neuvěřitelným drivem v příběhu i v psychologii postav a nádherná hudba Jerryho Goldsmithe. James Ellroy patří k nejdrsnějším svědomím Americky a Hansonův film je zatím jednoznačně nejzdařilejší adaptací jeho pochmurného literárního světa. Fleur de Liz, whatever you desire!

Nemám slov. Naprostý génius formy dýchá z každičkého záběru. V podstatě vše už tu bylo několikrát řečeno, takže není co dodat... Byl jsem uchvácen už prvními záběry. Otřesen, ohromen, dojat a se závěrečnými titulky vyplivnut z kinosálu jako vymačkaný pomeranč. Naprosto bezprecedentní příklad toho, jak se filmový styl povyšuje v autorství. Pořád vznikají legendy... A tohle je dokonalý mýtus. Se vším všudy.