fragre

Po shlédnutí as půlhodiny tohoto šlaku (přiznávám, více jsem nevydržel), jsem se cítil jak dítě, jemuž na pískovišti pošlapali bábovičky. Prostě, zas americká vykrádačka původního vtipného seriálku, odporná a syntetická napodobenina bez chuti a zápachu. R. Fiennes působí oproti původnímu vtipnému a šarmantnímu Steedovi (Patrick Mcnee) jako vycpaný panák s charizmatem vyždímaného hadru na podlahu, jindy docela rajcovní Uma, je zde jen otravná barbína, která elegantní Dianě Rigg nesahá po podpadky. S. Connery hraje stejně (blbě) jako už nevím kolik posledních let. Fuj!

Takový kolonizátorský western z Indie, takže místo krvelačných Komančů jsou zde stejně krvelační indičtí povstalci či snad lstiví Afghánci. Skupina ušlechtilých a civilizovaných bělochů obého pohlaví prchá vlakem ze vzbouřeného území, vezouce sebou synka jednoho britské koruně přátelsky nakloněného (kolaborantského) radži, který má v budoucnosti (až budou všichni dosažitelní povstalci vybiti) usednout na trůn otcův a vládnout pod moudrým dohledem Britanie (krást v zájmu britských bank). Sympatičtí jsou jen ti domorodci,kteří slouží pokroku (koloniální vládě). Cestou vlakem nejsme ušetření sexuálního pnutí, krizí vzájemných vztahů, opravy kolejí, přejíždění vratkých železničních mostů pnoucích se na bezednými propastmi, masakrování krvelačných povstalců, kteří útočí proti kulometu tupou technikou " Nas mnógo", a poučení, že půlka světa je civilizovaná, protože Britové to tak zařídili. Rule, Britannia! Nejlepší nakonec - hraje tam Herbert "Cornel" Lom. Natočeno zručně, barevně a napínavě.

Film, jenž nejdřív ohromí svou formou. To míhání obličejů, nájezdy, střihy, světlo – velice dynamické a působivé. Johanka zde není pannou ve zbroji, leč vězenkyní dojímající svou křehkostí. Protiklad většinou usouženého obličeje Johančina s nenávistnými, výsměšnými, pokryteckými obličeji kněží, mnichů, žalářníků a vojáků. Síla symbolů – stín ve tvaru kříže vrhaný na podlahu skrze zamřížované okno zmizí, když na něj vstoupí jeden z hlavních vyšetřovatelů. Síla představivosti – z Johančina mučení nevidíme skoro nic, ale jen ty střihy na všechny ty ostré a zubaté nástroje, zvláště to ozubené kolo, jsou horší než tuny vyhřezlých vnitřností amerických hororů. Velice dramatický závěr s rozháněním vzbouřeného davu. V té formě je tam ten Ejzenštejn cítit. No, hudba Richarda Einhorna může jistě aspoň za jednu hvězdičku.

Americký budovatelský film, v podstatě stejně blbý jak ty sovětské i naše, leč v trochu lepším balení.

Jistě, ten film je stařičký a němý, takže dnes asi neatraktivní a zdlouhavý. Už vidím, co by z toho tématu udělali filmaři dnes - dynamický střih, střídání celku a velkých detailů, různé úhly kamery, potemnělá barevnost, digitální triky, charizmatičtí hrdinové, podmanivá hudba a big love story inclusive. Přes všechno zdůrazňování válečných hrůz by z toho stejně udělali show. Tento film ale žádná show není. Jeho černobílá strohost vyvolává často pocit, že se díváme na dobový dokument, takže skutečné dobové dokumentární záběry zde působí ústrojně. Válka zde má neatraktivní tvář, je to klopotná dřina. Na vícero záběrech se mravenčí postavičky vojáků, obtížené výstrojí a výzbrojí a ohrožované vybuchujícími granáty, namáhavě lopotí rozbitou krajinou. Vojáci samotní jsou špinaví, zablácení a unavení. Patosem je zde, bereme-li v úvahu dobu vzniku filmu, dosti šetřeno. Žádné fešné uniformy, žádné rytířské souboje, jak je z této doby ještě často traktována válka letecká. I smrt je zde velmi nepatetická. Nechybí tu však dramatičnost – dobývání francouzské předsunuté pevnůstky pomocí plynu vypadá dosti syrově a akčně. Překvapuje též, jak je ten film, vzniklý jen 10 let po válce, málo nacionalistický - tedy protiněmecký. Válčení na obou stranách se bere jako povinnost, takže tu nevidíme divoké tlupy Hunů pustošící francouzskou krajinu, ale disciplinované německé vojáky, kteří bojují jak nejlépe umí, a to samé platí i o Francouzích. Není proto v tomto filmu ani nesmiřitelné nenávisti - už na počátku filmu klopýtají portálem verdunského památníku svorně a v jednom šiku přízraky padlých Francouzů, Britů i Němců, spojené nyní bratrstvím Smrti. Film nemá žádného ústředního hrdinu, jen několik „typů“, které svými osudy přibližují velké dějiny. Samozřejmě, že herectví v době němého filmu bylo méně civilní než nynější, ale zde ta trocha přehrávání a symbolismu vůbec nevadí. Nevadí ani v závěrečné scéně, kde z války se šťastně návrátivší hrdina kráčí jarním polem a rozmáchlým obloukem rozhazuje setbu.

Tenhle román jsem nečetl, nemohu tedy srovnávat film a knihu, ale film se mi moc nelíbil. Jede opravdu na nějaké povrchní danbrownovské vlně, která je zrovna in. To mi jiné páně Urbanovy romány - Sedmikostelí a Stín katedrál - připadaly mnohem fundovanější, literárnější a zábavnější než to komerční amerikánské čtivo. Škoda, Santiniho chrámy by si zasloužily něco onačejšího. Pár hezkých záběrů architektury, které to zachraňují od do odpadu vyhození, tu ale je. Herecké "výkony" hlavních postav byly dorážející. Takhle bych snad byl schopen "hrát" i našinec, kterého pedagogové pro totální nedostatek dramatického talentu nenechali kdys dávno v dětském představení O Sněhurce hrát ani roli mochomůrky. Jestli takhle hamburgerově má být zprzněno i Sedmikostelí, měl by se pan Urban vzbudit.

Dílko, které stále pobaví, ovšem dnes spíše svým nechtěným humorem. Byli ti nepřátelští špiónové natolik cyničtí a zpustlí, že nejen loupili a vraždili, ale v zájmu svých dolarových chlebodárců se nezastavili ani před sexem!

Naprosto vynikající převedení dílka Oscara Wilde-a, které má , tuším, podtitul Studie o povinnosti, do podoby televisní inscenace. Dialogy jiskří a herecké výkony jsou natolik vynikající, že našinec lehce překousne i tu okolnost, že pan Voska je snoubencem trochu již postarším. Ano, tato inscenace by si rozhodně zasloužila řádnou technickou restauraci.

Dost propadák. Už jen ten Steve, co má být napůl indián, a je blonďatý a modrooký, že by i vůdce měl radost. Děj plný nelogičností, nepřesvědčivý, násilí samoúčelné (zřejmě snaha trumfnout špageťáky), k tomu mravoličné didaktické pasáže o osobnostním růstu hrdinově. Tohle nezvládl ani režisér, ani Steve.

Poetický a melancholický malý velký film. Krásná a nápaditá kamera a úžasné světlo. Nevím, zda je to světelnou citlivostí tehdejšího filmového materiálu, ale někdy mají přírodní scény těch starých černobílých filmů takové nádherné světlo, které z nich dělá pomalu impresionistický obraz. Zde je to v míře vrchovaté. Ten melancholicky hořký, nedořečený a přece výmluvný závěr jen umocňuje kouzlo tohoto filmu. Nádhera.