MaxipesFik

Asi nejnapínavější novinářský film, který jsem kdy viděl. Pro našince, který nemá pod kůží všechny reálie Watergate, je to sice někdy občas příliš složitý, ale jinak je to strhující. (Taky bychom potřebovali takový novináře, i když je otázka, jestli by někdo vůbec rezignoval).

J'aime France...

Na hodnocení se asi nejvíc odráží moje slabost pro černobílou fotografii, hudbu A. Vivaldiho (jeden z koncertů pro sopranovou zobcovou flétnu a "Zima" z Quatro Stagionni) a nejhudebnější z řečí - italštinu. Další z Greenawayových experimentálních rozkladů filmu. Něco jako Braquova Dívka s kytarou: když odejmeme filmu dějovou náplň a ponecháme jen obraz a zvuk podobá se to kubistickému obrazu, který odvrhuje perspektivu, prostorovost, ba dokonce samotný tvar. Ale stejně jako kubistický obraz si film bez příběhu může ponechat estetické kvality a působit na diváka (ale kolik jich je schopno tohle ocenit, že...).

Zapůsobily na mě lehké záchvěvy absurdity vyprávěných příběhů, které oplývají až Monty Pythonovskou rozverností. Greenaway tu rozbil film na dva základní elementy - příběh a obrazovou složku, které jsou takřka oddělené. Příběh se neodvíjí na plátně, ale pouze ve verbální rovině. Spojovníky mezi obrazem a příběhem tvoří zobrazení hlavního motivu - telefonní budky - a záběry na textovou předlohu verbální složky. Je zajímavé, nakolik se vizuální podoba záběrů textu odvíjí od výtvarného výrazu a nakolik je významově provázaná s příběhem (například čistý strojopis u příběhu s estetickým telefonistou).

Ve srovnání s Okny, které mají podobné vizuální ztvárnění, je zdejší zastřešující myšlenka víc vykonstruovaná a formalistnější. Proto je tenhle snímek určen spíš pro sklaní fanoušky Greenawaye nebo opravdové fajnšmekry. Hlavní nevýhodou filmu je, že formální fór s písmeny abecedy je obtížně přeložitelný do jiného jazyka. Buď se naruší symetrie abecedy, nebo přestanou slova korespondovat s obrazem.

Perverzní, ostatně jako celá Jelineková. Ale přesto ta ženská umí jít ke kořenu věci... Filmová adaptace se myslím docela povedla, I. Huppert hraje dokonale, film nepostrádá dobře stavěné napětí a spád, moc hezká hudba.

Možná to bylo na mě příliš překombinovaný nebo složitý, ale nějak jsem se nedokázal tomuto filmu podvolit. Asi chápu, co snad autor chtěl snímkem naznačit, které pocity vyvolat, ale na mě to nezapůsobilo, spíš převládl dojem zmatku a nedotaženosti. Tenhle druh absurdity mi nevadí, ale tady ji bylo buď moc nebo byla špatně servírovaná. ** Za nápad, snahu a herecké výkony.

Je to vlastně propaganda, ale když se člověk zamyslí, tak to neadoruje sovětského pracujícího člověka ani socialistickou společnost, ale především film - film jako umění.

Poměrně jednoduchý příběh s mýtickým vyzněním zápasu dobra se zlem, kterou umocňuje zvláštní vizuální atmosféra s nádechem pohádkovosti, čímž překračuje hranice filmu-noir. Závěrečný happy-and je sice možná až příliš happy, ale jinak jsem se nechal unést.

Je to trefná parodie, ale zároveň propaganda jako řemen a to mi trochu vadí. Profesionalita ve službách moci.