curil

Angelica, takový hit našeho mládí, který byl založen na osvědčeném receptu erotických zápletek. Krásná a neohrožená Angelica se ocitá v různých postelích, než se konečně vrátí ke svému manželovi. Jak pokračuje série o krásné markýze, jsou její příběhy čím dál víc nevěrohodnější. Ale to nevadá tomu, aby se člověk zasnil a nechal se unést galantními dobrodružstvími.

Film jsem viděl v roce 1982, kdy byl uveden v   českém znění v české televizi. Nyní jsem se   díval na italskou verzi s německými titulky,   což je pro mě přijatelné. Připadá mi, že   film ani tak nezestárl. Hlavní zásluhu má   Edwige Fenechová, ve své době vyhledávaná   kráska, která se nestyděla ukázat své půvaby   před kamerou. Možná, že by televizního   diváka pobavily podobné komedie ve vysílacím   čase kolem půlnoci více, než stále se   opakující lidožraví žraloci, pavouci,   upíři, nebo různé sci-fi z produkce   společnosti Asylum.

První díl ze série tří příběhů o   půvabné policistce, která je velice sexy a   ukazuje ve filmu vše, co mají mužský rádi.   Děj je jednoduchý a není ve filmu tím   nejdůležitějším. Příběh se vyvaroval   slovních vulgarit, ale zase obsahuje poměrně   dost dvojsmyslných výrazů. Edwige Fenech je ve   svých sedmadvaceti v nejlepší formě a stojí   za podívání. Zdatně jí sekunduje šilhavý   Alvaro Vitali a šedivý bard italských komedií   Mario Carotenuto.

Jedna z těch lepších erotických komedií,   kterých bylo v sedmdesátých letech natočeno v   Itálii na desítky. Hlavním kladem filmu je   herečka Edwige Fenechová, která v té době   vystupovala právě v těchto filmech. Láska   pubertálního mladíka, která končí málem   tragicky, je ústředním motivem příběhu.

Příběh je jakýmsi slepencem dobrodružného filmu, dokumentu z afrického safari a erotického žánru. Mnoho děje nenabízí, pojíždění obojživelným autem nesympatického fotografa Roberta a dramatickou vložku přináší snad jen napadení Karen opičákem a hadem. Součástí jsou i flashbacky na minulé události ze života obou hlavních hrdinů. To ještě zvyšuje dojem, že jde o mišmaš bez uceleného příběhu. Chvílemi vzniká dojem, že koukáte na kanál National Geographic a hned na film z dílny Jesse Franca. Tak se střídají záběry typických   afrických zvířat s nahými domorodci s jejich   milostnými hrátkami. Představitelka Karen Carrie Rochelle snad už ani jiný film nenatočila, na rozdíl od Brigitte Lahaie, která se ve filmu mihne v tmavovlasé verzi při jakési   swingers party.

"Abigail Lesley je zpátky ve městě" -   film je představitelem dnes už vyhaslého žánru sexploitation (zásluhou nástupu nových   médií) a právě režisér filmu je jedním z nejznámějších tvůrců tohoto žánru. Nutno   předeslat, že ač v hlavních rolích se objevují přední herci filmů hardcore, jedná se o softcore, a to jsem viděl nesestříhanou stominutovou verzi. Samotný příběh je na začátek sedmdesátých let odvážný a mě   kupříkladu překvapilo, že všechny ženské představitelky jsou bisexuální, což mi v prudérní Americe připadá přinejmenším pikantní. Půvab hereček je na dobu téměř  již před padesáti lety nepopíratelný, žádné vycpávky, vše přírodní, tím myslím úplně vše.

Jeden ze známějších filmů režiséra Josepha   W. Sarno známého svými erotickými náměty. V   originální verzi, kterou jsem sledoval, nejde o   žádné hard porno, jak je někdy film   prezentován. Klasický erotický film,   maximálně soft, natočené běžným způsobem.   Jedinou vyjímkou je, že Sarno při scénách   milování nepoužívá žádnou hudbu a tak více   vyniknou zvuky souložící dvojice, trojice, atd.   Pro zajímavost jsem se podíval na americkou   verzi, kde jsou zakomponovány skutečně porno   scény, ale jenom trochu pozornému divákovi je   jasné, že jsou scény dotočeny s dubly, a   uměle (a pro mě nevhodně) dodány do filmu.   Kazí ale atmosféru poměrně zdařilého   erotického příběhu.

Z válečného dramatu v koprodukci UK - Rusko se   vyklubala pořádná slátanina. Příběh je   jakási selanka o soužití několika soudružek   strážných a padesátkou německých zajatců v   táboře těsně po druhé světové válce.   Jejich téměř "pohodu" občas naruší   postavička plukovníka Pavlova v podání   Malkoviche (nepochopil jsem, proč ani jednou   nemá na hlavě čepici, ač je v uniformě,   zřejmě utajený podtext, který mi unikl). Jeho   krutost je až směšná a těžko se dá brát   vážně, když na všechno strážným skočí.   Pátrání po členech SS ukrytých mezi zajatci   je úplně mimo, stačila by detailní tělesná   prohlídka s pátráním po charakteristickém   tetování nebo jizvě po jeho odstranění.   Charaktery jednotlivých postav nejsou vůbec   rozvinuty ať na jedné nebo druhé straně, snad   jen táborová lékařka Natalia je zevrubně   vylíčena, ale na druhé straně se chová   nepochopitelně. Viděl jsem před lety film, kde   pět německých zajatců kdesi daleko za frontou   v Tádžikistánu, nebo podobné zemi, hlídaly   čtyři ženy s puškami namířenými 12 hodin   denně při práci na poli, navíc s pomocí   jednoho válečného invalidy. Tak nevím, když   tak závažné téma, zapracovat na věrohodnosti   příběhu. Dva body navrch dávám za   oblíbeného Johna Malkoviche a Veru Farmigu.

Zdařilá adaptace divadelní hry Tichá hodina Floriana Zellera, což je právě trochu znát i na filmovém zpracování. Těšil jsem se na   herecký koncert Christiana Claviera, ale moje očekávání nebylo splněno. Vinu částečně  nesou nesnesitelní sousedi, vietnamští imigranti a pitomá milenka Elsa. Z toho bych se   pominul sám, sejít se v jeden den tolik problémů najednou. Závěr filmu ve starobinci, kdy Michel navštíví svého otce, který je stejným fandou na jazz a staré desky jako on, je pro mě černým humorem. Pro Michela je otec   jediným, kdo pochopí hodnotu a výjimečnost elpíčka, ale zjistí, že senilita pokročila. Roli otce si zahrál Jean-Pierre Marielle, 82 let,   legenda francouzského filmu (není uveden v obsazení).

Povídkové filmy mám rád od začátku šedesátých let, kdy s tímto žánrem začali Italové a pokračovali Francouzi. Většinou šlo   o jedno téma a z velké většiny byly filmy   zaměřeny komediálně. Tak i tento film byl pro   mě zajímavý. Zaujal mě nejvíce Chris Cooper a   Drea De Matteo. Na druhé straně bych si odpustil   milovaného Calveru štrachajícího se po   přechodu na červenou. Také se nedovedu oprostit   od srovnání s Paříží, miluji tě. Zatímco   Paříž je pro mě romantická, taková   zasněná, New York je melancholický a v mém   pohledu poněkud vykalkulovaný v nedořečených   otázkách.